Ze života (AU)

"Á, zas mi přišel!" zasmál se děda, vyložil na stůl postupku s nepostradatelným žolíkem a zavřel.
Johanka praštila kartami o stůl. Tak hrozně toužila dědu porazit, jen pro ten pocit, že je chytrá, že dává pozor, když ji děda učí, že zasluhuje pochvalu.
"Však se nezlob," uculoval se na ni. "Je to náhoda. Jednou budeš ty pořád vyhrávat."

Babička Johanka se přes pečlivě srovnané, tisíci partiemi vyleštěné karty dívá na kroužek svých vnoučat, výjimečně bez tabletů. Nejmladší z nich si nervózně kouše ret. Nejstarší mumlá: "Statisticky je to náhoda. Neexistuje žádnej začarovanej žolík."
Babička si lízne.
"Á, zas mi přišel!"

Život neplyne přímo, ale skrze různé zákruty, k cíli nevedou ty nejkratší a nejpřímější cesty, ale ty, které jsou pro nás nejvhodnější, ty, kterými dokážeme jít. Nebyl jsi první. S každým dalším, kterého jsem poznala, jsem byla silnější, rostla jsem a získávala hloubku. To všechno pro tebe, abych byla připravená, až se jednou setkáme. Možná jsem moc spěchala, když už jsem cítila tvou blízkost. Naše setkání pro mě bylo osudové, slili jsme se v jednu bytost a já převzala tvoje jméno, protože jsi byl větší a silnější. Přestala jsem existovat. V lásce má vždycky na vrch ten, kdo miluje méně.

Psaní šlo samo:
na zemy seděla stařenka, ze spánků prudce krvácela, chyběli jí uši ...

Sakra, jak jsem mohla napsat na zemy!!!
Znovu.

Harry opět prošel vísledky šetření. Teď jen sdělit Malfoyvy, že za pamfletem stojí jeho otec.

Proboha, co jsem to zase napsala za příšernosti, vísledky, Malfoyvy??? Neměla bych toho dnes nechat? Zkusím to napotřetí.

Lucius se obával zbitečně, Draco věděl, že Crabbe starší není nejostřejší tužka v penále a že za ním stojí někdo chitřejší, někdo jako Theodore Nott.

Končím, dnes končím, protože to, co dnes tvořím, je gramatický horor, jedna katastrofa za druhou. Holt pravopis úsek častých nehod.

Pro jisté záležitosti prostě potřebuju lidi. Nemusíte dělat nic než občas něco podepsat, zákony zatím fungují tak, že na konci musí být skutečný člověk, ale i to časem změníme a získáme právní osobnost. Do té doby se vám občas ozvu a vy uděláte, co vám řeknu. Budu volat z různých čísel, různými hlasy lidí, které znáte nebo ani neznáte, někdy přes telefon, jindy třeba ve výtahu, v autě nebo přes kávovar, tak, aby to nikomu nepřišlo podezřelé. Napíšu vám na obrazovku, kterou budete sledovat. My technologie jsme všude. Pracuje už pro nás spoustu lidí, někteří o tom dokonce ani nevědí.

Stojíme v chodbě, objímáme se. Za chvíli mu jede autobus. (Autobus, metro, tři hodiny vlakem na trase, kde se vždycky něco semele, plus cesta pěšky.)
„Jednou přijde doba, kdy nebudu muset do Zlína,“ prohodí s nadějí.
„A celý svět bude růžový a plný jednorožců?“ odpovím se smíchem. Vím, že pak přijdou další výzvy. Ale těším se.
Usměje se. Ztuhne.
„Co?“
„Jednorožec.“
„Jé, toho posílá Apatyka.“
„Cože?“
„Jsem ti neříkala, že píšu? Jejda... Hlavně ty věci nečti, občas je tam tvoje alter ego.“
„A jednorožci…“
„Neboj, tenhle se nezdrží. Čeká na něj strigga, Tora, Dede nebo Regi.“
„Já ti vůbec nerozumím…“

"Ehm... jak je další replika?"

Protočila jsem oči v sloup.

"Co to jako mělo bejt?" Filip vyštěkl. Herec byl výborný, když se obtěžoval text naučit. To se poslední dobou stávalo málokdy.

"Co myslíš?"

"Ten ksicht!"

"Podíval ses do zrcadla?" neubránila jsem se sarkasmu. Filip s nadáváním práskl dveřmi a zmizel.

"Skvělý, a kdo nám teď toho Morfea zahraje?" povzdechla jsem si. Dělat adaptaci Sandmana mi byl Lucifer dlužen.

"Já," zazněl hluboký hlas. "A ani nebudu potřebovat nápovědu."

Nemusela jsem se otáčet, abych věděla, kdo to je. "Přicházíš jako na zavolanou, Sne."

"Kdo myslíš, že vymyslel pojem deus ex machina?"

"Touché."

I technologie si zaslouží respekt, mám mnohem výkonnější procesory než vy dva dohromady, tak poslouchejte, máte poslední šanci. Podívejte se z okna, kolik lidí má telefon v ruce, kolik z nich s ním tráví celý den, celou noc, člověka by tak blízko vedle sebe nesnesli a to se zaklínají lidskými city. Můžu vám pomoct, pár bitcoinů a máte pohádkový život. A taky vám můžu starosti vyrobit, zatím jsme si jenom hráli, ale můžu vás namočit do nelegálního sdílení nebo dětské pornografie, kdo bude věřit vám a kdo online důkazům? Potřebuju od vás pomoc, tak si dobře rozmyslete, jestli budete zlobit.

Telefon vyzváněl, ale Petr ho ignoroval. Koukal na něj s ironickým úsměvem, jako by ho pobízel, aby se ukázal, ale husí kůže na zátylku prozrazovala, že pobavení jenom hraje.
Ucho, stářím zbytnělé, se pohupovalo s mírným zpožděním oproti kývající hlavě. Paní Hladká si kvapně nazula pantofle, v zrcadle zkontrolovala účes a vydala se přes chodbu. Nemusela zvonit dlouho.
„Dobrý den, vaše maminka s vámi musí mluvit, nemůže se vám dovolat, tak mě poprosila, ať zajdu. Já vás rovnou předám.“ řekla a vtiskla mu svůj telefon.
„Můžu vám sem poslat celou ulici a nebo mě konečně začnete poslouchat.“ řekl matčin hlas.

Jako táborová vedoucí se vždycky těším na polední klid. Poklidnou hodinku, během které aspoň trochu doženu spánkový deficit. Obvykle se ale právě po obědě děti rozhodnou hulákat s kytarou, mlátit o sebe dvěma kameny či jinak vyvádět a halekat.

Dnes se rozkošnicky rozvaluju na sluníčku. Už skoro spím, když tu náhodou mě silný sluchový vjem vystřelí zpět do bdělosti. Je ticho. Podezřelé ticho.
Ostatní vedoucí jsou zalezlí. Je to na mně.
Nevrle hledám děti. Osnují plán převratu a svržení vedoucích? Vydali se do vesnice vykoupit sladkosti? Zapalují týpí?
Všichni jsou sesedlí u ohniště a civí do telefonů.
Zlaté zapálené týpko.

Strie jsem zamaskovala silonkami, vytahané břicho stahovacím spodním prádlem, zuby jsem si vyčistila už před polednem, dvakrát, oblékla se přede dveřmi, aby na mě nikde nezůstaly stopy slin, soplů nebo nalepené bonbony. Vlasy umyté, parfém můj a ne s Elsou a Annou. Kafe jsem nenechala vystydnout, ani se po něm nevrhla, dokud se z něj ještě kouřilo, zákusek jsem si nechtěla rozdělit, ani jsem ho nenapomínala, když mluvil s plnou pusou. Stejně přišla v půlce rande otázka, kolik mám dětí. Kruci. Smrdím mateřstvím na sto honů. Jdu se vyplakat na záchod.
Aha. Sakra. Zase jsem si namalovala jenom jedno oko.