DMD č. 6. pro 6. 4. 2018. Téma: Čas hesel

Deník 3.8.2017
Viku.
Když tě ve dne oslovím takhle, "Viku", znamená to, že se mi v noci o tobě zdálo. Přišel jsi do mého pokoje, Viku, a místo toho, abys mě políbil, jak se to ve slušných rodinách dělá, strčil jsi mi prsty do úst. A těmi prsty, které já sál a hltal, jsi mi doputoval do kalhot a já šeptal "Viku, Viku, Viku...".
Když ti jindy na nejobyčejnější věci odvětím "Nemůžeš!", naoko vzdorovitě, myslím tím, že můžeš cokoliv chceš. Že si se mnou můžeš dělat cokoliv chceš.
Jenže ty nevidíš, neslyšíš.
Mám ti sepsat slovník, natvrdlý Viku?

"Takže Con... ehm, Amro... to je všechno?"
Amra vrhl na tázající zamračený pohled svých ledově modrých očí.
"Víc se nám zjistit nepodařilo. Už tohle mě stálo dobré muže."
"To jsme teda v pěkné kaši."
Nastalo pochmurné mlčení. Situace se nevyvíjela dobře, hrozilo prozrazení, infitrace nepřítele do vlastních řad a pak by ovšem nastala destabilizace a následná destrukce celé armády.
"Potřebujeme něco... něco... něco."
Vrzly dveře a vešel poručík.
"Co se děje?"
Když mu všechno vysvětlili, jen se zazubil.
"Mám nápad."
Systém hesel, který vymyslel, byl tak neskutečně neobvyklý, že si s ním neporadila ani acheronská magie. Mossi se prostě vyznal.

Lidé byly tak nesmírně naivní. Jejich hesla, která měla chránit nejtitěrnější tajemství a nejtemnější zákoutí jejich duše, byla tak jednoduchá na prolomení. Své bankovní účty si chránili lépe, ale i ty byly hravě dobyty díky jeho robotímu intelektu a nemožnosti se unavit.
"1234? To jako vážně? Je to lepší než 'heslo', ale ne o moc..." kroutil hlavou robotí hacker.
"Qwerty? Pch. A copak je tohle? Letmein. Lidé jsou tak neschopná stvoření."
Už byl jen několik kliknutí od svého cíle, když tu najednou ho zarazil podivný obrázek.
Nedokázal rozluštit, co na něm bylo.
"Dokažte, že nejste robot," četl. "A do hajzlu!"

"Platí základní předpoklady. Pak k tomu máme předpoklad, že vezmeme nějaký jiný polynom Q, různý od Taylorova, stupeň menší roven n. Ano, pak nám ta věta říká, že existuje nějaké jiné okolí bodu a - různé od tamtoho, přidáme mu třeba hvězdičku - takové, že pro všechny body z toho okolí s výjimkou toho bodu a platí, že rozdíl v absolutní hodnotě - rozdíl funkce a toho polynomu Q je určitě ostře větší než rozdíl té funkce a jejího Taylorova polynomu.
Tomuhle zápisu by rozuměl i Číňan, reálně to ale znamená, že ideálním heslem do průvodu je: "Taylorův polynom je nejlepší aproximace funkce!""

Neznáte heslo ke kódovému zámku?
000
001
002
003
004
005
006
007
008
009
Ok, taky to jde. Na malém zámečku tisíc kombinací vyzkoušíte, ani nevíte jak.
Dobře, třeba za 16 minut (vteřina na kombinaci).
Pokud je to ale mizerný zámeček, můžete postupovat jinak.
Stačí táhnout za očko zámku. Jeden z voličů bude (díky nepřesnosti výroby) klást největší odpor, tak točíte s ním, dokud odpor při otáčení neklesne. V tu chvíli vnitřnosti zámku začnou nejvíc tlačit na jiný volič.
Zjistíte, který to je a opakujete postup.
Dtto na třetím. A voilà, otevřeno. Jste vevnitř! Odhaduji že za 40 vteřin.

„Připadám si jako blbec,“ postěžoval si kamarád Karel, když jsme seděli u piva. „Dneska zase na mě v práci chtěl počítač nastavit nový heslo. Kdo si je má všechny pamatovat. Počítač, mail, ebanking, TicketPro, bůhvíco ještě. Stejný heslo na všechno nejde, každá aplikace ho chce jinak dlouhý.“
„Tak si ty hesla napiš do textovýho souboru,“ poradil jsem mu. „Stačí si jen ten soubor otevřít.“
„A co když zapomenu přihlašovací heslo do počítače,“ odpověděl Karel nešťastně. „Pak mi ten soubor bude na dvě věci.“
„Tak to už ti zbývá, Karle, jediný. Jít do prvomájového průvodu s velkým transparentem Zrušte všechna hesla!“

Drak posedával před jeskyní, hlavy složené v dlaních, jedna přes druhou, protože jak jinak by se mu tam mohly vejít, že. Vypouštěl z nozder obláčky dýmu, prý to pomáhá proti stresu. A nadváze. Nechápal, proč se kocour už třetí den nevydal do lesa. Třeba se mu něco stalo…Když tu zaslechl z druhé strany jeskyně podivný šepot.
„Pistácie. Arašídy. Kešu. Sezame, otevři se. Proč to sakra nefunguje?!“
Drak sledoval zpovzdálí neznámého návštěvníka exotického zjevu a koutky mu začaly cukat v bezmála amerických úsměvech. Že by konečně přišel jeho čas?
A to ještě netušil, že se za chvíli přiřítí dalších 40 fešáků.

"Pravda vyděsí!"
...
"Čechy mechům!"
...
"Lidé zděte!"
"Co to meleš, ty vole? Koukej zabrat nebo zapadne slunce, vole, netrefíme molo a zapadneme do bahna až po koule jak posledně, ty vole!"
"Já myslel, že tě to pobaví... víš jak, slovní hříčky a tak. Jakože vezmeš slavný zvolání a..."
"Jaký zvolání, ty vole? Zajímá mě snad ňáký zvolání? Vole dyť já ani nevim, co to je! Mě by pobavilo, kdybych už seděl U lípy a klopil do sebe orosený s rumem, vole."
"U lípy je dneska zavřeno. A učitel říkal, že je zase doba zvolání. Čas hesel, říkal."
"Leda čas vesel, vole..."

Z císařova rozkazu - vlastně to nařídil císař mrtvý již několik stovek let, ale rozkaz stále platil - byly esence nutné k výrobě keriaktů přísně hlídány. Nejen lidskými strážemi, ale hlavně zvláštními zámky, které se daly otevřít pouze hesly.
Leokastis zajišťoval jejich pravidelnou změnu - o půlnoci a v poledne - a náležitou obtížnost. První nebyl problém. Druhé trestuhodně zanedbal. Podlehl klamnému dojmu, že obezřetnost je zbytečná námaha. Dvě stovky let se přece nic nestalo…
Jedno odpoledne změnilo všechno.
Pachatel byl zahlédnut, nikoli chycen.
Urychleně opustil Rifas - Leokastis musí za ním. Za každou cenu nalézt keriakt, který bude vytvořen. Přestože nemá tušení, jak vypadá…

Probírá se pomalu. Cizí hlas ji volá, touží otevřít oči, ale mlha za nimi je tak hustá!
"Verunko, prosím tě, prober se." Další poplácání po tváři. Mumlání, vzedmutí magie, jiskří a pálí, ochrana kolem domu na ni nereaguje přátelsky. Po kůži jí sjede palčivá stopa kouzla, je jako chladná voda - zamrazí, až to pálivě zaštípe.
Otevře oči a vykřikne.
"Klid, holka, klid. Pendlovky na stěně bijí poledne." Jsi v bezpečí.
"Nůž na stole ostřím nahoru." Vylétne z ní automaticky. Útok!
"Stříbrná stezka?" Přikývne a konečně se podívá na toho, kdo ji našel. Úleva.
"Nevím, co to bylo. Kde je děda?"