DMD Bonus č. 5 pro 17. 4. 2016.

Slečna Zuzana viděla, jak děti rostou, dospívají, stárnou a zapomínají, jaké to bylo být malý. Vždycky musela potlačit touhu zvednout oči v sloup, když před ní někdo zmiňoval nevinné, bezstarostné dětství. Jestliže se podívala na populaci Ankh Morporku, většina dětí se o sebe musela od malička starat, pracovat pro rodinu, a jako bonus k tomu chodit brzy spát, žádný alkohol a tabák. Ta privilegovaná menšina, kterou ona učila, se potýkala s vyjmenovanými slovy a dějepisnými daty, Jasoňovými intrikami a navíc představou svých rodičů, jak je mládí bezstarostné.
Zuzana nevěděla, jestli to je výsledkem milosrdného zapomnění, nebo spíš počínající stařecké demence.

Byla pro ni perfektní, plná zášti, závisti, zloby a pohrdání.
Usadila se v ní, nejdříve využila zbytky nákazy, která se schovávala někde hluboko, pak se pomalu rozhlížela, rozšiřovala svůj vliv a upevňovala si pozice.

Samozřejmě s ní bojovali, ale když se hostitelka spojila s dalšími infikovanými, měla to spočítané. Nákaza hladově roztáhla svá chapadla a zakousla se do každičké její části, nikdo si ničeho nevšiml, jen někde na pozadí byl slyšet jemný šustot papíru, klepání do kláves a šílený smích.

Komentář: Společnost na pokraji hysterie

Nakonec, jak jinak, začala nákaza požírat samu sebe.

Nezanechá ale svou hostitelku rozbitou na kusy?

Vždycky, když si vybíral mladé muže z téhle nebo té vesnice, odhadl přesně, co ho to bude stát. Někteří šli více než dobrovolně, na jiné platilo pár osvědčených triků a jihli mu v náručí. Nebo obráceně, jak se mu chtělo.
Když mezi stromy poprvé zahlédl Viléma, hlavou mu probleskla myšlenka, kterou rychle zapudil. Moc jednoduché. Moc mladý. Moc…
Žádost o schůzku a sázka u jezera ho přesvědčila. Jednou a dost.
Jenže planoucí tváře a hnědé oči vídal dál. Držel své loupežníky na jednom místě déle, než bylo rozumné. I Valdemar si všiml. Že tou ulovenou kořistí se stalo jeho srdce.

Stázka pobíhala domkem jako splašená. Kafe uvaří po obědě, koláče zbyl kus od neděle, ale co na ten oběd? Proč si panímáma vzpomněla přijít na návštěvu zrovna před polednem? Přece jí nedá krupičnou kaši! S masem uprostřed týdne by byla rozhazovačnou... už to má!
Postavila vodu na brambory, vedle na vajíčka. Zapražila jíšku, zředila, osolila a nechala bublat. Natáhla se po mléku – ne, smetanu tam vrazí, ať panímáma ví, jak si jí považuje.
Dochutila a za chvíli nesla na stůl, spokojená sama se sebou.
„Moc dobrý to máš, Stázičko, moc dobrý,“ chválila tchyně. „Já tedy do koprovky přidávám i kopr...“

Dodnes si pamatovala, jak u něj byla poprvé.
Otevřel jí dveře hned po krátkém zvonění, aby mohla dát najevo, že už přišla, ale nemusela čekat.
Vzápětí jí pomohl z kabátu a srovnaný ho pověsil na věšák.
Nabídl jí pití. Poprosila o čaj a on dal vařit vodu.
Zatímco se voda vařila, ukázal jí místnosti, a pak dal přesně na 3.18 minuty louhovat sáček.
Do ideální vzdálenosti před ní postavil šálek a chvíli konverzovali o počasí.
Ukazoval své znalost, ale zároveň jí nechával prostor projevit se.

Tak to šlo dál. Byl jednoduše dokonalý.

Dlouho jí to imponovalo. Teď ji to děsilo.

Skupinka se už dlouho radí. Ti mladší zastávají názor, že náš hostitel představuje pro budoucnost firmy dokonalého obchodního partnera, kterého je potřeba si předcházet. Snaží se na něj zapůsobit co nejlepším dojmem. Pečlivě vyplnili dlouhatánský dotazník, o jehož předložení hostitel požádal, dříve než přikročíme k jednání.
Druhá část skupinky se domnívá, že klást otázky typu: „Kolik let produktivního života vám ještě zbývá?“ není možné a marně poukazuje na množící se důkazy nelidského jednání v hostitelově firmě.

Mladí se však chovají se dále podbízivěji. Jejich hlasy už dokonce zní kovově a jejich pohyby jsou strnulé. Lze ale uzavřít kontrakt s robotem?

V prvních dech jsem byl nasraný na otce za to, jak se ke mně zachoval. Byl jsem rozhodnutý mu ukázat, že se o sebe dokážu postarat sám.
Brzy jsem však zjistil, jaké neštěstí bylo mít bohatého tatínka, který se o mne staral. Do budoucna jsem měl převzít jeho firmu, protože jsem nejstarší. Teď jsem zjistil, že si nemám, co napsat do životopisu. Setkal jsem se z nezájmem firem o mou skvělou osobu. Výsměchem lidí na pohovorech. „A vy pro nás chcete pracovat proč?“ A do toho mi vůbec nepomáhal Fingon, který začal být po měsíci nevrlý. Být dospělý není snadné.

„Ten hrdina musí být hrozně hustej,“ položil jsem nohy vedle výdechu topení.
„Bude neskutečně namakanej,“ radil Ten druhý.
„Právě že ne. Když bude namakanej, nebude to ono.“
„Jak že to nebude ono. Musí bejt namakanej. Chceš, aby vytáhl třistatunový stroj z dvacetimetrový propasti.“
Nejhorší je, když mi Ten druhý kecá do psaní knížky tak, jako zrovna teď.. Nemá žádné literární střevo, ale jediné, co mu ke štěstí stačí, je kecat mi do úplně všeho.
„Tak mu dej nějakou rodinu. Aspoň bude mít důvod pomsty.“
„Rodina ne, ta je pěkně trapná,“ bodlo mne u srdce při vzpomínce na mou mrtvou rodinu.

Tři princezny z pohádky, jedna s vlasy havraními, druhá hnědovláska, třetí blondýnka, bydlely v začarovaném hradě. Nic jim tam nechybělo, až na opravdovou lásku, a tak Andromeda odešla.
I když se vdaly a odstěhovaly, nikdy neodešly od sebe. I když ta starší skončila v temnotě cely, byly dvě. Pak jediný záblesk zbavil Bellu života a Narcissa zůstala sama. Poprvé v životě neměla ani jednu sestru.
Po nějakém čase se rozhodla, že tak už dál nemůže, a poprvé po letech zaklepala na dveře své sestry. Té, která byla méně mrtvá než ta druhá. Třeba, jenom možná, mohou být zase jednou dvě.

„Přesouváme se na Manor,“ zavelel Lucius. „Tady je přenašedlo.“
„Proč se nemůžeme přemístit?“ ptal se podezíravě Bill.
„Ochrany sídla nenechají momentálně projít nikoho kromě mě, mého syna a těch, které jeden z nás doprovází. Musíme tam tedy vstoupit všichni společně,“ vysvětlil jednoduše. „Temný pán tam nepobývá už dlouho, před pár dny jsme se Severusem vše prověřili a obnovil jsem rodové štíty.“

Všichni nezmijozelové na sebe hleděli poněkud nejistě. Pořád nevěděli, nakolik můžou Luciusovi věřit.

„Tak jdeme!“ řekla nakonec odhodlaně Minerva.

Chvíli poté Lucius všem naléval výtečnou dvanáctiletou skotskou.

„Prosím, posaďte se,“ pokynul rukou ke křeslům u krbu, prototyp dokonalého hostitele.

Týden po příchodu malého tvora svolal Košín naléhavou poradu. Flipchart i powerpoint byly v pohotovosti.
“Podmazlenost je kritická,” začal u prvního grafu. “Malý tvor okupuje náruče a klíny zhruba osmdesát procent denního času a dvacet procent nočního. Hrozí citová deprivace. Návrhy?”
Želvík otočil list na flipchartu. “Navrhuji pracovat s tím, co máme, a rozdělit itinerář intenzivního domazlování na zbývající čas. Tobě přenechám kolena a klíny. Sám obsadím krmení. Je experimentálně vypozorováno, že je při něm jedna ruka volná na hlazení.”
“Co když na to nepřistoupí?”
“Budu intenzivně kníkat.”
“Zabere to?”
“Jsou rozrušení a nevyspalí. Jejich obraně dávám tak třicet vteřin.”

Napsala si seznam, co všechno musí stihnout připravit, než nastane den D. Ta večeře měla být vrchol jejich dosavadního vztahu a všechno muselo klapnout. Její partner poprvé přivede na návštěvu své rodiče, aby ji poznali. Byla nervózní, ale věřila, že udělá dobrý dojem. Pečlivě si připravila menu, aby všechno chuťově zapadalo. Sice to byly náročné recepty, ale věřila, že to jeho rodiče ocení. Připravila hovězí vývar s játrovými knedlíčky a nudlemi, poté udělala svíčkovou s hovězím masem a houskovým knedlíkem a do misek nachystala řapíkatý celer. Rodiče se při pohledu na menu omluvili, že jsou na celer alergičtí. Přesto prošla.

Bol večer, oheň veselo plápolal a decká nebolo možné nahnať do postele.
"Tatíí, ešte jednu rozprávku!" žadonil ten starší.
"Napríklad o Jainovi Dlhokrokom." zdatne mu sekundoval ten druhý. Torian sa zatváril prísne, ale keď na neho aj najmladší potomok vyvalil prosebne svoje kukadlá, vzdal to.
"Tak dobre! Ale potom pôjdete hneď spať!" nasadil svoj najautoritatívnejší tón. Decká sa natešene usalašili pred kozubom...
***
Keď prišla Yola, našla ich všetkých spať. Dlhé roky praxe jej napovedali, čo presne sa stalo.
"Môj pán manžel," brblala, keď odnášala deti do postele. "Hrdina z bitky o Dvojriečie. A taká ľahká korisť pre tie naše decká..."

Kočička a pejsek byli hrdinové. To ví každý. Pořád se pouštěli do akcí a pořád se jim něco nedařilo. Ale to jejich příbuzní, ti byli úplně jiní. Šlo jim jenom o jídlo a o jídlo a o jídlo …
Tak jednou pejsek řekl, že už to dál nesnese. Jeho příbuzný jim dokonce sežral dort! A kočička na to dodala: „A ti mí příbuzní se lízaj! To je tak neslušný! Já se třeba meju v neckách.“ Pejsek říká: „A jeden můj příbuznej si dokonce vydrbává blechy. A ani neumí chodit po dvou.“ „Co kdybychom je naučili slušnýmu chování,“ říká kočička.
„Ne, nesmysl.“

Přehrabovala se v tašce. Musí tu přece být... Zarazila se. Ráno se pohádali. Vybíhala na poslední chvíli... A klíče nechala doma! Tiše zaklela. A její přítel se vrací až zítra. Co teď? Sedla si unaveně na schody a opřela se o zeď.

Klaply dveře od výtahu. Na chodbě se rozsvítilo. ,,Ahoj! Co tady děláš?" Patrik, jejich soused. ,,Nemám klíče. Dan přijede zítra." Byla unavená, hladová, naštvaná... Proto ani nic nenamítala, když ji pozval k sobě.

Uvařil večeři.
Povídali si.

Vyslechl ji.

Otevřel víno...

Byl dokonalý utěšitel, ušklíbla se o měsíc později.
A já dokonale pitomá.

Svírala v ruce těhotenský test.