DMD č. 1. pro 1. 4. 2017. Téma: Zázrak zrození

If you ask Risa, she will tell you it's easy. It's a job. In case you need a job desperately, you take anything. Almost.
She was offered the job. She took it. Something needs to pay the rent, right?
She had no idea how They could know she can read magic.
Oh well. She will tread carefully.
If you ask Galilhai, there is much more in becoming an agent. It's not a job. It's a lifestyle.
Too bad sometimes you just need more people. You take them wherever you can find them.
The newbie has a long way to go.

"Hovorili mu mrzutý Mišo," ukázal dedko na uja, čo išiel po ulici.
"Prečo?" spýtal sa vnuk.
"Každému nadával a..."
"Si to nechajte!" zavrčal Mišo na predavačku. Núkala mu sprej na nové topánky. Bol taký nervózny, že nezobral ani pokladničný blok.
Po ceste domov si hrešil pod fúz, keď tu...
Vajce.
Takmer ho prišliapol. Pozrel hore na hniezdo v korunách. Vybalil papier z topánok, zabalil do neho vajce a schoval do vrecka.
O niekoľko dní sa vyliahol vtáčik. Malé bezbranné stvorenie. Mišo sa o neho staral.
...
"Debil! Však, Vranka!" zamumlal Mišo.
"Teraz mu vravíme vraní Mišo. Aspoň niečo," pokrčil dedko plecami.

Byl to čas zrození, ale tady se umíralo.
Zajíček vyskočil a zavětřil. Cítil jaro. Někde tam bylo, ale přebíjel ho pach bahna, krve a smrti.
Vojín Atkins ho stáhl zpět do zákopu: "Ne, Ušáčku, mohli by tě trefit."
Vojín Atkins se bál. Maskot jednotky ne. Nebál se střelby ani minometné palby. Byl tak odvážný, že se před ním Atkins občas styděl.
Nejvíc se styděl tu noc potom, co Ušáček padl. Potom, co se všichni báli jít do dalšího útoku na turecké pozice až na toho zatraceného králíka!
Tu noc osvětloval rozbitou krajinu po bitvě obrovský měsíc.
Tak se zrodila Austrálie.

Je to území nikoho a ničeho. Ani ptáček nezacvrliká, ani muška nezabzučí, ani muchnička nekousne.
Jaksi nemůžou.
Ptáci ani hmyz, jsouce říše živočišné, uprostřed Zóny nepřežijí. Na okrajích někdy ano, ale tam se nezabývají cvrlikáním a bzučením. Hryzáním a kousáním, to ano.
A přece, rok co rok vyrazí ze země tráva, stromy a keře nasadí nové výhonky. Mocná květena úspěšně bují a kypí, bez přispění nespolehlivé fauny. Zdá se, že ta není zapotřebí. Kvetoucí jabloně spokojeně kývají větveni.
Skoro stejné, a přece jiné.
Podzimní plody nikdo nejí.
Magie? Nebo snad zázrak?
Člověk to pozorovat nemůže a démonům je to jedno.

„Kristýno, když se to vezme kolem a kolem, tak jsi vlastně naprosto nepoučitelná a k ničemu.“
„Ano, mami?“
„No podívej se na sebe, normální lidi mají práci, jdou domů, starají se o domácnost, večer koukají na seriály. Měla bys mít už rozum!“
„Takhle fungovat nemůžu.“
„Prostě musíš! Nemůžeš si dělat, co chceš. Ty jsi byla vždycky blbec.“
„Ano, mami?!“
Kristýna se zahleděla na modré nebe a zasněně zamžourala do slunce.
„Řekni, kdy si najdeš normální práci na směny, nějak to tam přetrpíš a začneš žít normálně?“
"Nikdy."
"Kristýno!"
„A dost, mami.“ usmála se a upřela svůj pohled na své děti.

Jéje, to máme zase den! Prostě klasika. Je ráno a já se choulím doma, stejně jako posledních dvacet dní. Jen ležím a sním. Sním o tom, jak s ostatními poletuju po zahradě sem tam a soutěžíme, kdo se dokáže lépe chlubit svým peřím. No to se ví, že bych vyhrála na plné čáře!
Kdepak, už dost lenošení. Kudy se z toho divného spacáku leze ven? Nemá to východ? To je smůla, no. Tady se do toho opřu, ááá… Rup! Uf, to bychom měli.
Sákriš, ještě zeď? No já jí ukážu, k čemu mám na zobáčku vaječný zub.
Světe pozor, lezu!

Megan se zatajeným dechem sleduje zázrak zrození.
Hnědá kukla praská. Dere se z ní prapodivné, nevzhledné stvoření.
Zmuchlaná křídla se chvějivě narovnávají a tuhnou v mírném vánku.
První mávnutí.
Barvy se rozzáří.
První let.
„Tatí?“ obrací se na otce. „Taky jsem se vylíhla z kukly jako motýlek?“
„Řekněme, že ne docela. Proč se vlastně nezeptáš Hagrida? Ten je v oblasti živočichopisu největším bradavickým odborníkem.“
Když jeho krásná holčička poodběhne, Severus si pomyslí.
Není to takový rozdíl. Když ses narodila, byla jsi skutečně ošklivá. Celá rudá, flekatá a pomačkaná. Vlhké vlásky a krabatá tvářička.
Stejně jsem tě miloval od prvního okamžiku.

Dychtivě jsme se vyhrnuli z vlaku. Někteří se rozběhli po malebném městečku, ale většina vyrazila k majestátnímu hradu nad černočerným jezerem. Já taky. Nechodím ráda v davu, takže jsem se courala kousek za poslední skupinkou. Všimla jsem si malého stavení přikrčeného ve stínu prvních stromů hustého lesa. Odpojila jsem se od ostatních, seběhla úzkou pěšinkou a zaťukala na neobvykle vysoké dveře.
„Ále, dobrej den, to je překvapení! Já myslel, že všici pudou nahoru, povykládat si mejma kolegama. Tak poďte dál, uvařím vám čaj. Dneska už prej můžu povědít ouplně šecko.“
Tak se zrodilo první hagridovské drabble a pak spousta dalších…

Měl ji. (Neměl.)
Chtěl ji. (Co chtěl?)
Byla. (Žila.)
Bude!
Skočil.
Vydechli naráz. Dostal ji.
Což ona chápala. (Posté ji poprvé chytil.)
Jenže to najednou nebylo dobře. (Proč se dala?)
A oči jako kuličky plné strachu – proboha, všiml si jich kdy vůbec? Měla se bát, byl přece strašlivý, ale ne takhle; měla jinak, úplně jinak –
Věděla, že ji zabije.
On věděl, že má. (Musí!)
(Nemůže.) Pustil ji a zavrčel. Černé kuličky se zachvěly, pak roztančily v porozumění. Než odešla, krátce se ho dotkla. Raději hanbou odvrátil hlavu.
Příště ji lovil znovu.
Oba si však uvědomovali, že ji už nikdy nechytí.

Praskla větvička.
Vak s vodou rozčeřil hladinu studánky.
Šedivý vlk zavrčel.
Má mě zdržet, napadlo Zeda.
Odhodil tesák a skočil.
Šelma sledovala letící ostří.
Malý nožík bodl.
Na kousance nedbal.
Před sebou dvě míle lesem.
Vlčí smečku u tábořiště.
Dvě míle běhu.
Nic víc.
Nic míň.
Přebrodil rozvodněnou říčku.
Sotva popadal dech.
Vítalo ho ticho.
Kolem ohniště kruh mrtvých vlků.
Roztrhaný přístřešek.
Cákance krve.
A uprostřed.
Zkrvavené roucho služebníka smrti.
Stříbřitá maska v blátě.
Chyběl luk a šípy přibíjely vlky k zemi.
Zed zvedl hlavu.
Vzápětí padl na zadek.
"To bylo rychlé," řekl jasně dívčí hlas.
Pravý hlas služebnice smrti.