DMD č. 4. pro 4. 4. 2017. Téma: Makovice

Původně nechtěla bojovat. Ale začala jako maskot a už se vezla.
A teď byla unavená a sama. Dávno opuštěnou vesnicí na kraji Zóny se těžce vlekla. Přenocuje v místním hotelu a odpočine si. Pár dní ji postrádat nebudou.
Někdo odsud utíkal rychle. Uprostřed nějaké akce. Ve vstupní hale krabice, v nich papírové květy... čtyři červené okvětní lístky, černý střed.
Stovky květů.
Nevěděla, že jsou vlastně i pro ni.
Brala je do hrstí a vyhazovala do vzduchu.
Červená, červená, červená. Byla všude, točila se ve větru, točila se kolem ní a ona se točila kolem červené.
Přátelsky červená, ne jako krev.

Tohle musí být ono, pomyslel si, když se ho začala zmocňovat malátnost.
Tohle je určitě ono. Musí to být ono. Musím mít pravdu. Není léku bez nemoci.
Z očí mrtvých laboratorních krys se začaly šustivě řinout vodopády makových zrníček. Když se k nim připojil a položil se na lůžko z narůžovělých okvětních lístků, na chvilku ho během umírání napadlo, že se přece jenom možná mýlil. V tomto pravdu měl; skutečně se mýlil. Během další vteřiny už mu na tom ale nezáleželo.
Objev léku na nepřirozený spánek muže, který byl nalezen v jakési zapadlé uličce, si bude muset připsat někdo jiný.

By.
Být.
Bystrý.
Klopýtá.
Rána.
"Já ti to do tý zasraný makovice natluču!"
Makovice se třese.
Bolí.
V uších zvonky.
V žaludku strach.
"Dobytek! Tomuhle říká sešit! Piš!"
Děti bili.
BILI?!
"Chceš, abych ti tu pazouru přerazil?"
Nechce.
Stejně přerazí.
Ráno jsou prsty opuchlé, fialové.
Bolí.
Víc než žebra přeražená nedávno.
Nezraněná pazoura vyťukává číslo.
"To jste slyšela?"
"Odvezli ho ze školy."
"Sociálka."
"Krávy to jsou!"
"Zkurvenej stát!"
"Smradi potřebujou srovnat!"
"Rodiče mají právo...!"
Rodiče.
Mají.
Právo.
V cizí posteli.
Pod duchnou viny.
Zdravá pazoura se sevře v pěst.
Do žeber.
Do makovice.
Kosti srostou.
Modřiny se zhojí.
Duše ne.

Z Jimovy návštěvy si sestra Angela neodnesla jen příjemné vzpomínky a haldu veselých historek, nýbrž i několik pytlů nevyklepaných makovic, které její obětavý bratr přivezl ve své mohutné oprýskané dodávce s pragmatickým výrokem: „však ono se to bude hodit“.
Hodilo.
Po rozmluvě se sestrou Ednou a domluvě s kuchařkou se ženy rozhodly sirotkům zpestřit jejich jídelníček.
Když Wilbur Larch zasedal po náročné operaci k pozdní večeři a padl mu zrak na zákusek, pomyslel si, že žádné jiné jídlo se nikdy tolik nehodilo mezi šedé zdi St. Cloud's.
Matkám pomohlo morfium ztišit bolest.
Teď pomohou makové koláčky utišit duše jejich dětí.

"Anděli bláznivá, jak jsi mohl ztratit klíč od očistce?" Čertil se Uriáš.
"Ty pekelníku, kdybys mě nestrčil na schodech, nevytrousil bych ho." Soptil Petronel.
"Kdybys mi nesáhl na rohy, pomatenče, neudělal bych to."
"Kdybys mi necuchal vlasy, pokušiteli ďábelská--" zastavil se Petronel, nepřesvědčivě zaťal pěsti.
"Ale ty bych ti necuchal, kdybys neřekl, že mám místo rukou pazoury, matlo." Ušklíbl se Uriáš.
"To bych nevytáhl, kdybys odvolal, že moje hlava vypadá jako ovce zasažená bleskem." Zrudl Petronel vztekem.
"Nepromluvíš křivého svědectví," připomněl Uriáš. "Co jsem měl dělat, ta tvoje andělská makovice tak namouduši vypadá."
Petronel zafuněl, pohrozil Uriášovi a uraženě odkráčel.

„Tý jo, Erestore, co to máme za dobrotu?“ ptal se Glorfindel zatímco zaujatě načínal další makovici.
„To je novinka z Kraje. Dá se s tím sypat pečivo nebo z toho péct buchty," vysvětlil Erestor. „Hobiti říkají, že se má jíst, až když je suchý, ale ten leze mezi zuby. Takhle se mi zdá mnohem lepší," huhlal Glorfindel s plnou pusou.
Elrond si dlouho myslel, že se na ostatních jednoduše projevuje jaro. Ale když tenhle stav začal pozorovat i u mistra Erestora, počal pátrat po příčině. Zjistil, že ti pitomci jedí nezralý mák. Všechen jim jej zabavil jen pro potřeby léčení.

Prchající muž zmizel za křovím mezi poli; jeho pronásledovatelé nejprve zpomalili, pak se zastavili.
„Máme ho v hrsti,“ spokojeně se šklebí jeden a cvičně zatočí obuškem.
„Co když ještě má nějakou zbraň?“ druhý si opatrně přejíždí krvácející šrám na rameni.
„Prohledával jsem ho, když jsme ho dopadli, nic už u sebe neměl,“ ujišťuje třetí a vytahuje přitom od pasu dlouhý lovecký nůž.
Vymění si sebejisté pohledy a společně vykročí směrem k jejich kořisti.
Z křoví se náhle vyřítí zběsilá postava, v každé ruce třímající hrst zralých makovic jako dva improvizované a překvapivě těžké kyje.
Jason Bourne se pouští do práce.

Ležím a naslouchám nočnímu sténání. Gûllové rozdali uspávací odvar, ale někteří jsme jej odmítli, a jiní trpí bolestí příliš silnou, než aby se dala potlačit. Zvlášť mě trápí nářky ozývající se ze sousedního lůžka.
Pak náhle ztichnou.
Natáhnu ruku a stisknu mu rameno. Ani sebou necukne.
„Driglûk!" volám tiše na gûllu, která má službu. „Pověz mi, Jugháš..."
„Klidně spí," ujistí mě, když to ověří. „I ty musíš spát, načerpat síly. Měla by sis ten odvar přeci jen vzít."
Nemohu se pořádně probrat. A cosi mě neodbytně šimrá na tváři.
Chytím pahýl palce mezi rty.
„Spalas jako mrtvá," zamumlá Jugháš omámeně.

Jiráskův most zase stál. Mladík se opatrně blížil k hranicím a v duchu nadával na nově zavedené kontroly, které všechno zhoršily. Neopomenul samozřejmě vyměnit čepici Dvojka - Domov za kšiltovku S pětkou navždy!. Když procházel kolem celníků, snažil se tvářit klidně a uvolněně. Náhle se však německý ovčák u policistových nohou prudce rozštěkal a psovod se vrhl na chyceného. Fotograf stojící opodál vyskočil a jal se dělat co nejdynamičtější snímky, křiče na reportéra kousek od něj: "Piš! Takzvaná Praha 2 se pokusila o další rafinovaný útok - do našeho krásného města vyslala dealera..."
"Opia!!!" dokončil policista, když z kapsy povaleného vytáhl makovici.

„Johne, já to nechápu!“ vztekal se.
Watson si povzdechl.
„Tohle všechno jsou makovice. A když se rozhlédneš,“ popošel a něco utrhl, „někde tady uvidíš ještě nerozvinutý vlčí mák.“
„A potom? Co lidi dělají potom?“
„Rozevřou lístky a zjistí barvu květu. Prý červená znamená láska, růžová přátelství, bílá svatba,“ vysvětlil a vzdálil se.
Sherlock odstranil zelenou schránku. „Červená. A dál?“
„Spočítej listy. A tolik kroků popojdi směrem, kterým rostou. Na koho narazíš, s tím věštbu naplníš.“
Holmes udělal pět kroků vpravo, když narazil do zad Johna. Podíval se na mák, na Johna, na mák…
„Myslím, že lidské zvyky nefungují.“
„Moje řeč.“