Píseň ledu a ohně

Byla na vrcholu blaha. Sestry a sestřenice se jí vždycky posmívaly, že zůstane na ocet, ale kdo se směje teď? Našla ženicha dřív než většina z nich. A jakého! Ne jen obyčejného rytíře, ale lorda. Co na tom, že byl dvakrát starší než ona a většině lidí naháněl husí kůži. Přezdívalo se mu "lord Pijavice", ale co na tom? Vybral si ji! Ze všech dívek v rodině právě ji! Bude se vdávat a vytře zrak všem dívkám, které se jí smály.
Co však tlustá Walda nevěděla, bylo, že její dědeček slíbil lordu Boltonovi věnem tolik stříbra, kolik jeho nevěsta váží.

Někteří měli sklony ji litovat. Prý – chudinko, těžko budeš hledat ženicha, tady v horách, navíc bez věna…
Nesnášela jejich blahosklonnost.
Byla spokojená. Měla své muly, nebe nad hlavou a nejasnou vzpomínku na laskavého muže, který byl jejím otcem. Co víc si mohla přát? Jistě, strávil s ní jen krátký čas, ale to se stává.
Často měla chuť jim odseknout, musela se však krotit. Přese všechno byla jen obyčejnou dívkou. To ovšem platilo jen dole, v Údolí.
Na stezce nad propastí byla neomezenou vládkyní. Pravá dcera svého otce, odvážná. Tady ji poslouchali všichni. A ona se přímo královsky bavila jejich strachem.

Rojili se všude, nepříjemní jako mouchy v Bleším zadku. Nově povýšení a hned zatracovaní, vyzdviženi, sraženi, noví pobočníci a noví členové Malé rady, noví rádcové, ptáčkové, pavouci.
Už se ani neobtěžoval pamatovat si jejich jména a štíty.
Předkládali návrhy, plány útoku na Kailinskou držbu, plány bojů v Bouřlivých krajinách, plány vylodění na Dračím kameni, plány útěku a plány na boj. Bzučeli zprávy, myšlenky, slova, a mluvili a mluvili a mluvili.
A uprostřed nich ona, Královna much, která si myslela, že je Tywin Lannister s prsy.
Ty nejsi otec, sestro, zeleň v tvých očích je barvou divokého ohně. Ty jsi... Aerys.

Sansa byla zmatená. Proč ji chtěl Petyr provdat zrovna za tohoto rytíře? Myslela si… nu, její romantická část čekala, že se o ni bude ucházet sám. Ta pragmatická, která soužitím s ním sílila, předpokládala sjednání sňatku s někým významným a mocným.
„Povím ti příběh, Alayne,“ pousmál se. „Příběh o tom, proč se Harroldu Hardyngovi říká Dědic. Jaké máš znalosti o rodu Arrynů?“
„Obecné,“ připustila a poté se zatajeným dechem poslouchala.
„Harrold není dědicem rodu Hardyngů,“ vydechla. „Je to dědic Jona Arryna. Dědic Údolí!“
„Správně. Spojení Orlího hnízda a Zimohradu. Těžký oříšek pro Lannistery, nemyslíš?“
Jak o něm kdy mohla pochybovat?

Tuhle stopu dávno ztratila. Před léty. Před protahujícími se spáry zimy.
Nevede ji bystrý nos, ale neodbytné sny, ve kterých je cítit příchuť smrti. Ve kterých není sama.
Její malí bratři a sestry ji sledují lesy a odvažují se na kraje spálených polí. Do rozmetaných lidských doupat. Jídla je dost a smečka se rozrůstá.
Les, řeka, brod a najednou ji uvidí.
Její malý člověk.
Dívka nechá splašeného koně, ať sebou trhá u stromu, a s výkřikem se k ní rozběhne.
Nymeria ji strhne do trávy a její o něco větší paní ji sevře kolem krku.
Příchuť smrti vystřídá vůně domova.

"Máte strach z ohně? Pak pozorně poslouchejte, máme něco přesně pro vás. Právě nyní máte jedinečnou příležitost přihlásit se na terapii, která vás pyrofobie zbaví.
Terapeutická sezení jsou vedena doktorkou Melissandrou, vynikající odbornicí na léčbu fóbií. Během tří týdnů vás zbaví všech úzkostí, které ve vás plameny vyvolávají.
Ale dost již slibů, nechme raději promluvit spokojeného klienta: Pane Clegane, povězte nám, jak vám program doktorky Melissandry změnil život."
"Dříve jsem měl z ohně panickou hrůzu, strach mě úplně paralyzoval. Díky terapii ale už mě žádný přizdisráč s hořícím mečem nezaskočí."
"Slyšeli jste sami, přátelé. Neváhejte a dejte pyrofobii navždy sbohem!"

Na zem dopadla hlava. Na náměstí shromážděný dav zajásal a začal tleskat. Tělo králova pobočníka se svalilo na zem. Malá hubená dívka v davu se rozplakala.
Během příštího roku se v Sedmi královstvích roztrhl pytel s králi. Válka rozdělila celou říši.
Lékárník Gazlahl zo Quai to celé pozoroval z oken své stinné lékárny v Králově Přístavišti. Prodeje léků na bolest, makovým mlékem počínaje a dřevěnými paličkami konče, utěšeně rostly a on teď mohl odejít na odpočinek o deset let dřív. Dcery ale potřebují věno a syn nový plášť, a tak zvýšil cenu makového mléka o osm procent a otevřel krám.

'Král je unavený.' Hlas jeho děda zněl Joffreymu v hlavě, když ho prastrýc Kevan odváděl do jeho komnaty.
Zuřil. Zlobil se na Tywina, který si k němu tohle dovolil, na matku, na Kevana, na svého strýce Skřeta, ale ze všeho nejvíc na sebe. Nechal se jen tak odvést, jako by nebyl ničím víc než hloupým dítětem. Tváří v tvář Tywinu Lannisterovi nenašel dost síly, aby se postavil na odpor a prosadil svou vůli. Jsem přece král!
Když uléhal, sliboval sám sobě, že už nikdy se sebou nenechá takhle zamést. Bude silný a mocný. A hned zítra si nechá předvolat Sansu...

Už pár dnů se večer scházejí a poslouchají vyprávění staré chůvy.
Panny bojovnice, které odmítly změnu titulu, přestože se Panna z Tarthu provdala a její mladá společnice upřednostňuje označení "vodní tanečnice".
Královna Železných ostrovů a její bělovlasý bratr.
Dívka postrádající špičku nosu.
Chlapec, který je napůl Seveřan a napůl divoký.
Mladík, jenž se dokáže vtělit do stromů, vlků i draků.
Dvojice sourozenců z bažin.
Muž, který vstal z mrtvých.
Dívka, jež zabila obra v hradu ze sněhu.
Muž se znetvořenou tváří, který se jí drží nablízku.
Oni sami jsou příběhy.
Ale tyhle jim vyprávět nebude.
Potřebují se v klidu vyspat.

Tyrion Lannister byl šeredný, pokřivený skřet. Sandor Clegane to věděl a nenáviděl ho za to. Za to a za všechno ostatní. Tyriona Lannistera nenáviděl, jak jen člověk může, ale přesto tu byly dvě osoby, které nenáviděl víc.
Jeho bratr a princ.
Nikdy od svých pánů nic nežádal. Až teď.
„Slyšel jsem, lord Tyrion pojede s malou družinou ke Zdi, výsosti.“ Poklekl před králem.
Robert neřekl nic.
„Chtěl jsem vás poprosit,“ to slovo skoro vyplivl. Nikdy o nic neprosil. Nikdy. „zdali bych nemohl jet s ním.“
„Pes si chce označkovat kus ledu?“ zasmál se ode dveří Joffrey. „Smůla, pán říká ne.“