DMD č. 17. pro 17. 4. 2017. Téma: Mazanec a mazanice

Jeníček a Mařenka byli kamarádi už od ranného dětství. Znali se z rodné Mísy, kde spolu rostli a kynuli, než dospěli a přišel Pekař. Slíbili si, že spolu zůstanou navždy jeden s druhým.
Pekař z nich udělal krásný mazanec a mazanici a dal je spolu do trouby. Tam spolu strávili nejlepší část svého života a slíbili si věčnou lásku. Spolu ruku v ruce došli i na Pekařův pult.
„Neboj Mařenko, jistě si nás lidé odnesou spolu a dožijeme se štǎstně až do stáří ...“ uklidňuje smutnou Mařenku Jeníček.
Vrznou dveře. „Dobrý den, paní Nováková.“
„Dobrý den, vzala bych si jeden mazanec ...“

"Měl jsem zůstat u kapání a rozlívání! Zatracená práce, tady ležel! Sem sem ho položil a teď je pryč. Jestli tu hospodyni přistihnu! Sandy!"
"Pane? Už běžím!"
"Sandy, kde mám štětec? Ležel tady vedle piksly s ředidlem a už neleží!"
"Já... opravdu nevím, pane Pollocku. Měřil jste si s ním ty... ty sošky, co vám dovezli tuhle z přístavu, vzpomínáte? Ty velikonoční ozdoby."
"Velikonoční... jaké...? Jo tyhle! To sou sochy z Velikonočních ostrovů, žádný ozdoby! Koukněte se mi kolem nich po tom štětci, buďte tak hodná, díky!"
"Že jsem tak smělá, pane, ale na co vlastně zrovna vy potřebujete štětec?"

„Miláčku, snídaně je na stole.“
Malíř vzhlédnul od rozpracovaného díla.
„To už je ráno? Přísahal bych, že před chvílí jsem večeřel.“
„Neříkej, že tu sedíš celou noc. Pojď, než ti vystydne kakao.“
„Minutku, nesmím nechat zaschnout barvu.“
Malíř se vrátil ke svému zátiší s květinami. O chvíli později manželka přišla znovu, ale o to důrazněji.
„Prosím tě, aspoň o Velikonocích bys mohl posnídat s rodinou.“
„Ano, hned jsem tam.“
Když přišla napotřetí, beze slova mrštila mazancem doprostřed mokrého obrazu, až se barvy rozstříkly na všechny strany. Malíř se zadíval na zničené dílo. Třeba by to mohl prodat jako moderní umění.

„Ochutnej ještě nadívanou koroptvičku, příteli.“.
„Ta se nedá pít,“ zavrtěl vehementně hlavou Tyrion. „Chci víno! Ideálně suché červené, ale přinejhorším jakékoli, co teče…“
„Víno došlo,“ oznámil Ilyrio přísně.
„Cože?!?“
„Nové je na cestě, přivezou ho večer. Nyní je čas jídla.“
„A k jídlu snad podáváte víno…“ držel se Tyrion umanutě tématu.
„Později,“ snažil se Ilyrio. „Vyzkoušej tuto sladkost, je označovaná za velice výjimečnou a chutnou.“
„Víno!“ zvýšil hlas Tyrion a chopil měchu, který jeho hostitel (a věznitel) nedostatečně ukryl.
Asi by nikoho nemělo překvapit, že než Ilyrio dojedl onu sladkou specialitu, Tyrion se zasloužil o poměrně zajímavou výzdobu vnitřku kočáru…

"Mami, co mám namalovat?" fňukal synek u kuchyňského stolu a okusoval voskovku.
"Třeba jak kluci jdou na koledu!"
"To mě nebaví," skučel potomek.
Odvažovala mouku, loupala mandle, u topení v hrnku zdvihal hlavu kvásek.
"Tak pomlázku," navrhla.
"Když to já neumííím!"
"Vajíčka?"
"Neéé..."
Trpělivost jí náhle došla.
"Tak buď přestaneš OKAMŽITĚ kvílet a cokoliv namaluješ, nebo ZASTŘELÍM zajíčka a nepřinese ti ANI ČOKOLÁDOVEJ BOBEK!!!
"Cokoliv?"
"COKOLIV!!!"
Mazanec dodělala starostka v tichu, ve kterém jen šustily pastelky po papíře.
Když uviděla neuměle namatlanou řež se skóre mrtvých: Vinohrady - Strašnice 10:255, spolkla řeči o mazanicích.
Laňka má pravdu. Potřebují dovolenou oba!

Čáru sem, čáru tam. Hodně černé. Zářivě zelenou, ne, ještě vlasy, je jich nějak málo. Dobrá, ale kam teď s očima? Co když to celé pokazí! Ale ne, ne, zkusí je umístit sem. Obkroužit tenkou linkou, tak - no, takhle to dopadá, když malujete mašlovačkou. Ale nakonec... ještě trochu černé sem, zelené tam. Omylem tam mázl žloutek, takže nad postavou zničehonic vychází slunce. Nevadí, přidá trochu žluté...
Hruď se mu dmula radostí, když obhlížel své dílo. Harrymu Potterovi se jeho podobizna bude určitě líbit!
"Dobby! Profesor Snape si stěžoval, že měl k snídani duhovou vánočku!"
Jen kdyby nezapomněl umýt tu mašlovačku...

Jakou mouku? Hladkou? Polohrubou? Všude píšou jinou? ...
„Mami, koukej, co jsem namalovala.“
Já zkoušela poprvé mazanec, dcerka o pár metrů dále řádila s vodovkami.
„Hezký to máš!“ houkla jsem na ni od studia receptů.
Dáme to půl na půl a bude to.
...
Je to nějaké tuhé... Nevadí, až se upeče, bude akorát. Snad.
„Mami, co pečeš?“
„Mazanec.“
„To umíš jo?“
„Ano.“
Asi ano, uvidíme ...
....
Proč se dělá tak dlouho?
Pořád vevnitř není. Alobal! Tak to nespálím.
....
„Ochutnáme mazanec, co jsem patlala celé dopoledne?“
„Ne! Fůůůj mazanec!“ zasekla se dcerka.
„Mami, podívej na můj obrázek...“
„Hezká ... mazanice?“
„To je přeci mazanec.“

Simon nese ztrátu magie těžce. Neustále se snaží najít něco jiného, v čem bude vynikat. Nutno říci, že zatím marně.
Teď přišlo na řadu pečení. Kdybych se nesnažil být podporující přítel, rovnou mu řeknu, jak stupidní nápad to je.
První pokusem byly muffiny, potom scones. Včera zkoušel mrkvový dort. Nechutnalo to ani jako mrkev, ani jako dort. Dnes se prý vrhnul na českou kuchyni.
„Říká se tomu mazanec,“ poučil mě. Ukázal mi fotku. Jeho mazanec vypadal... placatěji. Nebýt to Simon, řeknu, že to bylo úmyslné. Mohl bych idiotsky prohlásit, že to vypadá spíš jako mazanice.
„Objednáme pizzu?“ navrhnu místo toho.

Sedím s Petrem v baru a povídám mu: "Víš, jak dostat stodevítku? To musíš vystoupat, hodně, fakt hodně. Necháš si ji přiletět blíž a až ji budeš mít na šestý, napálíš to přímo dolů, rovnou za nosem. Až bude z čísel na rychloměru pěkná mazanice, přitáhneš, ale ne moc zvostra, jinak si urveš křídla. V zrcátku ji uvidíš daleko za sebou, tak do toho pořádně kopneš, otočíš se a dostaneš se přímo za ní! Pak už je to brnkačka."
"No teda, ty jseš ale mazanec!" povídá mi Petr.
"Co? Mazanec? Jo ty myslíš mazanej! Teda, kamaráde, musíš zapracovat na výslovnosti..."

Velký tušil, že by nemělo být ticho. V nekonečné směsici vesmírů a nesmírné změti času stále cosi znělo. Někdo tomu říkal hudba sfér, někdo bílý šum. Velký nepoužíval slova, ale kdyby je používal, zeptal by se asi na tuto otázku: CO JE ŠPATNĚ? NĚCO JE ŠPATNĚ.
Velký dokázal prohlédnout všechno bytí za milióntinu vteřiny (pokud by se nechal svázat něčím tak nejistým, jako je čas), přesto neviděl to nejdůležitější. Opatrně nadzvedl realitu a nahlédl pod ni jako pod koberec.
TY MAZANÁ ENTITO! řekl by. Malý si zase hrál s pestrobarevnými hvězdokupami. Tentokrát rozmazaný prach a částečky jsoucna vytvořily Mléčnou dráhu.