V trní

Natáhl ruku a dotknul se hvězdy, která se mu svezla po dlani jako slza. Bílý býk, ze kterého odpadávaly kusy tlejícího masa, mu kapku z dlaně slíznul černým jazykem. Zvíře se následně sesulo k zemi, kde je začal omývat proud času, dokud z něj nezbyla jenom kostra.
Muž sebral jedno z býkových žeber. Chopil se jej jako meče a vydal se vstříc stromům, které natahovaly k nebi své kořeny.
Vůně pětilistých kvítků, které vyrůstaly z jeho těla, mu dodala odvahy.
Je tohle smrt?
Včelařova žena klečela vedle postele svého manžela a úpěnlivě se modlila ke všem existujícím i neexistujícím bohům.

„… a pak princeznu svým polibkem probudil a žili spolu šťastně až do smrti.“ Když se nadechl, aby vyslovil to poslední a nevyhnutelné kouzelné slovo, přerušil ho nesmělý hlásek z peřin.
„Tati?“
„Ano, zlatíčko?“
„A takhle to vážně bylo?“ pípla dívenka.
Její otec se pousmál. Záleží na tom, čí ruce zasadí do hlíny zrnko pravdy, ze kterého pak vyklíčí příběh. Kdo se o něj potom stará, formuje jej. Ten, kdo pak sladce vonící pohádkovou květinu utrhne, už si jen stěží dokáže představit, co bylo na jejím počátku.
„Rád bych si myslel, že ano.“
Dceru jeho odpověď uspokojila.
Zaklapl ohmatanou knížku. „Konec.“

Zellandina se se strašlivým výkřikem probudila.
Zvedla hlavu a roztřesenýma rukama se dotkla svého obrovského břicha. Dokázala to, byla skutečně vzhůru. Probourala se ze snového pekla. Ani to nejkrutější prokletí nebylo nic ve srovnání s mateřským instinktem, který ji přivedl zpět mezi bdící.
Schvátila ji bolest. Vzduch byl cítit krví, která se jí rozlévala pod pánví.
Než ji začala pohlcovat tma, měla dojem, že vedle sebe někoho zahlédla. Ta osoba na ni něco křičela, ale Dina už ji nedokázala vnímat. Pocítila ale úlevu; někdo se o ty maličké postará.
Umírala s myšlenkou, že se, byť jenom na kratičkou chvíli, zachránila.

Pan Ortega se naposledy zadíval na svůj bývalý domov. Věděl, že na novém kontinentě se jim povede mnohem lépe, přesto se však nemohl ubránit sentimentu. Kdyby tak věděl, že změnou bydliště unikne svým potenciálním vrahům…
Pan Ortega měl ale ještě jedno eso v rukávu. Kromě zbytků královské krve mu v žilách koloval i jistý jed; obojí bylo dědictvím po jeho prapraprapraprababičce. Kdyby o tom zástupci republiky věděli, pravděpodobně by se uchýlili ke staré dobré kulce.
Darovat krev, kterou v nemocnicích rozlévali do těl lidí, kteří vůči tomu jedu na rozdíl od něj nebyli imunní, tedy možná nebyl ten nejlepší nápad.

„Jsem pro, abychom se uchýlili tomuto poněkud nezvyklému řešení a přizvali externí pomoc. Ten muž je eso ve svém oboru. Netradiční zbraně jsou jeho doménou,“ uzavřel svou argumentaci první.
„Neměli bychom ho prostě jenom zastřelit?“ vstoupil do hovoru druhý.
„Příliš nápadné…“ oponoval třetí.
„Každá vražda je nápadná,“ namítl čtvrtý.
První si odkašlal a opět se chytil slova. „Pánové, pánové. Nejde přece tak úplně o vraždu, všechno jsme si přece vysvětlili. Budeme hlasovat. Kdo je pro?“
Z jedenácti rukou se jich zvedlo deset. Druhý se zamračil, ale proti většině nezmohl nic.
První se spokojeně usmál. „Smrt monarchii. Ode dneška až navždy.“

…protože zjevení královského potomka, který má podle nezměněného článku ústavy stále nárok na vládu v této zemi, byť je jeho krev již značně zředěná, by jistě, jak uznáte, mohla dost ošklivým způsobem podrýt Vaši autoritu. Můžete samozřejmě zkusit riskovat to, že blufuju, a dědice jsem si vymyslel, ale stojí Vám to za to? Možná to není jediné eso, které můžu vynést na stůl, ale obviňovat Vás z daňových podvodů je dosti nudné. Za své mlčení bych uvítal drobnou službičku v podobě několika milionů na svém účtu. Věřím, že se dohodneme. Brzy se Vám opět ozvu. S úctou Váš oddaný monarchista.

Když zvedal ze stolu obálku, třásla se mu ruka; tak moc se bál toho, co najde uvnitř, i když to pravděpodobně byla jenom kupa písmen. Po dlouhém váhání ji roztrhl, vytáhl z ní svazek spisů a dal se do čtení.
Když odložil náčrt rodokmenu, útroby se mu sevřely bolestí. Najednou nemohl dýchat, myslet ani existovat. Tak přece to byla pravda. To, za co jeho předchůdci tolik let bojovali, mohlo být najednou zničeno.
Jeho oči zabloudily k jinému listu, který ho trápil ještě víc. Na onom papíru byla spousta slov, ale to nejdůležitější, podpis adresanta, mezi nimi chyběl.
Vážení zástupci republiky…

Žila jednou jedna spanilá princezna. Když dospěla, požádal ji o ruku mocný černokněžník. Ona jej však pro svou pýchu odmítla. Zhrzený nápadník nedokázal unést tíhu jejího odmítnutí a za trest ji proměnil v rostlinu s květy krásnějšími než princezna sama. Všichni se jí však štítili, protože byla uvězněna v těle posetém strašlivými trny. Ona však toužila po lidském kontaktu; chtěla mít někoho nablízku. Pokud o svého člověka přišla, vzala si dalšího. A pak dalšího. A dalšího… Dokud si ve své zakrněné mysli neuvědomila, že musí být chytřejší. V kapse cizince se nechala odvést někam, kde měla najít svůj šťastný konec.

Pan Ortega si prohlížel vpichy na svých předloktích. Začal si svědivé ranky škrábat.
„Nech toho, zůstane ti to!“ napomenula ho naoko přísným hlasem manželka. „Řekneš mi už konečně, kdo tě chtěl prošpikovat? Abych mu to mohla oplatit?“
Usmál se na ni a lehnul si k ní do postele. „Než odjedeme, chci jít darovat krev. Sám doktor mi to před časem navrhnul s tím, že bych byl vhodný dárce, tak jsem byl ještě jednou na vyšetření a odběrech.“
Políbila ho na tvář. „Jsi úžasný.“
„Jenom aby mi to nezůstalo!“
Dloubla do něj loktem. „A jak se cítíš?“
„Nikdy mi nebylo líp.“

Otázky ohledně jejich původu odbývala přísným pohledem a mlčením. Copak jim mohla říct, že je vyrvala z krvácejícího lůna jejich umírající matky, jejíž tělo následně pro bezpečí všech spálila? Zapřísáhla se, že nikdy nevyzradí, co se stalo toho dne, kdy v hlubinách lesa zaslechla ten hrůzostrašný křik.
Dvojčata ukryla na své samotě. Děti, které byly z poloviny předurčené zacházet s mečem, se musely chopit pluhu, aby přežily. Vychovala je dobře. Byly pracovité, čestné. Ať byl jejich otcem kdokoli, byla přesvědčená, že si z něj neodnesly nic, stejně jako jejich děti a děti jejich dětí a všechna pokolení daleko do budoucnosti.