Píseň ledu a ohně

Jon stál na Zdi, tvářil se smutně, vítr mu čechral tmavé vlasy. "Nevíš nic, Jone Sněhu," zašeptal vítr.
...
"Kam asi chodí děvky?" přemýšlel Tyrion, zatímco klečel na kolenou před khaleesi.
...
"Že bych konečně zamířila na západ?" napadlo Daenerys, "ale ne, budu dál dělat bordel na východě."
...
"Hledám pannu s kaštanovými vlasy," oznamovala každému na potkání Brienne.
...
Jaime stál nad hrobem své sestry. Na náhrobku stálo:
"Lancel Lannister, Osmund Černokotlý a Měsíční chlapec, podle toho co vím."
...
Na Jihu začaly dopadat na zem první vločky.
***
Čtenář se zasupěním padl na zem a začal čekat na osmou knihu.
Zima možná konečně přijde.

Sezení na obláčku je zatracená požehnaná nuda, ale naštěstí si jí můžete vynahradit tou dobrou společností a krásným výhledem.
Nejkrásnější shledání bylo s otcem a s Šedým Větrem. Otec prohlásil že je pyšný na to, že ani jeho syn neztratil čest.
Navíc se setkal i s matkou, ta se ale zakrátko vrátila zpět domů a stejně tak i Jon, po nějaké době.
Shlížel dolů na Jeyne s jejich dítětem pod srdcem, ukrývající se s Černou rybou, byl rád že se z té oslavy dostali živí.
Stále ještě ho bolela záda, pořád ještě cítil každý šíp.
Ale aspoň si nevzal Freyku.

Bylo ticho a byla tma. Leželi zapomenuti v temných kobkách, zapomenuti v dávných časech a dávných zemích. Stali se legendou a přesto žili.
Slyšeli šepot plynoucí z dálky: „Ještě ne. Ještě je čas.“
A tak čekali. Léta ubíhala a oni stále spali, jejich život byl umlčený, jejich čas ještě nenastal. Touha v nich ale klíčila. Slyšeli šepot, ale zároveň slyšeli silnější hlas – ženský hlas, mladý hlas. Volal je a vábil, a tomu vábení nešlo odolat. Nechtěli odolat. Slyšeli pláč a cítili bolest a cítili žár.
Žena je volala a volal je oheň a příroda a život.
Tři draci byli zrozeni.

Portál bzučel a světélkoval.
Na stolečku jsem nalezl vzkaz od profesora.
Šmeldo, gratuluji, za tvou asistenci si zasloužíš stát se druhým člověk co projde literární portálem.
P.S. Hledám Justinu.
Následoval návod na použití.
Je načase ukázat Martinovi jak to dopadne.
Vybaven profesorovým batohem jsem vkročil do portálu.
Upalovaná kněžka vřeštěla, dothrakové čučeli a já, nejsa drak, minimaxem hasil
vatru. S ukradenými vejci jsem prošel zpět. Blonďatá třináctka mě nestihla zastavit, ničit ekonomiku otrokářům nebude.
Další cesta vedla do Západozemí, kde jsem padl na kolena před překvapeným králem.
"Rudou ženu nepotřebujete milosti, mám pro vás lepší zdroj ohně... nebo snídaně."

Úlisný vlezdoprdelka.
Pavouk s velkou sítí odporných špehů.
Neloajální, úplatný červ.
Kastrát, který s koulemi přišel o odvahu.
Obyčejný přizdisráč, kterému se náhodou dostalo nějaké té moci.
Možná.
Varys se za každých okolností tajemně usmíval. Nakonec byl dost možná jediným člověkem v Králově přístavišti, který dokázal utajit svou věrnost a cíle. Byl sice pavoukem, který z pohodlí tahá za nitky, ale nikdy nezapomněl na dobu, kdy musel nitky pomalu, trpělivě spřádat, aby se dostal až sem.
Teď se jeho cíl blížil. Měl by Cersei poslat poděkování za to, jak mu svými intrikami usnadnila práci. Brzy se zase pokloní targaryenském králi.

Cítil se za to všechno podivným způsobem odpovědný. Vinný. Jako vždy. Cítil se tak od malička a zejména Cersei ho v tom stejně dlouho podporovala. Ale tentokrát už mu hořkost prolézala každou buňkou v těle a nezdálo se, že by někdy mohla zmizet.
Joffrey byl mrtvý. Neměl z toho radost, ale ani by toho nijak zvlášť nelitoval, nebýt následných událostí. Kdyby ho Joffrey nechal být, třeba by všechno bylo jinak. Třeba by teď po celých sedmi královstvích i svobodných městech neumírali trpaslíci a děti ve směšném honu na jeho hlavu. Jenže Joffrey si jeho přítomnost užíval, kdykoli ho mohl ponižovat.

"Až se uvidíme příště, budeš celý v černém."
"Až se vrátím, promluvíme si o tvé matce."
Stál na Zdi a pozoroval odjíždějícího strýčka Benjena.
Se škubnutím se vzbudil. Havran jen zakrákal: "zrní."
Za oknem viděl plápolat plameny rudé ženy.
Pamatoval si, jak mu říkali že mu už nikdy nebude teplo ale začal si pomalu zvykat, i když bylo chladněji než v jejich jeskyni a než na Zimohradu.
Mrtvá dívka měla pravdu, nevěděl nic. Nejen o matce.
Chtěl by je znovu vidět, otce, Robba, Aryu, Ygritte i strýčka.
Znovu usnul.
Byl Duchem a viděl postavu v černém, sedící na velkém sobovi.

Dívám se na svůj odraz na vodní hladině. Hlavou mi běží všechy ty odporné lži a pomluvy. Jenže čím déle se dívám, tím víc se mi zdají-
Ne! Nemůže to být pravda! Je to výmysl, který má pošpinit mou matku.
Jenže... nenecházím jediný společný rys s tím tučným užvaněným ožralou. Všechno, co vidím, je svrchovaně lannisterské. Žádné huňaté obočí a sprosté červené tváře jak u nějakého sedláka. Ušlechtilá linie brady, plavé vlasy, oči, které se lesknou důvtipem, ne vínem.
Zkrátka a dobře, vidím v sobě více strýce, než otce.
Takže se musím postarat, aby se nikdo jiný neodvážil vidět totéž.

Copak to neviděli? Chtěla přece jen to, co každá žena na světě. Ve všem, na čem záleželo, se nelišila od většiny z nich.
Sotva dospěla z dívky v ženu, provdala se. A i když to zpočátku bylo těžké, nakonec by pro svého muže obětovala vše.
Měla děti. Tři. A milovala je víc než cokoli na světě, i když si s nimi nevěděla rady.
Ale nejen pro ně byla Matkou. Snažila se je všechny ochránit. Vybudovat domov. Není tohle přesně to, co žena dělá?
Před zdmi Meereenu se shromažďovala armáda. Deanerys si přála, aby to bylo tak jednoduché, jak se zdálo.

Pokřikování palácových pikenýrů, potírajících protivné prosebníky, přehlušovalo pištění prostých, pronikavě páchnoucích poddaných.
Panovačný princ, právoplatný potomek panovníka poraženého prasetem, pózoval portrétistovi.
Při předvádění pohledného, pyšného profilu podrážděně poslouchal pláč povstaleckého pána, pokleklého před Pycellem.
Paxter Pampelišák, poslušnost postrádající pán Pampeliškového poupěte, přitepleně pojmenované pevnosti pod pahorkem poblíž Prstů, prosil, plakal.
Přiznal prohřešek, přesto požadoval prominutí, prý pozvedl prapor pouze pro právo pomsty, přislíbené příteli.
Přihlížející pážata, posluhující princi, pozorovala přicházející pohromu.
Pyšného prince, potěšené pozorujícího ponížení pánova pletichařského příbuzenstva, počínalo pánovo pofňukávání popouzet.
Pobočník planě plánoval přistřihnutí princových perutí.
"Payne," přivolal plešatého popravčího princ, "přiostři plkno, požaduji palici pampeliškového pána."