DMD č. 17. pro 17. 4. 2017. Téma: Mazanec a mazanice

“Vážně chceš v tomhle počasí trénovat, Olivere?” otázal se Harry se znechucením.
“Jistě,” odtušil Oliver, “co jiného. Máme před zápasem,” hodil si koště na rameno a vyšel ze šatny. Ostatní ho neochotně následovali.
George šťouchl do Harryho, “Sleduj, jak se to dělá,” a s úšklebek zmizel kdesi na hřišti.
***
Plesk! Na Oliverově hábitu se utvořil pořádný mazanec bláta.
“No tak, nemáme čas na hraní. Frede, Georgi, to opravdu nebylo vtipné.”
Zbytek týmu na to měl ale zřejmě jiný názor. Upustili košťata a každý se chopil hroudy bahna. Za chvíli byla na hřišti hotová bahnovitá mazanice.
“A teď do vzduchu!”
“Néé!”

Barry doufal, že se mu aspoň Velikonoce podaří oslavit v klidu.
To by se ale kromě Caitlin utržené ze řetězu nesměl ve městě objevit zbrusu nový padouch.
Přezdíval si jednoduše: The Artist. A očividně neměl nic lepšího na práci, než lidi věznit v obrazech.
Barry se vzdal všech nadějí na výborný Irisin mazanec a vyrazil za novým nepřítelem. Pronásledoval ho všude možně, až ho nakonec dostihl v místním muzeu.
“Tak se konečně setkáváme, Flashi,” prohlásil The Artist s úšklebkem. Vzápětí se Barryho pokusil zaklít.
Barry popadl nejbližší malbu a přetáhl jí nepřítele přes hlavu.
Ještě že šlo o takovou mazanici.

Opřela se do houževnatého těsta, které vzdorovalo jejím dlaním, a nakonec ho porazila. Sladký bochník však zůstal stát před branami rozžhavené pece.
Malíř byl se vznikajícím portrétem spokojen. Jeho ruka se ale zachvěla a štětec rozprsknul barvu na nedokončené mistrovské dílo.
V jarním slunci házel do rybníka oblázky, protože se mu líbilo, jak rozrážejí vodní hladinu. Po chvíli malátnosti ji rozrazilo i jeho tělo.
Nemoc, která se šířila po celém království, nebrala ohled na věk ani původ. Zatímco se její oběti nořily do hlubokého spánku, felčaři nezamhouřili oka. K pravdě, kterou znal jenom jeden muž, se nepřiblížil žádný z nich.

„Ta koroze mi zničí hlasový modulátor…“ drkotala Lara zuby. Studené vlhko se jí lepilo na obličejové pláty z titanu.
„Pst… tiše,“ okřikl ji Nathaniel. Raději přepnul optický čip na infra.
Náhle pocítili silný otřes. Tunel se jim znenadání roztančil pod nohama. Následovala ohlušující exploze. Stěna chodby před nimi se zbortila a zasypala je hromadou suti.
„Jednotka 0001… funkční… jednotka 2127… funkční,“ skenoval Geiger své nejbližší.
Larisa se vzpamatovala jako první a už nahlížela otvorem ve zdi.
„Podívejte…,“ zajíkala se nadšením, „to je… galéryja…“
„To musí být ten provokatér Dubowski,“ lezla dovnitř skrze puklinu, „… jeho nejslavnější plátno… Mazanec tančí na ledě!“

Ona:
Je tu jaro, sláva,
všude květy pučí,
Rostou kytky, tráva,
včelky roztomile bzučí.
Stromy květy nazdobí se,
odějí se v gala,
ptáci zapějí svou píseň,
slunce zas se učí sálat.
Lidé, stromy, hmyz i ptáci,
pejsci, kočičky i muly
cítí, že se láska vrací,
budou dělat tuli, tuli.
On:
Venku už zas zuří jaro,
přírodní to pomsta,
minulej rok mě to sralo,
zvířata chtěj šoustat.
Stará v říji každoroční
kde je prej její „kanec“.
Já měl ale včera noční,
dám radši mazanec.
Řešení má pro nás oba
tahle divná jarní doba…
Zmažeme se jak kraslice,
já i moje mazanice.

Jako malí kluci, pomyslel si Arthur, když pozoroval Mollyiny bratry, jak si prohlíží Fordku. Vyzkoušeli klakson, stěrače, teď přišel na řadu kufr.
„Arthure, co to je?“ tázal se Fabián, který odtamtud vytáhl skici.
„Obrázky, které si v autě zapomněl předchozí majitel. Příležitostně mu je chci vrátit.“
„Takové čmáranice?“ divil se Gideon.
„To jsem si taky myslel, ale pak jsem objevil, že jde o ukázky abstraktního umění.“
„Ti mudlové maj ale nápady. Já být tím mazancem, co vytvořil takové mazanice, tak je hned spálím.“
„Myslím, že mudlové špatným malířům říkají mazalové, ne mazanci,“ vysvětloval Arthur nejistě, o mudlovském umění raději pomlčel.

Matlám, matlám, mazanec, už sbíhají se sliny, padá na zem nakonec, zvednout ho jsem líný. Vezmu druhý krajíc čerstvý, a zkouším to znovu, matlám zase na dvě vrstvy, nožem, co je z kovu.
Druhý krajíc už se poved a nesu jej do úst, mlčky koukám, co jsem proved, když jsem myslel na půst. Mazanici jsem si zkusil, k dívání to není, smíchy jsem se místy dusil, teď nepomůže klení. Pracně jsem to dlouho tvořil, a teď abych to kruci bořil. Naříkat si už je na nic, si řeknu krátce amen, zas bude trošku tepla navíc, a hodím to do kamen.

Měla hlad, krást nechtěla. Takže práce. Co uměla? Šít, vyšívat, trochu malovat, zpívat, tančit. Číst, psát. Mluvit thrénsky, maličko kar-galhadsky. Vyvrhnout zajíce, ukrást koně – a taky se o ně postarat. Seznala, že někde ve stájích bude nejnenápadnější. A bude tam teplo.
Hostinská na ni hleděla nedůvěřivě. „Kolik ti je, hochu?“
Oddychla si. Mládenci tady v Lacinii nosili delší vlasy než v Imberlii, přesto si je musela znovu zkrátit. Zřejmě to stačilo. „Třináct,“ zahuhlala.
„Rodiče nemáš?“
„Nemám,“ zalhala bez uzardění.
„Pojď dovnitř.“
Lokál byl špinavý, stěny hrubě omítnuté mazaninou.
Darovaný mandlový bochánek však Éseld připadal jako to nejlepší jídlo na světě.

Mojžíš si myslel, že má výtvarné nadání. Kamenické práce ovládal obstojně, i s kovem to (podobně jako Áron) uměl, ale když vzal do ruky jemný štětec, byl jako medvěd. (Proto mu Hospodin nedovolil sepsat Desatero na papyrus, i když by to zabralo méně času a vše mohlo dopadnout jinak.) Jednou, ještě v Egyptě, přišel Hospodin k Mojžíšovi a zjistil, že se jej pokoušel namalovat. Byla to taková mazanice, že se okamžitě rozhodl přidat k plánovaným devíti přikázáním další. A jak byl naštvaný, tak se zařekl, že Židům nedá na cestu ani buchty ani mazanec, ale musí si vystačit s nekvašeným.

Kontakt. Děti se baví.
"Jaký je další písmenko?"
"Maza..."
Chvilku je ticho. Nápad má druhá nejstarší, kývne na bráchu: "Francie..."
"Kontakt."
Teta už trochu zničená: "Raz, dva, tři..."
"Mazarin!" vyhrknou sourozenci nadšeně.
Zadávající se pousměje, občas žasne, jak jsou tihle dva sehraní.
"Mazan..."
"Moderní umění!" teď se chytli i mladší.
"Raz, dva, tři..."
"Mazanice!" děti vybuchnou v smích.
"Mazane...? No tak, to už víte."
"Mazánek?" nejmladší už zkouší bez asociací.
"Ne... Copak vážně netušíte?... Mazanec!"
Zaražené ticho. Nejstarší se osmělí.
"Co je to mazanec?"
"Přece to pečivo, které se dělávalo na Velikonoce!"
"A co jsou to Velikonoce?"
Teta skrývá slzu...