DMD č. 4. pro 4. 4. 2017. Téma: Makovice

Crowley vztekle vykulil oči.
„Upekl jsi dvacet tisíc makových koláčů?“
Azirafal se andělsky usmál.
„Za ten dobrý pocit z pomoci hladovějícím to stálo.“
„Takové plýtvání makovicemi! Víš, kolik by z toho bylo opia?“
Andělský úsměv se rozšířil.
„Vím, co ti zvedne náladu…“
„Pfffff!“
„Crowley, právě jsem dal koláč advokátce, která spěchala na jednání s důležitým zahraničním klientem. Také politikovi… těsně předtím, než promluvil v televizi. A tomu zpocenému chlapci, co chvátal na schůzku s dívkou.“
Crowley si znechuceně odplivl.
„A co je na tom skvělého?“
Azirafal mu téměř otcovsky položil ruku na rameno.
„No přece ta maková zrníčka mezi zubama…“

Říkali mu makovice. Posmívali se mu, házeli to slovo po něm jako nadávku a on neměl sílu ji odrazit nazpět.
Házeli po něm nezralé makovice a smáli se. Z nějakého neznámého důvodu jim to přišlo šíleně vtipné. Házet makovice po makovici.
Uběhly roky. Řeklo by se, že to někam dotáhl - nějaká vysoká pozice, nějaká ta manželka, nějaký ten pěkný dům. A oni? Stále se smáli a on nechápal proč. V duchu se mu posmívali, ale žádný důvod nebyl natolik zřejmý, aby jej pochopil.
Přesto nakonec našel spřízněnou duši ve svém neštěstí.
Skryté tam, kde se mu všichni smáli.
Našel opium.

Když se vrátil, usmála se. Lehounce, křehce. Zvedla k němu ruku, slabou jako list papíru.
Pohladil ji po rameni, chtěl jí předat jistotu. Zavadil o vystouplou kost.
Měsíce na vzdálených plantážích ho nenechaly zapomenout, ale setřely akutní bolest bezmoci, která ho v tento večer návratu zaplavila.
Vztekal se. Všechny v domě by chtěl zpráskat, rozbít hloupé kulisy, roztrhnout oponu vědomí.
Seděl v pracovně, dlaně na obrovské mapě. Nejraději by prodal celou Antiguu, koupil všechna opiová pole v Persii a zničil je ohněm a solí jako prokleté Kartágo.
Nezmohl by nic.
Lékárenská lahvička na stolku v salonu se mu chřestivě vysmívala.

„K čemu, promerlina, mudlům jsou,“ zoufal si Břichnáč nahlas, zatímco přemýšlel nad uschlými bylinami na svém stole.
Naštěstí, než stačil propadnout beznaději nad neřešitelností tajemství, vyrušilo ho nesmělé zaklepání. Na jeho: „Dále!“ vstoupila dovnitř zrzavá chodící pohroma, stážista Weasley.
„Pane, prosím, mohl bych dnes, odejít dřív?“
„Proč?!“
„Ééééhm. Mám nějaké … soukromé záležitosti,“ koktal mladík.
Břichnáč ho zkoukl kritickým zrakem. Nový hábit, boty lesknoucí se jak zrcadlo.
„Vy máte rande,“ konstatoval zjevné. Obviněný rozpaky zrudl.
„Jděte! Ale do konce týdne mi přinesete objasnění této záhady,“ ukázal na sušiny.
„A, Weasley, máte kytku? Nemáte, že?“ povzdechl a proměnil tři makovice v růže.

Záhony, na kterých se tyčí fialové květy. Po čase opadnou a z kvítku se vyloupne zelená hlavička. Slunce praží, zelená se pomalu mění v hnědou...
Tvé vrásčité ruce stříhají makovice do bílého prostěradla. A pak klepat, všechny poklady dostat ven. Černá semínka se sypou.
Dáš je do pytle, schované pro den, kdy dozrávají švestky. Pak vytáhneš prastarý mlýnek a točíš, točíš, točíš.
Černý prášek mícháš s cukrem a bohatě posypeš knedlíky. Předstíráš, že nevidíš, když tvá vnoučata ujídají samotný mák lžící.
Už roky jsi makovice netrhala, záhony stojí ladem a na mlýnek padá prach. Zbyly nám jen vzpomínky a slzy.

Na zem dopadla hlava. Na náměstí shromážděný dav zajásal a začal tleskat. Tělo králova pobočníka se svalilo na zem. Malá hubená dívka v davu se rozplakala.
Během příštího roku se v Sedmi královstvích roztrhl pytel s králi. Válka rozdělila celou říši.
Lékárník Gazlahl zo Quai to celé pozoroval z oken své stinné lékárny v Králově Přístavišti. Prodeje léků na bolest, makovým mlékem počínaje a dřevěnými paličkami konče, utěšeně rostly a on teď mohl odejít na odpočinek o deset let dřív. Dcery ale potřebují věno a syn nový plášť, a tak zvýšil cenu makového mléka o osm procent a otevřel krám.

Žlutý nazelenalý ptáček kroužil vysoko nad polem.
Už mnoho dní přešlo od té doby, kdy bylo celé pokryté velkými bělorůžovými květy. Tehdy slunce pálilo a naproti zářil lán zlátnoucí pšenice. Teď byl dávno holý a sluneční paprsky sice ještě hřály, ale větřík už trochu studil.
Makovice dozrály, nastal čas sklizně.
Co nevidět za ním asi zas přijdou pro radu.
Nevěděl, proč ho rolníci považují za takového odborníka, ale docela mu to lichotilo. A jak si tak prohlížel letošní úrodu, určitě jim neradil špatně.
Á, už sem přichází delegace. A spustí:
„Čížečku čížečku, ptáčku maličký,
pověz mi, čížečku, jak sklízej mák.“

Gwen seděla v kavárně, pila čaj a četla si. Tentokrát nečekala na nějaký pochybný živel. Čekala na nepochybný. Svoji posádku. Kluci se courali, ale vlastně to nevadilo.
Klid přerušil příchod podroušeného jedince, který si spletl dveře a považoval místo za hospodu IV. kategorie s dámskou společností. Rozhlédl se a neomylně zamířil k jediné osobě ženského pohlaví.
Gwen na datapad padl stín. Rozmrzele vzhlédla.
"Čau krásko!"
"Nazdar," ucedila suše.
"Ty seš tak hezká... jako květinka. Se menuju Mc'ovice. Jak ty?"
Než se Gwen stačila nadechnout, chlap zmizel a za několik vteřin venku dostával do té své prázdné mekouvice od Mimase poučení.

Makovicím se v Bulelrbynu dařilo dobře. Během krátkého, ale slunečného léta byla pole obsypána šarlatovými květy. Lisa se procházela polem, špičky prstů hladila jemné květy. Velmi pozorně se rozhlížela. Kdyby se objevil kdokoli na dohled, vydala by zapískáním znamení. Všichni by zalehli do makového pole a několik desítek minut vyčkali.
Nesměl je nikdo spatřit. Po několika měsících v odvykačce na ně dávali všichni pozor. Proto na ně musela dávat Lisa pozor. Malá sestřička by přece neudělala nikdy nic špatného.
Lasse i Bosse už měli plnou misku opiového mléka. Je to slabá náhražka, ale nic jiného tu není. Musí se spokojit.

Geiger se pokoušel najít v databázi původní kodek, aby redukoval obrazové i zvukové šumy. Po chvíli se na protější stěně tělocvičny rozprostřel bílý obdélník světla.
„… poté co neúspěšně usiloval o grant na výzkum rekalibračního kyberčipu… fúzování biotické hmoty a kybernetických periferií…“
Geiger doladil frekvenci.
„…nasazení prvních komerčních kyberprototypů Makov I a Makov II. V období deprese projekt převzal Národní institut pro technickou homologaci…, komerční využití Makovových modelů zastavil.“
„Zatracený plechový makovice. Tak se jim to nakonec přece povedlo!“ ulevil si Nathaniel.
Geiger však spokojeně předl, hlavu položenou na packách. Byl se sebou spokojen. Navíc se právě setkal se svým stvořitelem.