Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
„Prosil bych smetanu.“
Kyprá blondýna za pultem zvedne obočí. „A jakou, mladý muži?“
Gustovi je třináct. Mladým mužem ho snad ještě nikdo nenazval. Začervená se. Stydí se přiznat, že tomu vlastně moc nerozumí. „No, smetanu.“
„Smetanu na vaření? Anebo do kávy?“
„Určitě na vaření. Babička potřebuje do omáčky.“
Blondýna našpulí rty. „To by mohla chtít i zakysanou smetanu. Anebo šlehačku.“
Šlehačku? Panebože, co má ta ženská pod tím blonďatým přelivem? „Vezmu si smetanu na vaření,“ oznámí Gusta pevným hlasem.
Babička spokojená není. „Gustíčku, cos mi to přines? To je ta hnusná dvanáctiprocentní. Vždyť bych tu svíčkovou akorát pokazila! Šlehačku neměli?“
Je smetana na vaření zlým dvojčetem šlehačky?
Inu, jak kdy ;-)
Děje se v hlavách fyziků, počínaje hlavou Alberta Einsteina v roce 1905
Myšlenkový experiment
Kysele se šklebím na bráchu, nastupujícího do rakety.
Myslím na Einsteina. Ten docela jednoduše tvrdil, že když vezmu několikery hodinky, první nechám na místě, druhé pošlu konstantní rychlostí vé blízkou cé pryč, půjdou ty putující pomaleji. Jak druhé potkají v protisměru letící třetí hodiny, nastaví na nich svůj čas, a když třetí hodiny potkají první, ukáže se, že třetí hodiny jdou pomaleji než první. Jasnačka.
Proč do toho museli sakra další fyzici tahat dvojčata?
Brácha poletí do vesmíru a vrátí se mladší, než budu tady na zemi já.
Ne! Ten syčák pustil do repráků Forever young! Nebude mladší, bude mrtvej!
Paradox dvojčat je věc, na které si lámou pravidelně zuby didaktici speciální teorie relativity.
Einstein kdysi ukázal, že jedním z podivně vypadajících důsledků speciální teorie relativity je dilatace času - tj. na hodinách, které se pohybují vůči hodinám v klidu, plyne čas pomaleji, a to tím pomaleji, čím se hodiny pohybují rychleji (mezní rychlosti pohybu je rychlost světla = cé). Chcete-li zjistit, o kolik šly pomaleji, musí být hodiny synchronizovány - tj. jsou-li ve stejném bodě prostoru, musí být na nich nastaven stejný čas. Jak se hodiny od sebe prostorově vzdálí, mohou si poslat informaci o svém čase například tak, že se jedny hodiny setkají s protiletícími hodinami, při tom přenastaví svůj čas na tyto hodiny (synchronizují se s nimi) a pošlou jej takto směrem k prvním hodinám.
Zatím to ještě jde, ne? Problém nastává, když se tyto myšlenky začnou aplikovat na živé organismy. Jelikož ty nemohou udělat svou repliku, musí se hezky otočit a vrátit zpět. No a už jsme u toho - pro pozorovatele na zemi se otočil pozorovatel letící, pro pozorovatele letícího ten na zemi... takže by měli zestárnout oba stejně, anebo žádný. Problém je v tom, že v jevu je zahrnuta i fáze letu, která je zrychlená (obrátka), a tedy se vymyká z rámce speciální teorie relativity. Nemám rád paradoxy.
Každé mé slovo obsahuje pár krůpějí jedu,
a v tobě roste přesvědčení, že mám srdce z ledu.
Vážně netěší mě utrpení, i když občas se mu směju,
vím, že tajně uvažuješ, zda to lidem přeju.
Už přestali zpívat ptáci, pod mým krokem vadne kvítí,
celý ten cirkus i s principálem se do záhuby řítí.
Noc objala nevěřící, umíráček Zemi zvoní,
nenajdu kousek pochopení, neuroním slzu pro ni.
Prosíš, ať cítím radost, smutek, vztek, napětí… Cokoli.
Absence emocí ubližuje, ale slastně nebolí.
Ty už začínáš vidět pravdu a každý časem pozná,
že celou dobu moje zlá část… To byla ta hodná.
Kvok "Slyšela jste to, sousedko? Umřel mladej Vranohlávek."
"Nepovídejte! A kerej?" Kdák
"Ten zlatokrkej. Prej mu zaskočila nějaká skořápka. Ta jeho Brakelka chudák sháněla vodu, ale nakonec přišla pozdě."
"Chudák holka. Ale stejně, ani mě to nepřekvapuje." Kvok
"Žejo. Von byl takovej divnej. Lakomej. Všechno musel mít pro sebe. Nejspíš i tu skořápku zhltnul."
"No bodejť. A přitom ten jeho brácha, stříbrokrkej. Takovej hodnej, slušnej, udělající. A ta káča si musela vybrat zrovna jeho bráchu."
"Slyšela jsem, že prej byli z jednoho vejce. A to že je vždycky jeden zlej." Kdák
"Taky jsem slyšela. No možná... dobře mu tak."
"Toť."
Nějak mi z toho vznikl takový malý horor. Ale vlastně to docela odpovídá.
Když se narodili dva silní chlapečkové, byla to v rodině miletínského ševce radost nad radosti. Dostali jméno Jan a Karel, po otci a po dědovi, ale dlouho se rodiče netěšili. Uplynul měsíc a starší z dvojčat náhle zemřel. Pro mladšího se rychle konaly křtiny, neb churavěl. Po kmotrovi dostal do vínku jméno Jaromír.
Karlík prostonal celé dětství, často plakal a silně koktal. Snad kdyby se někdo přímo jeho zeptal, co ho trápí, mohl by prozradit, že ještě vídá Jana. Vždycky před spaním šeptal jeho jméno.
Jako dospělý se ho snažil neslyšet. Neslušelo se, aby se muž bál svého mrtvého bratra.
Kdybyste to do teď nevěděli, Karel Jaromír Erben opravdu pocházel z dvojčat a Jan zemřel bez křtu.
„Nemám zájem,“ odpovídám.
Určitě se usmívá. Doufám, že řekne, na které baště ho najdu, až se rozmyslím, a zmizí a nechá mě na pokoji.
„To nebyla otázka,“ řekne místo toho.
Oka mžik a jsem jinde.
Proti mně stojí muž. Nemluvně, dítě, chlapec, třicátník, padesátník, stařec a prach zároveň.
„Nedívej se na mě.“
Poslechnu.
On si povzdechne. „Neměla bys nás vůbec vidět. Žijeme mimo čas.“
„Kdo…?“ vypadne ze mě.
„Hlídám tohle město. On si začal hledat jiné cíle. Stáhl tě do mezery v čase.“
„Proč?“
„Města nám dávají sílu. Jemu už ne.“
„Můžete mě dostat zpátky?“
Smutně zavrtí hlavou. „Nevím jak.“
Téma trochu souvisí s předchozím drabbletem. Obě bytosti jsou téhož druhu, ale zatímco jedna žije se svým městem, druhá je odpadlík.
Další: http://sosaci.net/node/25100
Pokud jste uhodli Tajemné město, napište na neviathiel@gmail.com :)
Pokračování předchozích drabblů. Tentokrát něco o Henrym.
O jeho osudu se rozhodlo dávno před tím, než spatřil světlo světa.
A jeho rodiče v tomto rozhodnutí hráli jen pramalou roli.
Ten, kdo namaloval čáru jeho života, byl geniální, všehoschopný a oplýval mimořádným smyslem pro ironii.
Když se Henry narodil, vypadal jako úplně obyčejné dítě.
Když mu byly dva roky, tvrdili jim, že už by přece jenom mohl začít mluvit.
Když ve čtyřech letech zakřičel své první slovo, z blankytné oblohy se spustilo krupobití a kusy ledu velké jako hrnce zasypaly zahradu.
Merline!
Ten den pochopili, kým jejich syn doopravdy je.
A že ve svém nitru není sám.
Nikdy.
Laeta se narodila jen o minutu dříve než její dvojče, ale zdálo se, jako by byla starší o pět let. Hry, které si hrála, hrála i její sestra, věci, nad kterými přemýšlela, zkoumala i její sestra, kam se vrtla, tam šla i její sestra.
Když se poprvé postavila, sestra ji následovala.
Když zpívala první píseň, sestra se přidala.
Když poprvé ztýrala sluhu, sestra nezůstala pozadu.
Když chtěla nastoupit na trůn, sestra s ní soupeřila.
Když porušila slib, sestra jej rovněž nedodržela.
Když vyhladila armádu své sestry, její sestra vyhladila svět.
Těžko říci, která z nich byla nakonec krutější.
Jadis přežila.
Volně souvisí, či spíše předchází, s tímto a též se stoslovkou Pomoc! z tématu Stověžatý tatíček (15. 4. 2011). Bohužel starší témata nejsou všechna přístupná.
„Pojedeme na vandr? Fakt budeme spát pod širákem?“ Nadšení.
„Ty tak krásně hraješ na kytaru, seš úžasnej!“ Zářící oči.
„Ty toho tolik víš, to je úžasný, co máš zájmů, nejsi jako ostatní, co umí jen chodit někam do kolbenky a večer čumět na fotbal.“
„To už zase někam jedeš? Kdo vyzvedne kluka z družiny?“
„Zase si kupuješ ty blbosti? Radši zaplať opravu auta!“
„Krucinál, furt se jen vrtáš v tom starým haraburdí, věčně někde lítáš nebo čumíš do knížek, koho zajímají starý kvéry? Nemůžeš bejt normální?“
Kdy se to stalo, kdy mi tu něžnou dívku vyměnili za její zlé dvojče?
Upíraly se na ni čtyři páry očí. Ve dvou tvářích byla patrná rozpačitá zvědavost. Ovšem dva mladí muži ji pozorovali se zcela očividnou nostalgickou něhou. Měla všechno, jak má být a jak si ji pamatovali. Všechno sedělo. Před nimi stála blondýnka s londýnským akcentem a mírně rošťáckým úsměvem.
Ale najednou všechno bylo jinak. V jejím pohledu bylo něco krajně znepokojujícího a mrazivého. Ty něžné oříškové oči lehce zasvítily a odhalily nekonečný proud času, který ji pohltil.
"Rose?" zašeptal Desítka. Z nostalgie se náhle stal strach.
"Už ne. Říkejte mi Velký zlý vlk." Její krásný úsměv se změnil v nepříjemný úšklebek.
