Čas zmizet

Vteřina, která trvá věky. Když drak zahlédl princův úsměv, zapomněl na plánovaný únos, na všechna odmítnutí, na život v utajení, zapomněl, kým kdy byl a věděl jen to, kým chce být. Princovým drakem. Služebníkem. Osudem.
„Víš, jak tu celé roky sedíš ve věži a zašíváš se před Popelkou? Není už čas vstát z popela, roztáhnout křídla a letět?“
Princ se znovu podíval na svoji medovinu. Vážně vede tuhle konverzaci?
„Jak to myslíš?“
„Tak, že mám jednu útulnou sluji, pivo tam má vždycky optimální teplotu a když se ti zasteskne po ženách, každou chvíli se tam ukáže nějaká princezna.“
„Letíme! Hned!“