DMD Bonus č. 5 pro 17. 4. 2016.

Když Evžen s Xénií prolomili průchod, dlouhé schodiště je zavedlo na odpočívadlo obložené barevným mramorem. Okna žádná, zůstávali v podzemí. Po obou stranách se táhly chodby někam do neznáma.
Evžen mlčky pokynul doprava. Xénie přikývla. Neslyšně mu zmizela z očí.
Sám se obezřetně vydal vlevo, všechny smysly v pohotovosti. Prostor byl protkaný odrazy vražedné magie jak prales liánami, ale Drahošova stopa nikde.
Postřehl pohyb. Sotva stačil vytvořit štít.
Vzápětí se ze tmy vyřítila postava. A druhá. Další. Vmžiku se ocitl v obklíčení vyjících bestií. Sápaly se po něm, zběsile narážely na jeho štít.
V planoucích očích četl vlastní krvavou smrt.

Kreslil malou mapku údolí ve kterém právě byl. Přišel to sem prozkoumat.
Používal nejrůznější barvičky. Vypadalo to nádherně.
Vykreslil všechny detaily, ale bohužel mu došla červená.
Musel jí nějak sehnat. Vydal se tedy do obchodu. Avšak měli zavřeno.
Všude bylo zavřeno. Pro svoje nadávky si nevšiml, že je úplně sám.
V celém městečku nikdo nebyl.
Nevěnoval tomu pozornost. Nevšiml si zvláštních zvuků ani maket domů.
Stále koukal po nějakém obchodě aby mohl dokreslit svoje dílo.
Zadíval se směrem ke kostelu na náměstí. Tu uviděl záblesk. Vše bylo pryč.
Ve vzdáleném krytu tleskali generálové.
Tenhle test atomové bomby byl velmi úspěšný.

Slyšte slyšte! Naše rádio Bonzák vám přináší exkluzivní informace z událostí na Lentilkovém bulváru!
Nacházíme se ve vrtulníku nad bulvárem a celou situaci pro vás pečlivě monitorujeme.
Lidé se sem hrnou ze všech stran. Autobusy MHD uvízly v kolonách a snaží se to objed kudy to jen jde i po chodnících! Toto davové šílenství je naprosto neuvěřitelné!
Pořadatelé akce ,,Kobliha zdarma a volte nás!" se již dávno dali na útěk a lidé se o koblihy doslova perou! Marmeláda i nugát stříkají všude, všude ve vzduchu se dá šňupat moučkový cukr. Lidé se tlačí a tísní, vypadá to jako lidská tlačenka!

Do města zavítala zlodějská organizace.
Neoficiálně se jí říkalo Rubbers, z anglických slov robbers a rubber, neboť tito zloději dokázali své oběti bez problému "vymazat" kus těla. Policie si s nimi nedokázala poradit, byli vždy o krok napřed a nikdo, kdo by o nich mohl něco vědět, nezůstal naživu. A tak Rubbers řádili dál.
A pak se objevili Crayons. Jméno jim dalo nepřátelství s Rubbers. Crayons byli elitní chirurgové z celého světa, kteří dovedli některé oběti zachránit a získat tak informace.
A tak se Rubbers zaměřili na Crayons. A proto, když byl poslední člen Rubbers dopaden, z Crayons nezbyl jediný.

Po dokončení studia jsem si koupil knížku Jak se stát dobrým učitelem. Nechtěl jsem přijít do nového zaměstnání úplně nepřipravený a navíc byl na obálce krásný obrázek klidné a ukázněné třídy, což je přesný opak toho, čeho jsem byl svědkem na praxích.
Hned první krok mě poněkud zmátl. Nejdůležitější je získat si autoritu. "Jak" ovšem autor nenapsal. Poněkud roztrpčen jsem četl dál. Bohužel, veškeré další rady se tiše odvolávaly na tu první.
Dnes už zkušenosti mám. Kniha nepomohla, v jednom měl ale autor pravdu. Na poslední stránce stálo malými písmenky:
Nikdy nezapomeňte na to, že pro žáky jste snadnou kořistí.

Prečítala si všetky články a fóra, ktorá našla na internete. Vedela, čo je zdravé pre jej syna Martinka. Ako mu posilniť imunitu. Ako ho ochrániť pred chorobami. Ako nenechať nenažrancov, aby sa na ňom nabalili. A to všetko prirodzene, bez vedĺajších účinkov, aby Martinko zbytočne netrpel.
Poznala triky, ako sfalšovať potvrdenie na očkovacom preukaze. Ani raz doň nedostali svoj jed. Pravidelne ho detoxikovala a posilňovala jeho imunitu prirodzeným spôsobom. Martinko bol super zdravý.
Potom dostal osýpky a záškrt súčasne. Teraz odpočíva v peknej rakvičke. Jeho nezaočkované telo bolo dokonalým hostiteľom pre vírusy. Autori tých internetových stránok súdu ako vždy unikli.

Slunce svými nemilosrdnými paprsky rozpalovalo indickou zem tak, že se vzduch nad ní nedal dýchat. Syn slunce si otřel pot z čela. Cítil pot koně, který nebyl Bukefalem.
"Sašo, nechceš se na to už vykašlat?" zeptal se ho jeden z jeho "věrných".
"Už tam budem?"
"Už mě bolí nohy," zaskuhral jiný.
"Kdo ví, co manželka doma vyvádí, deset let jsem ji neviděl."
Před nimi bylo koryto široké a prudké řeky.
"Kolik nás padlo u Gráníku? Kolik u Issu? Podívej se za sebe, vidíš ten zástup? Kolik mužů znáš a kolik z nich jsou barbaři?"
"Čelem vzad!" zavelel pán vší Asie.

Cena za dospělost? Každý platí jinou. Někdo si jen přestane hrát s panenkami a na vojáčky. Začne vyšívat, starat se o dům, rodit děti. Vezme do ruky šavli, sedne na koně a jde bít turky.
Někdo je nucen dospět rychle (nebudu živit pastorku, jen ať jde do kláštera!).
Někdo se dospělosti ani nedožije (chřipka, cholera, nedej bože mor).
Anna Berková zaplatila za dospělost cenu nejvyšší. Svůj život.
Amedeo Quarinoni a Miguel Hurtado posléze taktéž.
Nakonec zaplatil i Domenico di Castellari.
"Když byli dostatečně dospělí na znásilnění mé dcery, jsou dostatečně dospělí i na popravu," prohlásil pan Jindřich Berka z Dubé.

My NEPÁLCI SVÉ BOHY MILUJEME, stálo na ceduli nad barem. Pod nápis někdo dopsal A TRISTI SOU NAŠI BOHOVÉ! Při každé cestě pro rundu vizourů mi poselství škubne koutky. Na terase duje severák a tvrdej v hrdlech jenom bublá.
Hajzlík maj obloženej dřevem. Strop, podlahu, stěny. Dočiním, hmátnu po klice,
„čoudi mě tu snad zamkli?!“,
lomcuju vztekle dveřma. Ani se nehnou. Beru to tryskem od žlábku, vyrážím dveře i s futrama a v tornádu třísek rozmlátím pyramidu prázdnejch lahví barmanovi rovnou za zády.
„To byla špatný dveř, páne“, zvedá mě na nohy s omluvným úsměvem.
Žeber bylo zlomených jen pět.

Autor umřel, praví se. V takovém bezautorském světě plném osobních narativů je jedna věc jasná. Každý jsme hrdinou (někteří jdou tak daleko, že nás všechny pasují na legendy). Proto je čas si zavzpomínat na trapné příbuzné. Povrchní tetičky které zapomínají drobná fakta o vás a tak se neustále vyptávají jsou snad stálicemi. Pocit že vás rodiče ztrapňují je pro mnohé podstatnou částí puberty. I sourozenci dokáží sociálně zatopit.
Avšak, opravdová trapnost je, si v naší době neuvědomit, že hrdinou jsme my (nikoliv nutně herojem). Takový život, ten se smradlavě táhne. Je tomu tak, nejtrapnějším hrdinovým příbuzným je stará dobrá deprese.