DMD č. 1. pro 1. 4. 2017. Téma: Zázrak zrození

"Bude to jako znovu se narodit, co?" řekl její bratr s úsměvem. "Pár let se prospíme, a pak budeme někde úplně jinde... Nová galaxie. Nový domov."
"Nová šance. Pro nás oba. I pro tátu."
Objala ho.
"Uvidíme se na druhé straně, bráško. Nezaspi!"
"Po 600 letech si budu určitě chtít protáhnout nohy, neboj!"
Naposledy se na sebe podívali a pak se za nimi zavřely dveře kryo komory.
Když pak stála mezi troskami, ohněm a zoufalstvím, napadlo jí, že některým zázrakům se má člověk podívat na zoubek dříve, než se do nich vrhne po hlavě. Její bratr se stále ještě neprobudil.

Byl Štědrý večer, po obloze svištěla kometa nebývalé jasnosti a k nenápadné garáži na okraji Mnichova se závějí prodírali tři mudrcové. Nešli tam náhodou, dokonce ani nehledali prodejce levného hašiše, šli za dávným proroctvím, že právě téhle noci na tomhle místě dojde k narození nového spasitele. Oprýskaná vrata je velkou důvěrou nenaplňovala, ale když je otevřeli a spatřili zdravé novorozeně v náručí ženy z rodiny ortodoxních izraelských imigrantů, která se dušovala, že je pannou, nezaváhali ani vteřinu. Před očima zmatené matky poklekli a nazvali ho mesiášem.
Vůbec je nenapadlo, že ho možná poslali ti druzí a teď se náramně baví...

Na stole ležela tužka. Čerstvě ořezaná s gumou v pohotovostní pozici na druhém konci.
Okny se dovnitř už dávno prodralo všechno světlo, stíny poděšeně kvíkaly. Prach nikdy nebyl hmatatelnější, ačkoli se předevčírem uklízelo.
Tužka ležela na papíře. Na svou příležitost čekal celé mučivé týdny, usazený na kupě jiných (stejných) papírů, zatížený olbřímí knihou s voňavými starými deskami. Konečně na něj přišla řada. Už se nemohl dočkat.
Když se ho poprvé dotkla tužka, pocítil nepopsatelnou extázi. Písmenko za písmenkem ho doplňovala, šeptala mu sladké tahy a voněla podzimním lesem... ŠťasTnÝ dOmovE...!!!
A tak se, dámy a pánové, dělá překlad milostné poezie.

Byli spolu řadu let. Zažili už leccos.
Jednoho dne jeden z nich přišel s tím nápadem.
Jako obvykle hledali poučení v příručkách. Brzy zjistili, že běžné knihy jim nepomohou, ale aby mezi ně vstoupila žena, nepřipustili.
Jednoho dne jeden z nich objevil tu pravou knihu v místní knihovně, kupodivu v dětském oddělení.
Pořídili si náčiní a dali se do toho. Nebylo to snadné. Jako obvykle byl zázrak, že při tom nepřišli o končetiny.
Výsledek věru nebyl moc povedený – vypadal tak nějak jako Quasimodo – ale odpovídal povaze svých otců a oba jej měli moc rádi.
Pat, Mat a jejich syn Ot.

„Grangerová?“
„Co chceš, Malfoyi?“
„Nic. Akorát mi pořád nedochází, co tady spolu vlastně děláme.“
„To je jednoduché. Ty otravuješ. Já se naproti tomu snažím probádat, proč mudlové tak rádi píší zrovna o nás dvou.“
„Takže to je ten tvůj slavný výzkum pro Ministerstvo kouzel, co o něm pořád mluvíš?“
„Nemluvím o něm POŘÁD!“
„Pokaždé, když se potkáme.“
„Naposledy jsme se viděli před třemi měsíci na vánoce.“
„Právě.“
„Co kdybys přestal žvanit a raději se trochu zamyslel?“
„Hotovo.“
„A?“
„Grangerová, myslím, že pokud my dva dokážeme zplodit něco smysluplného, aniž bychom se navzájem zabili, bude to možné považovat za absolutní zázrak.“
***

Ženich si přišel pro ni.
Ale prý bylo spravedlivé, aby se dřív vdala její sestra.
Tvrdil, že ji miluje víc.
Ale prý bylo spravedlivé, aby postele pečlivě střídal.
Byla mladší, krásnější, živější.
Ale prý bylo spravedlivé, aby ta druhá měla dítě první.
A druhé. A třetí. A čtvrté.
Se sestřinou nadějí rostlo její zoufalství.
Vždyť by bylo spravedlivé, aby miloval tu, která mu dala budoucnost.
"Dej mi dítě! Nedáš-li, zemřu!"
Vždyť by to bylo spravedlivé...
Po letech čekání pojmenovala svého prvorozeného 'Bůh přidá'.
Bylo spravedlivé, že ho roztrhala divá zvěř?
Dostala druhého syna.
Bylo spravedlivé, že při jeho porodu zemřela?

Den a noc.
Nikdy si nemyslela, že by to mohlo trvat tak dlouho. Nekonečně.
Oheň a voda.
Bolest jí spalovala celé tělo. Nebylo ničeho, co by jí mohlo uhasit. Ne dostatečně.
Život a smrt.
Smrt byla vždy koncem.
Život to však byl jiný příběh. Příběh, který spojuje vše dohromady. Dává všemu úplně jiný smysl.
Ve chvíli, kdy držela ten malý uzlíček ve svém náručí, bylo vše jinak.
Čas se zastavil, i když plynul dál.
Bolest byla pryč, i když nikdy neodešla.
Smrt se blížila mílovými kroky, ale jí to bylo jedno.
Pro ten pocit.
Pro tu chvíli.
Pro zázrak zrození.

Sotva se přemístil k bradavickým pozemkům, rozběhl se k šafářově chatce.
„Hagride, máš?“ vyhrkl spěšně.
Půlobr se spokojeným úsměvem přikývl a zrzavému stážistovi spadl kamen ze srdce.
Když se nepodařilo zvrátit kouzlo, kterým odkachnizoval Evropu, jemu, jeho kolegům ani šéfovi, obrátil se mladý Weasley s prosbou o pomoc na odborníka za všech nejpovolanějšího na Rubeuse Hagrida. Ten nelenil, rozhodil sítě a za pár dní obdržel z Indonésie snůšku vajec.
„Protože sis tak zoufal, krapítek jsme urychlil jejich vývoj,“ utrousil bradavický šafář jakoby nic.
Arthur se vyděsil. Oprávněně. To, co se v chatce právě líhlo, připomínalo spíš malého pštrose než kachňátko.

Z reproduktorů se line bluesová melodie dávno zaniklého světa. Na hydraulickém křesle uprostřed operační místnosti pomalu procitá nahý muž.
„Začíná tvůj nový den 2127,“ promlouvá k němu umělá inteligence konejšivým hlasem.
Matné talíře světla nad hlavou se projasňují. Je to zcela poprvé. Svaly se učí souhře s mechanickými implantáty. Synapse neuronů se propojují s digitálním rozhraním. Přes zorné pole přejíždí sloupce dat.
Ozvěny narkotického snění ho nechtějí propustit ze sevření. Analogová duše dál bloudí postnukleární krajinou. Mechanickou paží pokyne černému slunci na pozdrav. A pak po optických kabelech steče hořká slza. Nikdo jiný už nezbyl. Jen kovová pachuť na patře.

Jsme.
Být.
Existovat.
Žít.
Existencialismus je egoismus.
Nejsem romantik.
Nevím
Nevím proč
Nevím, proč je to v mé hlavě.
Vsadím se, o co chceš,
můj básníčku,
že ten papír už je zrecyklován.
Když zavřu oči,
vidím světlo ve tmě,
protože jsem se moc dlouho koukala na slunce.
Sny končí.
Život je divadlo.
A já jsem loutka
sama sebe.
X
neznámá
X
budoucnost
X
x
XX
xxx
XXXX
xxx
XX
x
Matika mě neorginálně nebavila.
Básníčku, vzpomeneš si někdy?
Zamávej, kamarádíčku.
Cylindr na hlavě
Poklona
Děkujeme
Opona
Básníčku, vzpomeneš si někdy?
Asi. Já ne.
Jak se rodí kosmonaut?
Hudbou na ruce.