DMD č. 17. pro 17. 4. 2017. Téma: Mazanec a mazanice

Blížilo se k poledni, když se hrabě vrátil z objížďky panství. Služebná ho poslala do jižního salónu.
Na stolku se kouřilo z čerstvě upečeného mazance. Podle aroma v něm bylo nadmíru rumu. Už se ho nemohl dočkat. Jeho žena seděla v křesle u okna. Vedle okna viselo cosi. Zarazil se.
„Kdy jsi koupila tuhle mazanici? Doufám, že alespoň nestála jmění jako ten příšerný hadr na zeď. Co si– “
Během proudění vyčítavých slov vstala a přišla těsně k němu. S tajemným úsměvem, který ho znepokojoval.
„Drahý, jsem těhotná.“
Zarazil se uprostřed věty. Mazanec i ta pitomá mazanice najednou postrádaly jakýkoli smysl.

Simbacca seděl v kapitánském křesle a bylo mu dobře.
Proč mu bylo dobře, ptáte se? Inu, po dlouhé době měl konečně klid, jaký už nezažil celé roky. Impérium bylo definitivně na ústupu, Algernnon de Bray dostala na budku a jeho mírně senilní tatínek přesunul svou dílnu k němu na loď, pohodička. Žádný div, že si vychutnával mazanec od manželky, popíjel kakao a prohlížel si kresby svých dcer. Kdokoliv jiný by v tom viděl jenom mazanice, on jasně poznával barevné kytičky od Kerribeccy a černočervené bubáky od Barbuccy.
To, že se venku právě formoval nějaký Nový řád, mu bylo srdečně jedno.

"Přátelé," začal Brumbál instruktáž. "Díky informacím, které jsme posbírali, už víme co je cílem Volldiemartera."
cvak.
Promítačka ukázala narychlo načmárané schéma s popisky.
"Tento plán získal Severus. Ukazuje trasu argentinské lodi PRODUCIR, převážející stlačený ethylen."
cvak.
Nyní všichni viděli plány transportní lodi s plynovými zásobníky.
"Takto stlačený ethylen je extrémně hořlavý, ach děkuji!" Brumbál si ukousl z nabízeného sladkého pečiva, spolkl sousto a pokračoval.
"PRODUCIR nyní míří k Anglii. A na její palubě je několik pomocníků Volldiemartera.
A vzhledem k tomu, že Volldimarter spolupracuje s Argentinskou vládou, je tedy jasné oč jim jde. Rozmetal centrum Londýna od Oxfordu po Dover."

Thorne sat at the table, trying to decipher the strange paper the rookie told him is a map. He touched it.
Now it looked like a picture of shiny brown circle with some spots.
He touched it again.
Now it looked like swirl of colors.
Thorne sighed.
Risa shot up from the bed, only to realise there is no need to panic.
„Uhm...“
She looked at the paper. She touched it.
A map. Of a city.
Petra.
Strange, that’s the place the man named, thought Thorne.
He didn’t want to take the rookie along, but he obviously needed her.
Darn.

"Šmarjá panno, co to je?" Údivem zaklel Uriáš, když vešel do příbytku svaté rodiny.
Jediné co viděl byl šedý dým.
"Prosím?" Přísně se ozvala Marie.
"Pane Bože." Naskočil Uriáš leknutím.
"Uriáši, já jsem tady," ozval se Bůh zpoza pece.
"Může mi někdo říct, co se tu děje?" Uriáš ztrácel svůj klid.
"Petronel peče." Pochmurně odpověděl svatý Josef.
"A ten kouř?"
"Mazanec." Poraženecky odtušil sám Petronel.
Uriáš luskl prsty, dým ze světnice zmizel.
Petronel stál u plotny, vedle něj mísa, ruce měl až po lokty něčím upatlané.
"Těsto." Vysvětlil, když si všiml Uriášova pohledu.
Uriáš zaúpěl. Petronel byl vážně neskutečný matla.

"Jackson Pollock?"
Douglas sledoval skvrnu, která zvolna stékala po zdi hangáru. Byla nevýrazně béžová, lepkavá, a při bližším ohledání obsahovala hrozinky. Namočil do toho prst a olíznul. Chutnalo to podivně sladce, ale nepopiratelně to mělo být k jídlu.
Kousek od ní se na zemi válelo cosi kovového a placatého.
Podíval se na zem. Řádka béžových kapek směřovala někam dál, do hloubi hangáru.
Vydal se po stopě.
Po pár desítkách metrů se zastavil až u Boingu 707. Další béžovost se hromadila pod levým křídlem. Povzdechl si.
"Arthure? Už tě někdo v životě seznámil s fungováním technického zázraku, kterým je proudový motor?"

Odnepaměti hobiti slavili rozpuk jara po prvním jarním úplňku. Sjížděly se celé rodiny z dalekého okolí (někteří dokonce až z Hůrky), aby oslavily tyto dny společně. K snídani se pekl mazanec s rozinkami nebo beránek, k obědu bylo první jarní jehně na česneku. Děti se na svátek celý rok těšily, protože se malovaly vyfouklé skořápky vajíček. A kluci ještě víc, protože v pondělí obcházeli děvčata ve vesnici s pomlázkami upletenými z vrby a dostávali za to odměnou malované vejce nebo jiné dobroty.
Od tohoto zvyku se začalo upouštět poté, co Konvalinka – nejkrásnější hobitka v Hobitíně, měla místo zadnice pestrobarevnou mazanici.

Kuchařka zanadávala. Ty sladké bochánky na ní vyloudil mladý Radslav a teď se tu pěkně v řadě povalovaly na kamenné podlaze ve změti čar kreslených uhlem, hlinkou a bůhvíčím zeleným. Když se s povzdechem sehnula pro první, luplo jí v zádech.
*
Otec se díval káravě. Radslav se nevinně usmíval.
“Tvoje kouzlo svázalo kuchařku na místě na půl dne. Co mi k tomu řekneš?”
“Které z nich to bylo?” vyletělo z Radslava dřív, než se stačil rozmyslet. “Když stačilo na kuchařku, zastaví i myši na cestě do sýpek…”
“Najít k tomu to nejlepší kouzlo je přece pro dobro všech,” dodal bezelstně.

Když si ráno mažu chleba,
přemejšlím co udělat je třeba,
abych taky byla mazákem,
ale zatím jsem jen trapákem.
Naštvaná, že jsem snídani snědla,
jsem se od stolu zvedla
a přemejšlela, co mě dneska čeká
a proč se mi to v hlavě seká.
V zrcadle na mě kouká cizí zvíře,
kterýmu by bylo nejlíp zpátky v díře,
a říkám si, jakej člověk ze mě bude
a taky, co zejtra ze mě zbude.
A tak doufám, že někdy k sobě najdou Krásku,
ale zatím jsem našla jen další vrásku
a moje vlasy vypadají jako velká tahanice
a život je jen mazanice.

"Chlapi zmlsaní, to vám ten mazanec není dost dobrý, že si jej mažete marmeládou?!" hubuje Scholastika spatřivši Lva s Otíkem s namazanými mazanci.
"To je džem, není to z citrusů," oponuje Lev.
"Puristo..."
"A mazanec se nazývá mazancem, abychom si ho namazali."
"Nikoliv, mazanec je to proto, že se před pečením namaže žloutky. A těmi jsem ho namazala."
Rodina dosnídá a Scholastika vyzývá Otíka:
"Měl bys něco napsat nebo nakreslit, ať ti přes svátky nezdřevění ruka."
"Co mám kreslit?"
"Třeba ten mazanec."
Otík kreslí, výtvor se však mazanci moc nepodobá.
Takže Scholastika spustí:
"Tahle mazanice má být mazanec? Kresli znovu!"