DMD Bonus č. 5 pro 17. 4. 2016.

Skupinka se už dlouho radí. Ti mladší zastávají názor, že náš hostitel představuje pro budoucnost firmy dokonalého obchodního partnera, kterého je potřeba si předcházet. Snaží se na něj zapůsobit co nejlepším dojmem. Pečlivě vyplnili dlouhatánský dotazník, o jehož předložení hostitel požádal, dříve než přikročíme k jednání.
Druhá část skupinky se domnívá, že klást otázky typu: „Kolik let produktivního života vám ještě zbývá?“ není možné a marně poukazuje na množící se důkazy nelidského jednání v hostitelově firmě.
Mladí se však chovají se dále podbízivěji. Jejich hlasy už dokonce zní kovově a jejich pohyby jsou strnulé. Lze ale uzavřít kontrakt s robotem?

„Když on je Péťa takový dobrák. Já jsem na něho byla vždycky strašně pyšná,“ pocuchá postarší paní chlapce, který stojí vedle ní a zoufale se tváří do objektivu televizní kamery.
„Víte, teď jsem na něho pyšná ještě víc. Když skočil pro toho chlapečka do té vody a pak ho vytáhl, úplně jsem se štěstím rozbrečela. Víte, on byl vždy takový malý, vyzáblý, vždy ho všichni šikanovali, třeba jednou, jednou ho spolužáci na základní škole zamknuli do jeho školní skříňky a on v ní zameškal jednu celou hodinu, než ho osvobodil školník. Pak mu zase nacpali hlavu do záchodu a spláchli.“

V prvních dech jsem byl nasraný na otce za to, jak se ke mně zachoval. Byl jsem rozhodnutý mu ukázat, že se o sebe dokážu postarat sám.
Brzy jsem však zjistil, jaké neštěstí bylo mít bohatého tatínka, který se o mne staral. Do budoucna jsem měl převzít jeho firmu, protože jsem nejstarší. Teď jsem zjistil, že si nemám, co napsat do životopisu. Setkal jsem se z nezájmem firem o mou skvělou osobu. Výsměchem lidí na pohovorech. „A vy pro nás chcete pracovat proč?“ A do toho mi vůbec nepomáhal Fingon, který začal být po měsíci nevrlý. Být dospělý není snadné.

"Jak to jako myslíš, že nemáš klíče? A jak se teď asi dostaneme dovnitř?"
"To nevím," přiznala jsem.
"Dobře, tak máš číslo na domovníka?"
"Jo, v mobilu..."
"Tak mu brnkni, ať nám otevře, když jsi ztratila ty klíče."
"Když ono ale...já nemám mobil. Někam utekl. Jako by měl nožičky."
"Já se z tebe snad zcvoknu! Pořád říkáš, že chceš, abych s tebou jednala jako s dospělou, pak se ale odstěhuješ a když za tebou přijdu na návštěvu, tak mi před vchodem oznámíš, že se nemáme jak dostat dovnitř. Chceš, abych tě brala jako dospělou, ale ty jsi tak nezodpovědná!"

„Ten hrdina musí být hrozně hustej,“ položil jsem nohy vedle výdechu topení.
„Bude neskutečně namakanej,“ radil Ten druhý.
„Právě že ne. Když bude namakanej, nebude to ono.“
„Jak že to nebude ono. Musí bejt namakanej. Chceš, aby vytáhl třistatunový stroj z dvacetimetrový propasti.“
Nejhorší je, když mi Ten druhý kecá do psaní knížky tak, jako zrovna teď.. Nemá žádné literární střevo, ale jediné, co mu ke štěstí stačí, je kecat mi do úplně všeho.
„Tak mu dej nějakou rodinu. Aspoň bude mít důvod pomsty.“
„Rodina ne, ta je pěkně trapná,“ bodlo mne u srdce při vzpomínce na mou mrtvou rodinu.

Na prvního panáka se vydali tři, Máňa, Evžen i Viktor. Dali si ho na zdraví a na seznámení. Když s ním nikdo nepromluvil ani slovo, Viktor pochopil, že byl asi seznámen už dost a že je u stolu navíc.
A tak na druhého panáka šla jenom Máňa s Evženem. Dali si ho na život, protože toho není nikdo dost. Evžen mhouřil oči, mrkal, klopil víčka. Máňa se chvílemi i začervenala.
Na třetího panáka šla Máňa sama. Dala si ho na uklidněnou, když se ukázalo, že Evženovy oční kreace byly způsobené ospalostí a on to zalomil vprostřed věty do jejího výstřihu.

Tři princezny z pohádky, jedna s vlasy havraními, druhá hnědovláska, třetí blondýnka, bydlely v začarovaném hradě. Nic jim tam nechybělo, až na opravdovou lásku, a tak Andromeda odešla.
I když se vdaly a odstěhovaly, nikdy neodešly od sebe. I když ta starší skončila v temnotě cely, byly dvě. Pak jediný záblesk zbavil Bellu života a Narcissa zůstala sama. Poprvé v životě neměla ani jednu sestru.
Po nějakém čase se rozhodla, že tak už dál nemůže, a poprvé po letech zaklepala na dveře své sestry. Té, která byla méně mrtvá než ta druhá. Třeba, jenom možná, mohou být zase jednou dvě.

Do divadla přišli tři. Skladatel, klavírní virtuos a roztomilý pitomec s dolíčky ve tvářích. Pro všechny se našlo využití.
*
„Šli dva, šli tři. Kolik jich šlo?“
„Nevím.“
„Šli dva Šlitři, Šlitr, jestli to nedojde tobě, tak už nikomu!“
„Ahá! Pět.“
„Byli dva. Ten ve slamáku byl Suchý a ten v buřince mokrý.“
„Slamák promokne, napiš to opačně.“
Ten menší zaťukal většímu na pokrývku hlavy.
„Nemůžu.“
*
Pak obnosil vestu, nechal zvadnout tulipán a zapomněl purpuru či oběd na plotně. Po zemi se rozprostřely pramínky vlasů jeho poslední Zuzany nebo Terezy. Nehybný výraz golema přestal být komickou přetvářkou.
Dál šel jenom jeden.

„Přesouváme se na Manor,“ zavelel Lucius. „Tady je přenašedlo.“
„Proč se nemůžeme přemístit?“ ptal se podezíravě Bill.
„Ochrany sídla nenechají momentálně projít nikoho kromě mě, mého syna a těch, které jeden z nás doprovází. Musíme tam tedy vstoupit všichni společně,“ vysvětlil jednoduše. „Temný pán tam nepobývá už dlouho, před pár dny jsme se Severusem vše prověřili a obnovil jsem rodové štíty.“
Všichni nezmijozelové na sebe hleděli poněkud nejistě. Pořád nevěděli, nakolik můžou Luciusovi věřit.
„Tak jdeme!“ řekla nakonec odhodlaně Minerva.
Chvíli poté Lucius všem naléval výtečnou dvanáctiletou skotskou.
„Prosím, posaďte se,“ pokynul rukou ke křeslům u krbu, prototyp dokonalého hostitele.

Mattéo, Judith a Raph. Tři lidi, kteří pro něj byli důležití. Henryho nepočítal, to byl robot. Byl na sebe docela pyšný, že měl konečně kamarády normální lidi. No, ne normální, ale prostě lidi. A nedej bože, aby se dozvěděli, že je má za kamarády. Byl by jim pro smích.
„Kde je Judith?” ptali se.
Nedokázal odpovědět.
Zbyli mu jen dva. Mattéo a Raph. Věděl, že Mattéo se bez Judith neudrží. Ale doufal.
„Kam jdeš?” ptal se Raph.
Visiteur se jen smutně díval.
Mattéo zmizel. Zbyl jen Raph. A tak ho nechal být.
„Mně se nezbavíš,” řekl Henry.
Visiteur se usmál.