Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
"Myslel jsem, že Smrti můžou sloužit jen muži," zabručel Zed.
"Já zas, že k Lovcům berou jen ty chytré..."
Mohl se urazit.
Změnit téma hovoru.
Mlčet.
Nic z toho nedokázal.
Prostě nemohl.
Nechtěl.
Seděla na koni v plášti ke kolenům.
Zbytek nepřežil řádění vlčích čelistí.
Ze spodničky natrhala obvazy.
"Jediný luxus, který jsem kdy měla," zašeptala unaveně.
Zed nenápadně pohladil obvazy.
Zachránily mu život.
Věděl, že v prvním větším městečku jí to vynahradí.
Koupí cokoli, co si bude přát.
Zabije každého, kdo se jí zkusí smát.
Dnes, zítra, za rok.
Kdykoli si řekne.
Klidně i zradí.
Snad to nebude třeba.
Nikdo nechápal, když jim na kroužku Hrošice rozdala slepičí vejce, že je mají zahřívat.
Snílka svému vajíčku vytvořila hnízdečko v největším teple - svém výstřihu. Nevyndala ho na tělocvik, spala kvůli němu na zádech. Povídala si s ním, vrčela na potencionální hrozby.
Stejně nakonec našla místo vajíčka jen vyteklý žloutek a trochu skořápky - nejspíš jej rozbila někde v autobuse a vyteklo spodem.
Rozhodla se ale Hrošici ukázat, že úkol dokáže splnit stejně jako ostatní, a ve zverimexu si pořídila malé kuřátko.
"Zázrak zrození," prezentovala jej pak na kroužku mezi ostatními ptáčaty.
"No sakra zázrak," prohlásila Hrošice, "tobě jsem ho dala naměkko."
Tenhle rok zkusím trochu ukročit od Skácela:
Jak je to dávno, co hruď se úžila mi,
i tobě - úzkostí a sotva dech nám zbyl,
jen aby vždycky se znovu pomýlil
šílenou lunou, vytřeštěnou tmami,
a srdce potom lomcovalo námi
jak mřížemi a hladný vlk v nás vyl -
do ustýskání.
Anuško, neplakej… ale hráze se protrhly, pláč, voda, krev nejde zastavit, Bůh seslal potopu.
Neplakej, zkusíme to znovu… ležíme v trávě, teplá objetí, pusa do vlasů, klukovské přemlouvání: “Anuško, dítě je Boží dar…”
Ale hráze se protrhly, vody odplavují objetí, dítě… zbývá jen strach. A krev.
Procitá před úsvitem. Kolem spí ostatní, od úst jde pára. Milenci mají ruce propletené do zbělání – jako oni, kdysi. Než všechno vzaly vody.
Anna u pramene smývá noční můry. Opodál leží láhev – odkopne ji k němu, znechuceně.
Neměl s námi chodit.
Není čas litovat, brzy svítá. Budí spáče. Než Záboj procitne, zmizí do lesa.
Pokud se vám zdá, že se nějak stalo, že mám stejné postavy jako minulý rok, inu, je to pravda. Přemýšlela jsem, co a jestli psát letos... ale u toho se mi nějak v hlavě udělal nápad a Anna a Záboj tak úplně neodešli a rozhodli se, že budou mít ještě další život. Nevím, kolik ho bude a jestli to bude dobrý a tak. :) Uvidíme, kam s tím dojdeme.
Druhá smuténka každopádně je poměrně samostatný kus příběhu, na který není potřeba zásadně znát příběh předchozí, a může se odehrávat třeba někdy mezi roky 1934 až 1944 ve Francii. Z původního zdroje si to pak bere naprosté minimum, a valná většina už tu je nějaký můj orignální nápad (což jsem ještě nikdy nedělala, takže je to výzva).
Pro drobnou mapku k příběhu si jde přečíst Obrázek venkova
Nejdříve jsi jako nepopsaný list papíru, tabula rasa, čistá a neposkvrněná. Ale pak přijde tvůj první. Je láskou na první pohled? Propadneš mu, jsi mu naprosto oddaná. Máš pocit, že je tím nejdokonalejším, cos kdy poznala, hýčkáš ho, věnuješ mu čas i péči.
Však přijde chvíle pochybností. Je opravdu ten pravý? Sejdeš z cesty, zahneš k jinému, se slzami v očích jsi opouštěna jedním i druhým. Přicházejí pocity beznaděje a osamění. Potíš krev, snažíš se, aby s tebou zůstal byť jen jediný dobrý. Ten krásný okamžik přijde, po mnoha probděných nocích se konečně v tvé hlavě zrodí vymodlený originální nápad.
Moje první drabble v životě, napsané na jeden zátah na 100 slov přesně, upravováno minimálně.
Zlatice zastoupily slunce a prozářily okraje cest. Stromy dávaly na odiv svou narychlo nabytou krásu. Ptáci zrána začali opěvovat vonící chomáče květů. Spěchající lidé pohroužení do svých starostí ani nevnímali trylky radosti. Pohltila je sluj metra, aby je záhy vyvrhla až v centru.
Tam je zázrak zrození jara stěží pozorovatelný. A tak domy, které pamatují naše prapradědy, blahosklonně shlížely jen na nervozitu a chvat a vzhledem k jejich stáří se jim zdály tak zbytečné. Z jejich shovívavých pohledů a gest jsem vyčetla, že si myslí totéž, co Jan Amos Komenský, totiž že: „Všeliké to kvaltování toliko dobré pro hovado jest.“.
Chtěli jste u zkušebního drabblete vědět, co se v téhle realitě ještě změnilo. Dávám vám tedy okamžik ze života další rodiny. Už to nebude tak veselé, obávám se. Ale snad se to taky bude líbit :).
Fotografie je zajímavá věc. Jediný moment vyřízne z přediva reality a tváří se skutečněji než paměť.
Pozoruhodně zachovalý šedesátník, na první pohled nejdůležitější osoba v místnosti.
O generaci mladší manželka, podle všech definic pravá femme fatale.
Oba majetnicky svírají dítě postávající mezi nimi.
Světla, blesky fotoaparátů, úsměvy a povýšené pohledy.
Ministr kouzel Rojvol Raddle, jeho krásná žena Bellatrix (a dcera, na jejíž jméno se nikdo neptá).
Zrodila se fotografie, moment z reality.
Když se objektivy odvrátí, madam Raddleová bleskově odstoupí, skoro si – štítivě – otře ruce do hábitu a mizí v davu.
„Jdeme,“ suše podotkne Raddle, než vykročí na opačnou stranu.
Za domácí úkol měli vytvořit planetu schopnou samostatného fungování. Celkem oříšek, vždyť chodili teprve do třetí třídy! Ale život holt není žádný med, když jste bůh.
Slepý Io na tom poctivě pracoval několik měsíců, ale výsledek stál za to. Jeho planeta – značně zploštělý rotační elipsoid – byla po všech směrech dokonalá.
Slepý Io by pravděpodobně dostal jedničku, nebýt jeho pitomé želvy. Ta se mu onoho osudného rána připletla pod ruku, když si balil věci do školy. A protože měla podobný tvar jako jeho vymazlená planeta, slepý Io ji odevzdal.
Jeho želva A´Tuin sežrala učiteli svačinu a potom uprchla do hlubokého vesmíru.
Lačnýma očima pozoroval jezera a vřesoviště anglického venkova, louky, lesy. Několik mil za Nottinghamem vjel kočár do Sherwoodského lesa, projel mlázím, borovinou a pak se alej stočila. Na břehu jezera stálo krásné, zpola zarostlé gotické opatství. Proti šedému nebi klidné, melancholické, živé.
Všechno se rozpadalo. Střechu, zdi, podlahy léta nikdo nespravoval. Všude nepořádek a špína.
Přesto panství překonalo jeho očekávání. V srdci mu vzplál plamen, který nemohl nikdo nikdy uhasit. Láska bouřlivá jako tolik jiných v jeho životě, stálá jako žádná jiná.
Napůl v žertu zasadil do země žalud. Jeho dub bude na Newsteadu růst, dokud lord Byron bude žít.
NESOUTĚŽNÍ (Ale když už jsem to napsala, tak proč to sem nedat?)
Všechno jednou skončí. Oheň vyhasne, my zemřeme, svět pohltí vesmír. Pokud mám být upřímná, ano, bojím se. Smrti, konce, ale i věčnosti. Vím, že to bude bolet, každý den se ale uklidňuji, že to bude něco výjimečného, zázračného, neopakovatelného. Musí to tak být.
Na začátku byl zázrak. Zrození. Jiskry přeskakovaly, dítě opouštělo matčino lůno, částice se shlukovaly. A pak jsme vznikli my. Věřím, že tohle je zázrak. Tak proč by to s koncem mělo být jinak? Konec a začátek jsou svázány neviditelnou nití, tak proč by konec nebyl zázračný, když začátek je vždycky takový?
Opravdu je nutné bát se zázraku?
Sluníčko svítí, DMD začíná, všechno se rodí... přece nebudeme optimisté. Jedno ohavné a temné drabble s neobyčejně kýčovitým názvem.
Myšlenky se někdy vsunou do hlavy nenápadně a bez vědomí toho, komu patří. Nejspíš tam tedy byla ještě předtím než Drahomířiny vlaštovky začaly pršet z oblohy do popela spáleniště. Tehdy ještě nechápal nic jiného než, že na světě není dost vlaštovek na to, aby jejich smrt pomstila mámu. Plakal, ale hluboko v jeho útrobách cosi počalo růst.
Okamžik zrození byl nádherný. Stalo se to v pravé poledne na Vyšehradě a bylo tam dost kouzelníků na to, aby se nezapomnělo. Jeho bába, Drahomíra, zemřela ještě rychleji než vlaštovky.
Zrodila se smrtící kletba a zrodil se Malý Vašík.
Tentokrát se hlasitě smál.
