DMD č. 1. pro 1. 4. 2017. Téma: Zázrak zrození

V bušení palic a skřípění zubů, nový ve své odpudivosti a zavilosti, z bahnitých děr a nekonečného utrpení prvních jatých nesličný se zrodil, vyvíjel a později i bojoval. Proti sobě samému, řekli bychom, pokud se cítíme býti filosofy.

Jistěže znal svůj úděl, vždyť četl budoucnosti z hvězd, dávné příběhy...
Neuhnout před osudem ale chce kuráž, i když jste jeden z Quendi, mluvících prvorozených a nadto prakticky nesmrtelných.

Jali jej, znetvořili. Tak aby zapomněl, aby se přerodil. Aby napříště jen plémě pokřivené plodil.

Nebe je nesmlouvavé, vpaluje cejch do očí a kůže. Naposled se podíváš, když hvězdy tlukou pod kamenným stropem.

Splnit takový úkol se zdálo být téměř nemožné.
Nový produkt se musí vyrábět rychle, levně a hlavně jednoduše. Nic zbytečného, nic složitého. Ale současně musí mít slušný výkon.
A musí být nový a originální. Žádná kopie. Pro naše pracující jen to nejlepší!
Materiály? Tak to bude problém. Běžně užívaných materiálů je nedostatek. Musíte si nějak poradit, soudruzi, strana vám věří.
Třem inženýrům bylo vcelku jedno, jestli jim věří strana. Byli mladí, nadšení a plní ideálů. Vymýšleli, kreslili, počítali, upravovali, znovu počítali.
Aniž to tušili, stvořili nesmrtelný stroj, jehož šestadvacet divokých koní dodnes burácí na silnicích.
Stvořili legendu.
Zrodil se Trabant.

Došlo k tomu náhodou. Rozhodně to nebylo plánované. Člověk by řekl, že za to mohla neexistující ochrana, nevysvětlitelná touha a zmatený mozek.
Trvalo to také šíleně dlouho. Měsíce. Několik návštěv nemocnice. Byla tam setkání, o kterých si člověk myslel, že se nedějí, věci, kterého ho neustále překvapovaly.
Nadávala jsem. Občas jen sobě, občas všem ostatním, kteří mi v tom nezabránili. Proklínala jsem každou těžkou minutu, každé neočekávané komplikace, které jsem na počátku vůbec nečekala.

Nakonec se podařilo.

Psal se leden minulého roku a já dopsala svoji první Středoškolskou odbornou činnost.

S její letošní sestřičkou to nebylo tak náročné. Ani zázračné.

Oliver seděl na hodině kouzelných formulí a nedával pozor. Místo toho si znovu a znovu projížděl v hlavě tváře nebelvírských studentů od druhého ročníku výš a hodnotil jejich šance na to, stát se chytačem. Nutno podotknout, že bez úspěchu. Studenti, kteří se alespoň udrželi na koštěti, rozhodně nemohli být dostačujícími chytači. Povzdychl si. Letos nemají šanci famfrpálový pohár vyhrát. To by musel přijít zázrak. A Oliver na zázraky nevěřil.
Tok myšlenek přerušilo tiché klepání.
„Dále,” vyzval skřehotavý hlas profesora Kratiknota.
„Mohu si na chvíli vypůjčit pana Wooda?” optala se McGonagallová. Oliver spěšně vyšel ze třídy.
„Woode, našla jsem vám chytače.”

Nemyslel si, že bude žít kdo ví jak dlouho – roky v ledovci možná proletěly během mrknutí oka, ale tížily ho na ramenou víc než ty ostatní.
Možná to bylo i vinou za to, co promeškal.

Snažil se skrývat, když věci nebyly v pořádku. Katara ho pokaždé prokoukla, ale mlčela, když nechtěl mluvit. A na oplátku pak skrývala smutek, když věci začaly být opravdu zlé.

Aang nezemřel v bitvě, jako mnozí před ním.

Ale stejně jako dříve se s jeho posledním výdechem rozezněl nový hlas – hlas holčičky rozzlobené na svět za to, jak je studený.

Sbohem Avatare Aangu. Vítej, Avatare Korro.

Kontrakce přišly úplně nečekaně a poslední půl hodinu přicházely a odcházely ve vlnách tupé bolesti. Ne, takhle to přece být nemělo! Ještě ne. Nikdo tu se mnou není. Nikdo, kdo by mně držel za ruku až to bude nejhorší. Nikdo, kdo by mi pomáhal, až to budu chtít vzdát. Nikdo. Jen samota okolo mne.

Stahy. Jeden za druhým. Nedá se to zastavit. A kdo by chtěl. Jen pořádně zatlačit… a znovu.

Vydržím to, je tu se mnou moje samota a hlas.

Hlas…

„Netlač!“

Ten hlas.

„Proboha už netlač!“
„Bedřichu, ty si prase." "Tebe si zas vezmu domu, až se vožereš.“

Tváříš se šokovaně a...
(A všichni věří, že člověk jako ty se dopustí nedbalosti náhodného těhotenství.)

Díváš se na ni a vidíš naději. Budoucnost. Zázrak.
Vidíš Rosamund Mary Watson, dceru jiné Rosamund, která chtěla být Mary Watson. Opakuješ to jméno dokola a dokola a až teď, když ho nosí někdo, komu právem náleží, kdo jej učinil skutečným, poprvé doopravdy cítíš, že ty sama, Mary Watson, máš právo existovat. Že Rosamund znovu existuje - ale bez tvých skvrn.
Dala ti život stejně, jako ty jí a jsi sobecký člověk, víš to, ale přesto - jsi téměř šťastná. John taky.
A to je hlavní.

Vešli do tajného města. Louku, na které stáli, nahradily kamenné kočičí hlavy.

"Povězte mi, co vidíte," zašeptala Salix a sevřela ruku svého přítele.

"Má drahá, vidím to, co pokaždé," odpověděl stařec s úsměvem.

"Prosím, Vypravěči," žádala vrbová dívka tiše, ač věděla. Pokaždé jí to popisoval. A ona pokaždé zasněně poslouchala.

"Vidím před sebou louku, na které bylo před nedávnem postaveno pár domků. Tomu místu se nedalo ani říkat víska," zasnil se stařec a do detailů popisoval každý domek.

"A vidíte, jaké město se z toho zrodilo!" usmála se Salix.

"Jsou chvíle, kdy si říkám, jaký je to zázrak," odpověděl stařec.

"Chcete si sebe pochovat, pane?" Lister přikývl a Kryton mu podal dítě v zavinovačce.
"Počkat... Takže TOHLE jsi TY?" Kocourův ukazováček se přesunul z novorozence na Listera.
"Přesně tak," odpověděl za něj Kryton. "Díky časové smyčce je pan Lister svůj vlastní otec i syn, ale také dědeček, vnuk a vlastně celá nekonečná linie mužských předků a potomků."
Během jeho proslovu se novopečený otec, dědeček, pradědeček... ve vlastním rodokmenu ztratil. "To znamená, že Kris je moje dcera?"
Kdepak, pane. Slečna Kochanská je vaše matka, babička a celá ženská linie předků, nikoli však potomků."
"Vaše rodinný sešlosti musejí být peklo," poznamenal Kocour.

Cesta zpátky jako by zabrala jen vteřinku. Naoranžovělé světlo lamp už nevypadalo mrtvolně a stíny pro změnu neděsily.
První schod. Hluboký nádech, roztřesené ruce se sevřely v pěsti, klouby zapraštěly.
Stříbrná šupina v kapse se zahřála, prokřehlým tělem projelo teplo jako nůž máslem. Podrážky olízla první vlnka. Obrnil se, nic nebylo jisté. Vstoupil do rybníka.
První tempo v chladné vodě pročistilo mlhu v myšlenkách. Proplaval k hrázi, otevřel dveře, špičkami bot se dotknul kamenné podlahy. Světnice byla zalita světlem a okamžitě přišlo objetí, na které čekal celé věky. Karlovo objetí. Čestislav cítil, jako by se znovu poprvé v životě nadechnul.

"Když jsem bylo malé sovátko," řeklo Sovátko, "bývaly zimy delší."
"Když jsem byl malý myšák," řekl Myšák a zamíchal kávu ocáskem, "bývalo kafe kafovatější."
Sovátko zakoulelo očima.
"Takové řeči patří ke krizi středního věku," dodal Myšák.
"My nejsme ve středním věku!" načepýřilo se Sovátko.
Myšák dělal, že neslyší. "Dřív byly ovšem krize krizovatější," rozjímal dál. "A střední věk býval..."
"Věkovitější?" navrhlo Sovátko.
"To ani ne. Byl jaksi... víc uprostřed... Sovátko, chechtáš se jak pubertální ptáče!"
"Pracující ptáče," zasmálo se Sovátko a odletělo.
"Ptáče, které se každé jaro vylíhne znovu," zašeptal Myšák do noci, ve které se březen líbal s dubnem.

Když jsem poprvé vpustil do svého hostince tu neznámou cizinku, která tu pak po celý měsíc něco škrábala na papír, koukali na mě šťamgasti jako na blázna. Když si pak všimli, že za ní chodí další, kteří ty čmáranice četli, začínali se bát.

A tak jsem musel přijít s něčím, čím bych tu bandu ožralých prasat další rok zklidnil. Což nebylo nic složitýho. Stačilo jen oznámit, že se bude narážet nový speciál. Ležák, který se nikdy netočil. A měl jsem vystaráno.

Místo, aby cotasové otravovali neznámé hosty, stáli před pípou a sledovali, jak zlatavý mok pozvolna stéká do skleněných korbelů.