DMD č. 17. pro 17. 4. 2017. Téma: Mazanec a mazanice

Dorotka s Kristinkou se pokoušejí z anglické mouky upéct mazanec. Malá Bětuška, aby Boží dárek nešeredila, hněte s vážnou tváří mazanici ve svém okřínku.
Mazanicí zoveme hlínu hrnčířskou s plevami smíchanou, k těsnění škvír užívanou. To ještě do Brány věcí dopsati musím.
Po dvoře utíká malá Kristinka, máma za ní. Malá padá, matka konejší ji říkankou.
Do Informatoria školy mateřské budu muset připsati kapitolu O moravských chůvách.
Sváteční den končí, matka ukládá dcery. Začíná mít slabé bolesti. Ví již, co to znamená. Dítě v jejím životě se zítra vydere na svět. Bude-li to konečně syn, dostane jméno Jan.
Hezké, maminko.

Mazanec a mazanice. Všichni budou vyprávět o tom, jak někdo dělal mazanec a vznikla z toho velká patlanice, mazanice, haha. Ale já ne. Já vám budu vyprávět o Kvásku.
Smíchaly jsme droždí, trochu mouky, trochu cukru a mléko. A pak nám ten Kvásek málem utekl. Prostě zdrhnul. Málem. Ale nedokážete si představit, jak krásně voněl.
Pak jsme ho tedy přidaly do mazance no. Ale byl to dobrej mazanec, voněl po našem Kvásku. Ještě nám zbyl.
Ach jo. Je z toho další neoriginální drabble o ničem. O MAZANCI! Chápe to někdo? Právě jsem napsala sto slov o mazanci! O mazanici nemluvě.

Maminka jím byla pověstná. Vláčně se válelo pod jejíma rukama a ona z něj kouzlila.
Honzovy buchty, koláče s posypkou, knedlíky na páře, vánočku. Co jste si vymysleli.
Smutně koukám do mísy, kde se nadouvá bochánek. Jen poposkočil a šlus. Dvaadvacátý pokus opět skončil v kýblu.
Vůbec nevypadá jako od maminky.
Až jednou na velikonoce.
Nebesa se slitovala a těsto vyskočilo v míse. Ještě jednou jsem je prohnětla, vytvarovala dva kulaťoučké mazance a nechala je na stole vykynout.
Tu do kuchyně vletěli dva škorpící se kocouři. V zápolení skočili na stůl a rovnou tlapkami do mých bochánků.
Tak - zase nic.

Dívá se na svůj dokončený obraz.
Vlny neuspokojení mu lomcují rukou, svírající štětec.
Tak jako postava na plátně, ani on neumí dát světu smysl a řád.
Barev je jen pár, jsou hranaté, koni trčí kosti ven z těla.
Zkřivené kopí. Zkřivený muž. Příliš dokonalý, a proto tak zoufalý.
Jasná mysl, modrá záře nedosáhne do očí.
Rád by obraz zničil, roztrhal plátno na cáry.
Rád by maloval znovu a znovu a znovu, dokud... dokud co?
I přesto obraz odhodí.
Nové plátno. Nová barva. Starý, nový muž.
Každý z nás je sám větrným mlýnem, lopatkami prstů marně nabíráme vítr, který nikdy nechytíme.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si už videl, čo nám predseda z dediny nesie. Dobrýho zdravia, predseda. A čože nového nám nesiete?
- Nesiem veru, dnes nesiem. Žena si spomenula, že túto Pištík má dnes narodeniny tak mu tento mazanec upiekla.
- To ako pre mňa?
- A vidíš tu iného Pištíka?
- Tak odkážte, že ďakujem.
- Predseda, a čože tie papiere v rukách nosíte?
- Ale, decko počulo, že Pištíkovi niečo nesiem, tak toto poslalo. Nejaké mazanice preňho nakreslilo. Akurát to mi vysvetlite, prečo tam k tomu „tata“ napísalo.

Billie už delší dobu zjišťoval, že být králem pro něj asi není.
Což o to, lid ho miloval. Ale on by vzal zavděk jednodušší existencí, než si pořád shánět nějaké poradce a podobně. Nemohl se dočkat, až jeho potomci odrostou a on se odebere na odpočinek.
Zatím pilně trénoval. Zkoušel, co by pro něj mohlo být to pravé zaměstnání.
„Budu mazanec!“ prohlásil jednou nadšeně, když zabahněný vkráčel do trůnního sálu.
„Myslíte malíř? Co maluje?“ odhadoval jeho nový poradce.
„Ne, mazanec. Co míchá mazanice.“
„Hmmm...“
Zamyšlení.
„Aha! Vy myslíte lepenice! No zedničina je pěkná, solidní práce.“
Tenhle poradce nějakou dobu vydrží.

To byla nádherná noc! Jarní vítr pofukoval, smrky dmuly prsa a špice jim šmrdlaly sem a tam. Nebe zářilo.
Ležela v trávě. Ta tráva byla taky nádherná. Huňatá jako kožich. Na každém stéble kapku. A v každé kapce se odrážel vesmír. Aspoň ten, co dokáže veverčí mozek pojmout. Ten její momentálně obsahoval spoustu věcí! S prozřením se dostavily filozofické otázky, které nikdy dřív neměla. Například:
Je mazanice samicí od mazance?
Když existuje pampeliška, je taky pampevlk?
(Jé, hele, had! Čau, hade!)
A: když sním další muchomůrku, zůstane to takhle napořád?
Ležela v trávě. Usmívala se.
Maličká veverka v alkaloidovém rauši.

Mám ruce umazané od barev a na stole se chechtají pestrokrásná vejce.
Žluté, oranžové, modré, zelené a tmavě červené.
Pět živlů, napadá mě.
Vedle vajec mazanec, venku mazanice.
Mráz, déšť, sníh a mraky šedě kontrastují se zlatou září slunce, které prostupuje oblohou a značí pozdní odpoledne.
Vždycky, když se slunce díva zpoza rohu, dělá mi to hroznou radost.
Zamávám mu, ono se na mě usměje.
Ptáci šílí, že prý už bylo teplo, co to má znamenat!
Velikonoce, já na to. Šílený duben, copak ho neznáte...
Mám to ráda moc a moc, jarní špit a sníh. Jako by padal pro mě.

Už dva dny hostila českomoravskou delegaci. Vzduchem létaly lidové písně, pivo, klobásy, víno, svíčková, hruškovice, něco, čemu říkali mazanec, a spousta dalšího alkoholu. Když dostali darem obraz zachycující trolí války, smáli se jako šílení (tedy po tom, co jeden z nich do zbláznění opakoval slova mazanec a mazanice). To zůstalo ztraceno v překladu.
Bylo dlouho po půlnoci, když Rowena opouštěla kanceláře mezinárodní kouzelné spolupráce, ministerstvo bylo tiché a klidné jako už dlouho ne. Náhle se kdesi z útrob labyrintu chodeb ozval táhlý výkřik. Vytasila hůlku.
Křik přestal. V dálce zazněly kroky a něco taženého po podlaze. Pak bylo zase ticho.

Holčička poskakovala po dvoře kamenorytecké dílny a zpívala si:
„Zmatlanec a zmatlanice
hádali se o čepice,
čí je větší, čí je menší,
čípak je umatlanější.“
Její matka odložila rydlo. Pousmála se. Znala ten nápěv, ach, jak důvěrně jej znala. Hrával jí ho kdysi pod oknem otec její dcery. Dokonce vymýšlel i podobně pitomé verše.
„Zmatlafous a zmatlanina
házeli se do komína,
spoustu sazí vířili,
tlapičky jim škířily.“
Malá nemohla svého otce zapřít. Uměla být i milá jako on. Tak, že se nedalo odolat.
Děvčátko nakouklo do okna.
„Maminko, ještě se zlobíš, že jsem ti umazala ten nákres?“
„Už ne, zlatíčko.“