DMD č. 1. pro 1. 4. 2017. Téma: Zázrak zrození

Chodbami se nesl novorozencův pláč. Vymodlené děťátko. Následník trůnu. Silný chlapeček se pral o život, jak se na budoucího krále a císaře sluší, a svůj boj vyhrál.
Na lůžku v bolestech plakala Anna. Vymodlená královna. Prala se o život, ale byla slabá, příliš vyčerpaná náročným porodem. Bojovala statečně několik týdnů. Svůj boj prohrála.
Na budínském hradě vzlykal ovdovělý král. Nemocný, unavený, snad příliš starý na takové starosti. Bál se o život chlapce, jemuž matka nestihla dát jméno. Bál se o dynastii, jež visela na křehkém vlákně života malého prince.
Pokud život stojí život, raději by dal za syna ten svůj.

Čas nula mínus čtyři. Chvatné pozdravení, pracovní oděv.
„Zdravím, jak?“
„Kluci pouštějí, holky ještě ne. Zkusíme to za hodinu.“
Čekání.
„Pouštějí. Začínáme.“
Čas nula mínus tři. Chvatné pohyby. První ryba. Jemná masáž břicha.
„No tak, holka. Buď hodná. Drž!“
...
„No vidíš, že to šlo.“
Čas nula. Aktivace. Oplození.
„Mléko?“
„Ne, jsem alergik.“
„Myslel jsem na jikry, ne k pití.“
„Velmi vtipné.“
„Nežvaňte nebo se vám to slepí.“
„Hm.“
Čas nula plus tři. Jikry odlepkovány.
„Jdeme na flašky. Pojď mi pomoc.“
Čas nula plus sto čtyři. Embryonální vývoj završen.
„Tak už se nám kulí.“
„Prima. Stejně jsou krásný.“
„To opravdu jsou.“

Bolesti přišly dřív.
Bála se. Po právu. Při každém porodu se žena líbá se smrtí.
Až porodní bába přinesla klid. Tiché vědomí zkušenosti, které rodičce ulehčilo ve strachu.
Dítě bylo ještě malé, prošlo snadno. Holčička. Ale bolesti pokračovaly. Druhé dítě. Chlapec.
Dvojčata.
Vyčerpaná rodička usnula.
V očích porodní báby se zračil děs. Dvojčata. Magické bytosti. Zázrak.
Nahoře, na posvátné planině, žije démon, kterého je třeba usmířit.
Kdo smí odporovat čarodějům?
Odeberou matce obě děti, sešijí je k sobě hrubou nití a plačící uloží do prohlubně v základním kameni.
Démon oběť přijme. Nad těly dvojčat vyroste kostelík.
Pro větší slávu boží.

Ovce se pohnula a bolestně zabečela. Stařeček ji hladil po krku a šeptal uklidňující slůvka. Zda to ovci pomáhalo, se nedalo poznat.
"Co budeme dělat?"
"Ach pánové, pomozte!" zaštkala stařenka a sepjala upracované ruce.
Stein zachmuřeně hleděl do slámy na zemi.
Matěj těkal očima po stáji, nevěda, co dělat.
Pak se ozvalo cinknutí. Jaroš opřel meč o stěnu a sundal si košili.
"Budu potřebovat horkou vodu."
Když bylo po všem, sbalil svoje nástroje a vstal.
"Tohle bych do vás neřekl, kaprále," zabručel Stein.
Jaroš pokrčil rameny.
"Není to poprvé. Doma... už jsem to dělal."
Všichni pozorovali ovci, láskyplně olizující jehně.

"Paní, dobrý den"
Cizí hlas ji vytahoval z krajiny mlhoviny. A ona chtěla vyprávět své příběhy.
Stínové bytosti naslouchaly jejímu vyprávění.
Vyprávěla o sobě, o své rodině, o zvycích mezi lidmi.
Vyprávěla o krásné krajině, o zvířatech, o slunci a tmě, o hvězdách nad hlavou a o letní bouři.
Vyprávěla o zimním tichu, o sněhu pod nohama, teple krbu, o teple obětí druhého člověka.
Bytosti poslouchaly a vystupovaly ze svých stínů. Mlhovina měnila své barvy z tmavých na světlé a nádherně zářila.
"Doktore, takhle nám utíká už čtvrtý den."
Nechtěla odtamtud odejít...
Po pěti dnech se vrátila zpět, znovu narodila...

Seděla v neznámé čekárně. Dlaně se jí potily. Uklidni se, napomenula se v duchu.
Seděla v důvěrně známé čekárně. Zhluboka se nadechla. Uklidni se, napomenula se v duchu.
Snaží si vzpomenout, kdo všechno s nimi po té party šel na kolej. Když ráno odcházela, v místnosti spali lidi, které ani neznala.
Nevěří, že uslyší dobré zprávy. Vždyť s manželem čekají už tolik let... Kdyby tenkrát nebyla tak pitomá!
Třese se nervozitou. ,,Tak to vypadá," usmívá se doktor, ,,že jste..."
,,...těhotná! Gratuluji!" Nevěří svým uším. ,,To myslíte..."
,,...vážně?" Vydechne šokovaně. ,,Ale já nechci... to nejde!"
Nemůže tomu uvěřit. Tak přece... Konečně!

“Jeffrey, pamatuješ si, proč jsme vlastně dali naší kapele takový debilní jméno?” Zeptal se mě Dave, náš bubeník, poté co už jsme asi dvě hodiny čekali před studiem.
“Ne, vůbec,” odpověděl jsem a podíval se na Roba.
Náš zpěvák jen pokrčil rameny a pokračoval v hraní na gameboyi.
Poslední koho jsme se mohli ještě zeptat byli kytarista Victor, a klávesák Paul.
Přičemž náš sólový (a také jediný) kytarista se navzdory svému statusu schoval nervózně za noviny a až klávesák byl schopen odpovědět.
“Protože byl zázrak, že jsme se vůbec dali tehdy dohromady,” řekl a dál si poklidně míchal lžičkou kafe.

Kapitola 2
22,5
Když se Adam vzbudil, řekl: Au.
Naleznuv jizvu na svých prsou, zeptal se Hospodina Boha, co se doprčič stalo. A Bůh k němu přivedl ženu.
23
I řekl Adam: Teď tato jest kost. Slouti nebude mužatka, ač z muže vzata jest.
Kapitola 4
2,5
Jeda v potu tváře chléb, viděl Adam ženu svou, Evu, jísti byliny polní. A viděl syna svého, Ábela státi v trní a bodláčí. Viděl syna svého, Kaina, hrát si s kyjem.
Kapitola 5
5
A tak bylo všech dnů Adamových devět set a třidcet let, i umřel. Nelitoval Adam, že okusil zakázané jablko.

Na počátku toho všeho byl strom.
Ten pokáceli.
Rozsekali na štěpky.
Ty vařili ve varném louhu.
Pak je rozvláknili, vyprali a roztřídili.
Vlákna rozemleli.
Přidali plnidla, klížidla a barviva.
Šoupli to do nátokové skříně papíreského stroje.
Odtud papírovina putovala na síto.
Ze síta na odvodňovací lis.
Z lisu na další lis.
Papír byl zde stále z 50 % voda.
Papír projel vyhřívanými válci, které vodu odpařily.
Pak se zchladil, vyhladil a navinul na válec velký asi jako váš byt.
Převinul na dutinky a rozřezal.
Nařezal na archy, zabalil, rozvezl.
Ležel na skladě.
Ležel v obchodě.
A teď na něj píšu.

Skořápka mořské hladiny praskla. Bělostná pěna vytryskla do všech stran, ani Héliův vůz nezůstal ušetřen, vlny stoupaly k výšinám a rozběhly se k nejbližším břehům, aby přinesly zvěst. Na hladinu vystoupala lastura. Perla oceánů, země i nebes se právě zrodila.
Zefírové jí hýčkají kadeře a unášejí ji směrem ke břehu. Hóra, připravena na svou novou paní, vítá ji hedvábným oděvem. Kráska nad krásky však neděkuje. Že by plakala?
"Simonetto, zlatíčko, usměj se na Alessandra," povzbuzoval malíř svůj model.
"Čemu by se Venuše usmívala, když vstupuje z klidu moře na tento svět?"
Botticelli vzdychne a tahy štětce zvěční Simonettinu melancholickou tvář.