DMD č. 4. pro 4. 4. 2017. Téma: Makovice

Z hospody vyšli dva muži a hned zahnuli za roh.
Konečně zaradoval se Sirius a složením novin do kapsy bundy dal Removi a Petrovi znamení, že sledovaní jsou v pohybu. Všichni ihned vyrazili za dvojicí. Sirius cestou v kapse sevřel Berettu a odjistil ji.
Dvojice pokračovala stále stejným tempem po úzkém chodníku směrem k podzemce.
Remus kývl na ostatní a přidali do kroku, aby zkrátili vzdálenost ke sledované dvojici.
Jakmile však pronásledovaní minuli květinářství, vyskočil z něj mužík v černém obleku a zvedl k trojici pronásledovatelů hlaveň pušky. Sprška broků rozmetala ozdobné makovice, které jediné stály mezi brokovnicí a Remem.

Vyslechli každou loď, kterou potkali. Korzár přepadal osamělá plavidla i konvoje, jejichž doprovod nebyl dost silný na to, aby se mu postavil.
Jeho pověst se šířila s větrem. S sebou nesla strach a nejistotu. Šalupa se každý večer otřásala zpětnými rázy děl.
Patnáctého dne od setkání s Raposou se z ráhnoví ozval výkřik:
„Vrak! Vrak na levoboku!“
Tím vrakem byla Čírka.
Frances dala spustit čluny. Nezachránili jich mnoho. Toma odnesli do podpalubí. Uniformu měl zbrocenou krví. Sešla do zatuchlého příšeří. Ležel tam bezvládně. Bledý. V něžných spárech laudana. Sevřela ruku v pěst
„Já toho mizeru dostanu.“
Korzár se stal nepřítelem.

Co mu je?
Proč tolik křičí?
Ne tohle se poslouchat nedá!
Dělej s ním něco!
Polévka kypí!
Hošík usedavě vzlyká.
Nepomáhá chlácholení.
Snad pomůže odvar z makovic.
Cumel v ústech sládne stále víc.
Konečně klid…
Cumel se na křik dlouhodobě osvědčil.
Býval to malý neposeda,
teď už se to říct nedá.
Ušmudlané dítě v koutě,
v ruce několik makovic.
Krásně to v nich chrastí.
To jemu chrastí v hlavě!
Čí je to vina?
Už mu zase z úst teče lepivá slina.
Po kom má tak tupé oči?
Hlavně, že už nezlobí.
Hlavně, že už mlčí...
Na uspanou pravdu se nevzpomíná.

Domácí přijela, odhodila krosnu, uvařila si čaj. Batoh voněl dálkou a vzkazy. Pes, králík… ty má povolený. Kočky naštěstí žádný. Ale co je toto za pach? Ten neznáme!
„Jak bylo?“ přišel i pán domu.
„Bezva, zdrhla nám želva.“
„Cože?“
„Ale, Pavla přijela se želvákem. Chodila ho pást – na kraji krunýřku mu udělali maličkou dírku, v ní provázek. Aby neutekl. Jenže jak si lehla na louku, usnula, provázek pustila. Želvák frnk a byl pryč.“
„Fakt?“ rozesmál se domácí.
„Hele, hledat želvu v makovým poli, to je na makovici, to mi věř!“
„A našli jste ho?“
„Jo. Druhý den. Zamotanýho v malinách.“

Milovala ho. Až příliš. Víc, než by bylo dobré. A tohle byl výsledek.
Zaplatila rakev, jednoduchou, ale z pevného, kvalitního dřeva. Snažila se představit si, že by to bylo naopak. Co kdyby ona ležela, bez života, bez duše, a on jí chystal pohřeb? Zasypal by její tělo vlčími máky? Nechal by na hrobě vyrůst bílé růže? Nevěděla. A to ji trápilo.
Neznala ho. Od jeho smrti na něj často myslela. Co by řekl? Co by udělal? Netušila. Čím méně si pamatovala jeho tvář, tím větší strach ji svíral.
Mrtví mohou žít dál, skrze ty živé. Ale co když živí zapomenou?

Na polích rozkvetly makové panenky,
motýli toužili zvedat jim sukénky.
Objevil se licoměrník, co počestné znesvětí,
naslibuje modré z nebe a pošlape okvětí.
Emanuel našel jednu obzvlášť cudnou krásku,
vsadil se, že to měsíce dá jí poznat lásku.
Na konci té epizody zábrany šly stranou,
máky rudnou od té doby nad zvlčilou pannou.
Pomsta ovšem byla sladká, chcete slyšet více?
stačil k tomu jeden odvar z čerstvé makovice.
Místo teček kosočtverce, z ostudy měl šos,
chvíli musel strkat hlavu do písku jak pštros.
Poskvrnění dávno smyto, vlčí máky rudnou dál,
tenhle příběh, na mou duši, na housle mi cvrček hrál.

„Severusi, příteli, nebuď tak odmítavý,“ promluvil Lucius smířlivě.
„Jdi do háje, tobě šest let krev nepila, vševědka nesnesitelná!“ prskal a ani se nesnažil udržet svoji oblíbenou ledovou masku.
„Sám uznáváš, že je chytrá. Bude se nám hodit. Nemusíme všechno oddřít sami…“
„To je fakt. Dej Grangerové problém a nepřestane, dokud ho nevyřeší…“ uznal Severus.
„Navíc díky svému původu ovládá všechny moderní vymoženosti, přes které se dají hledat informace,“ podotkla Minerva, která vycítila, že prvotní odpor opadl.
„Ale přizveme jenom ji!“ zdůraznil Severus. „Ty dva bezmozky tu rozhodně nepotřebujeme.“
„To se dá zařídit,“ přikývl Kingsley, který pochopil, že dosáhli maxima možného.

Jak Simbacca zjistil záhy po vylíhnutí prvních vajec, dvanáct kaadu je fakt hodně. Asi tak o jedenáct víc, než by se dalo uhlídat. Vůbec nechápal, jak to ve volné přírodě dělají jejich matky, které jich ve snůšce běžně mívají třeba i dvě stě padesát, ale upřímně řečeno na to přemýšlení neměl moc času. Ten potěr byl všude!
Kvákalo to ve dne v noci, sotva je vytáhl z čističky, měl je ve ventilačkách, těžko se mu divit, když jim do žabince jednou přidal trochu vývaru z makovic.
Jemu je přece táta občas uvařil taky a nijak se to na něm nepodepsalo.

"Přisyp," pravil temně motýl Emanuel. "Přistěhoval se sem loupežník, nějakej Burásek, čučí na Makovou panenu jak mlsnej kocour!"
"Nemám," kroutila se makovice. "Jsem stará, vysypaná, zrnéčko po zrnéčku jsi už vyloudil! Co z toho mám?"
"Stojíš? Stojíš. Zatím jsem tě nesejmul. Mlč a syp! Až dosypeš, pudeš!" zahučel.
Chudák makovice se třásla strachy, pár zrníček pohledala.
Emanuel je hodil Makové panence: "Musí to stačit, víc nedala."
Přikývla. "Burásek je zagroškudla, usne jako všichni předtím."
Netušili, že Burásek má v kapse policejní průkaz, pouta a zatykač.
Ty dva zabásnul, semínka vrátil makovici a na louce po letech zavládl mír a klid.

Viděla, jak kopou na zemi do něčeho, co byl ještě před chvílí Em a zatmělo se jí před očima. Její svalnaté ruce se proměnily ve dva ocelové buchary, z hrdla se ozval řev bizona v říji.
Její upravené nehty trhaly kůži i svaly a stříkající krev jí krásně ladila k její sukni do zvonu. Začala tančit a smrt hrála na pekelný flašinet…
…vytrhané očičiči…
…zlomenánáná žebra…
…ukousnutá varlatatata…
Byl konec.
Slzy došly, tak mu hladila zbytky potrhaných žlutých křídel.
Milovala ho. Celou tu dobu. I přesto, že jí po těch hormonech přestal říkat něžně moje Panenko a zůstala jen Makovice.