Příběhy Čtvrtého věku

Říká se, že člověku před smrtí přeběhne před očima celý jeho život. On ale nepřemýšlel o svém životě, nýbrž o své matce. Vždy věděl, že byla ochotná jít přes mrtvoly, jenom netušil, že to zahrnovalo i jeho. Ale i ty poslední klapky mu spadly z očí, když ho čísi ruce prudce strčily dolů.
Uslyšel výkřik a pak nastala věčná tma.
"Taky jste to slyšeli? Lord Ohtar skočil dolů z Citadely... Prý ho princezna dost ošklivě odmítla a tak se zabil."
"Zlomené srdce? To mi k němu nesedí. Já jsem slyšel, že tam princezna byla. Kdo ví, jestli ho nestrčila dolů."

"Můj pane, náš plán nevyšel," řekla tiše. Její hlas se netřásl, ale její ruce ano.
"Nečekal jsem, že zareagují tak rychle a podpoří Tinwiel. Podcenili jsme krále."
"Je vše ztraceno? Jsme odsouzeni k-"
Přerušil ji mávnutím ruky. "Jenom malý zádrhel. Mám eso v rukávu, se kterým Elessar rozhodně nepočítá. Ale..."
Probodl ji pohledem. "Drahá lady Ohtar, aby náš plán uspěl, budeme muset obětovat spodka. Jeho užitečnost se již vyčerpala."
Mohla něco takového čekat. Byl to test její loajality.
"Preferoval bych něco nezvratného," dodal, jako by to nebylo to nejtěžší, co od ní kdy chtěl.
"Ano, můj pane. Můj syn zemře."

Kromě jeho rodiny tu byl ještě někdo, kdo nebyl nadšený z toho, že Eldarion opustil Minas Tirith. Když se Eldarion vrátil, dlouho se jejich znovusetkání vyhýbal, protože by jistě nevydržel ten vyčítavý pohled.
Pak ji ale Matumaini chtěl potkat a nedalo se svítit.
"To je nádherná kobyla! Tak hrdá a plná energie... Jak se jmenuje?"
"Hnědka," přiznal Eldarion. "Původně měla jiné, vznešenější jméno, ale tohle jí tak nějak zůstalo."
"Vypadá trochu pohuble... Nebyla nemocná?"
"Jedinou koliku, co měla, byla ta emoční. Pořád je na mě uražená, že jsem jí nechal doma. Ale dobře jsem udělal, piráti by jí určitě prodali."

Stála osamocena uprostřed zahrad, její tmavé vlasy vlající ve větru. Byl oslněn tou krásou, tou představou, až bude sedět na trůně s ní po boku.
Všimla si ho. "Lorde Ohtare, přišel jste se mi opět dvořit?"
"Má paní, vaše krása je nedozírná a mé srdce je ztraceno..."
"Vidím, že jste na svých slovech od minula zapracoval. A slyšel jste tu novinku? Můj otec ustanovil, že i ženští potomci mohou vládnout Gondoru."
Ústa mu zůstala otevřená dokořán a jeho sen se rozplynul.
"Dejte si pozor, lorde, slyšela jsem, že když se budete takhle tvářit dlouho, obličej vám v té pozici ztuhne."

"A maminko, kdy bude mír?"
"Až budeme moci vzít naše meče a překovat je v pluhy," řekla Gilraen. Aragorn tehdy nevěděl, co je pluh. Dúnadané zem neorali, neustále v pohybu. Elfové se živili tím, co jim země sama dala.
Poprvé pluhy viděl, když byl na stráži v Kraji. Pozoroval malé lidičky, jak se lopotí v poli a radují se z plodů své práce.
Trvalo ještě mnoho let, než měl to, co oni. Rodinu. Klid. Možnost odložit zbraně a začít se starat o vlastní zem.
Pak poslal dopis do Kraje panu starostovi Křepelkovi, jestli by mu neposlal nějaké knihy o farmaření.

První vločka spadla ze zašedlé oblohy. Eldarion pozoroval její cestu z balkónu a vzpomínal.
Když začalo sněžit loni, cítil se v Minas Tirith jako v kleci. Další a další povinnosti, pochybnosti, samota. Strach z toho, až rodiče pochopí, že se mu nelíbí žádná z gondorských dívek, která se na něj usmívá na plese. Zima znamenala, že nemohl nasednou na koně a pročistit si hlavu na projížďce.
Útěk byl jediné řešení, které našel.
O rok později se věci jevily jinak.
"Ono sněží!" ozval se nadšený hlas. "To jsem ještě nikdy neviděl!" Matumaini přímo zářil štěstím.
Loňské sněhy v Eldarionově duši roztály.

Arwen se obrnila. Musela být tím zlý rodičem a vysvětlit svému synovi, jak se věci mají.
"Eldarione," řekla.
"Ano, mami?" Její syn vypadal myšlenkami někde jinde. Nebo spíš u někoho jinde.
"Je pravda, že Tinwiel se teď může stát královnou, ale dědic trůnu jsi pořád ty. Očekávám, že budeš plnit své povinnosti. Celý rok si je zanedbával."
"Ale mami, na to je přece času dost!"
"A dohánět to chceš kdy?"
"Tak ještě neumíráte, ne? Až budu starší..."
Arwen si povzdechla. Zdálo se, že se emancipovala nejen její dcera, ale i syn.
"Vidím, že ti bude muset promluvit do duše otec."

Jednou z povinností velvyslance bylo i pomáhat učencům vytvářet jejich výzkumy. Matumaini seděl v zatuchlé kanceláři, kde na něj ze zdí koukali vycpané zvířecí hlavy a cítil se vskutku nervózně.
"Takže mûmakilové jedí trávu? To je překvapivé, myslel jsem, že jsou masožravci... Tak krvelačná zvířata!" poznamenal učenec a zapsal si poznámku.
"Každý ví, že býložravci jsou mnohem nebezpečnější než predátoři. Lev vás nechá na pokoji, když je nažraný, ale když se mûmak rozčílí, není úniku."
"Nesmírně zajímavé!"
"Poslechněte a nebylo by lepší jít do Haradu osobně, když píšete bestiář? Podívat se vlastníma očima?"
"Cestovat do tak barbarské země? To nikdy!"