Píseň ledu a ohně

Byl to trpaslík. Nikdo to nemohl popřít.
Byl zohavený. Zachránil svému synovci království.
Byl ze vznešeného rodu. Který nenáviděl.
Byl to vrah. Každý musel, aby přežil.
Měl zabít krále. Zatraceně moc si přál to udělat.
Zabil svého otce. Kuší.
Byl inteligentní. Jeho mečem byla kniha.
Byl vyděděnec. Nic jiného být nemohl.
Byl druhý syn. Svého bratra měl rád. Sestru ne.
Byl ženatý. Jeho manželka byla dítě, dcera zrádce.
Byl odvážný. Když musel.
Byl pobočník. I správce kanalizace.
Platil své dluhy. Z povinnosti rodu.
Hýčkal si své děvky. Možná až moc.
Byl Tyrion Lannister. Ale o něm možná nikdo píseň nezazpívá.

Od moře vanul horký a vlhký vítr věčného léta. Daenerys začínala být unavená a měla žízeň.
"Půjdeme už domů?"
"Domů?" Viserys vypadal nepříčetně. "Náš domov leží támhle." Ukázal přes nekonečnou masu vody.
"Já myslela..." V mysli jí vytanuly červené dveře a citronovník pod oknem.
"Ano?!"
Nechtěla rozhněvat draka. Bála se ho. "Nic."
Ano, jeho domov byl za mořem. Ale co ona? Ta ho znala jen z vyprávění o zelených loukách a bohatých městech. Nevěděla, co je domov. Neustále byli na cestách.
Viserys se zahleděl do dáli. "My se tam dostaneme. Uvidíš. Dostaneme se tam."
Nic neřekla. Jen se smutně usmála.

Stejně jako kdysi běhával s Létem, teď mohl běhat s kterýmkoli zvířetem, létat s ptáky, jako strom sát vláhu z hlubin země. Nikdy nezapomene na ten závratný pocit, když se poprvé vznesl nad koruny stromů, když se podíval z té výšky a mezi ním a útulným bezpečím pevné země byla jen nezměrná prázdná hloubka.
Tříoká vrána měla pravdu; nebude chodit, ale bude létat.
V takových chvílích si přestával uvědomovat vlastní zbytečné, zmrzačené nohy. Přestával ho děsit pohled na posledního zelenověštce, scvrklého staletého starce, vrostlého do obrovského staletého stromu. I vidina toho, že jednou možná bude stejně vypadat i on sám.

Skupina dětí – nejmladší ještě kojeňátko, nejstarší už na vdávání či ženění – vešla do rozlehlé místnosti. Jeden z chlapců začal zvracet.
„Nezvládá pohled na zradu, he?“ zasmál se stařec.
Ve vzduchu se vznášel pach čerstvé krve, ale mouchy už začínaly hodovat na tělech. Děvčata se snažila otočit, ale služebné je pevně držely, tak jak měly nakázáno. Někteří z chlapců se třásli, ale jiní z nich pozorovali pozůstatky masakru s neutuchající fascinací.
Stařec ukázal na jedno z těl: „Tohle býval král,“ kopnul do něj, „a co je z něj teď? Chcíplý vlk. Dívejte se, co se stane, pokud porušíte smlouvu s Freyi.“

Kdysi se jednalo o pouhý hrbolek v krajině a nikdo netušil, že jednou se z něho stane něco víc. Jenže během Dlouhé noci, kdy sníh pokrýval krajinu a lidé stále měli sílu modlit se k jejímu konci, na ten hrbolek došla žena. Již nemohla dál, a tak tam venku na sněhu porodila.
Syn dostal jméno Bran.
Když vyrostl a zima skončila, Noční hlídka se již o sebe zvládala postarat sama, se tam vrátil. Na tu hroudu v pusté krajině. Rodnou hroudu, kde spatřil svět. A tam, kudy měla vést cesta až na jih a ještě dál, postavil své sídlo. Zimohrad.

To, že se některé stavby bortily s časem, nehledě na všechny opravy, bylo pro většinu obyvatel normální. Aspoň to byl nový důvod je přestavět nově, nebo celé sídlo přesunou do výhodnější pozice.
To, že se stane tohle, ale nikdo nečekal.
Dobře, byla stará, ale přeci… měla vydržet všechno, tak co se stalo?!
Začalo to nevinným křup, což se na ní dalo považovat za normální halucinaci.
Pak to pokračovalo. Křupala jako čerstvě upečený chleba, jako ledová kra z Doby ledové.
Nikdo si toho nevšiml.
Teprve když kvůli poslednímu křup ohluchlo všech Sedm království, si to lidé uvědomili.
Zeď se roztrhla vejpůl.

Eddard byl uvězněn v podzemní kobce, v černočerné tmě, jen se svými myšlenkami a svou bolestí. Ta ho stravovala žhavými plameny, vystřelujícími z jeho nohy do celého těla. Ale nejvíc ho trápila vzpomínka na milovanou rodinu...věděl, že je ve smrtelném nebezpečí.
Snad, kdyby se označil za zrádce a uznal Joffreye za krále, mohl by se s nimi vrátit domů. Nikdy by nevěřil, že by se mohl přiznat k něčemu, co nespáchal, ale byla to jeho poslední naděje.
"Hlavu vzhůru, Nede...až tohle bude za tebou, odjedeš na sever, domů, na Zimohrad.." jakoby slyšel hlas svého mrtvého přítele, krále Roberta.

Noční hlídka vyrazila na sever. Průzkumníci se na Černém hradě rozloučili se svými bratry a vydali se tunelem pod Zdí. Než prošli všemi branami, nikdo nevydal ani slovo. Duch tiše běžel vedle Jonova koně, jeho červené oči se blýskaly v šeru. Všichni cítili napětí, možná obavy, možná i strach. Jen Duch jakoby tísnivou atmosféru okamžiku nevnímal. Když vyjeli na otevřenou pláň, ostré světlo odrážející se od sněhu je zabodalo do očí. Zlovlk zmizel rychlostí blesku za prvními stromy a Jon se rozjel za ním. Když vjel do starého hvozdu, spatřil ve sněhu desítky otisků lidských nohou. Ale opravdu byly lidské?

Když vykročil ze dveří, místo křupnutí sněhu se mu pod botou ozval čvachtavý zvuk a z dálky k němu dolehly hlasy plné paniky, které nabývaly na síle.
Pozvedl hlavu a upřel oči k jižnímu obzoru. Sluneční paprsky se nemilosrdně prodíraly přes těžká sněhová mračna a drolily je na drobné cáry mlhy. Jako kdyby se mu jeho ledový svět měnil před očima.
Odmítl se toho obávat. Odmítl podlehnout falešné iluzi. Rázně vykročil k vyděšené skupině a několika ostrými povely ji usměrnil.
Oni svá místa neopustí. Zima se blíží. A nic na tom nezmění ani ta zvětšující se kaluž u základů Zdi.

Jon Sníh odpočítával kroky, když kráčel po vrcholku Zdi. Dnes na něj vyšla hlídka a on se nemohl ubránit pocitu, že je Zeď den po dni jakoby užší. Také když se zadíval dolů, připadal si blíž k zamrzlé krustě země.
Zima přišla před devíti lety a vyžádala si příliš mnoho životů. Mnoho lidí umrzlo, mnoho jich zemřelo hladem a další se stali obětmi zoufalých i krutých zločinů.
K Jonovi s tichým funěním přiběhl Sam. "Je to pravda Jone! Zima odchází! Noční hlídka hlásí ustupující hranici ledu. Dokonce i Zeď začíná tát! Raduj se bratře, je tu obleva. Léto se blíží!"