DMD č. 6. pro 6. 4. 2018. Téma: Čas hesel

Návrat bez nevěsty byl ... složitý. Král ho přivítal se špatně potlačovaným vztekem, z matky čišelo zklamání. Přes noc se na něj museli domluvit, protože druhý den ho vzala ... do líhně. Poprvé. Snad si myslela, že pohled na drobotinu napraví jeho hlavu.
Procházeli halou vyhřívanou termálními prameny. Všude stovky a stovky hnízd s vejci, různých barev a polstrování. a nad nimi povlávaly transparenty:
"VEJCE do všech rodin!";
"Dnes VEJCE, zítra DRAK!";
"Každých pět let nové VEJCE!"
"Zajistěte budoucnost svého rodu!"
Zvedl se mu žaludek a než by uprostřed němých svědků zvrátil snídani, zbaběle odletěl.
Další den vyrazil na cestu za čarodějnicí.

"Bouffante, co to má být? Toto..."
"Toto, madame la comtesse, je nejjemnější, zcela průsvitné hedvábí!"
"A kde jsou písmenka? Nějaké to moderní ROVNI V ZÁPACHU nebo..."
"SMRT TYRANŮM."
"Jak říká Lisette. Proč tu není SMRT TYRANŮM?"
"Přece by madame nechtěla znehodnotit takový materiál nějakým odpudivým nápisem?"
"Ale dole na nás čeká lůza, ne lascivní dostaveníčko!"
"S tím druhým v případě madame ani nikdo nepočítá..."
"V takovém odění bychom mohly... Co bychom mohly, Lisette?"
"Přijít o portefeuille. A taky o hlavu!"
"Správně."
"Takové zneuznání mne hluboce uráží! Nejsem sprostý revolucionář, jsem krejčí. Co madame čekala, když po mně vehementně požadovala transparent?"

Jdu nakoupit, chci si vzít šunku, když tu náhle na mě vykřikne přístroj: "Jak zní heslo?! Nápověda je: Kdy přijeli Rusové?" Suše odvětím: "1968." Přístroj odpoví: "Správně." Beru si tedy šunku. Když jdu domů přes ulici, chci zmáčknout tlačítko, když tu se ozve známý hlas: "Jak zní heslo?! Nápověda je: Začátek a konec 2. světové války?" Po dlouhém přemýšlení odpovím: "1937 až 1945". Přístroj ale vyštěkne:
"Špatně, správná odpověď zní: 1939 až 1945, přístroj je teď dočasně limitován."
Čekám přibližně 20 minut, než mě přístroj pustí. Když přijdu domů, manželka se na mě podívá a řekne: "Čas hesel je tu."

Schliemann objevil Tróju, de Alcubierre Pompeje a i on vstoupí do historie. Kam se hrabou starověká města proti pokladu, který se skrývá jen nedaleko Šumperka.
Pohlédl na skálu a vzpomněl na desetileté úsilí, procházení archivů, vyptávání se po univerzitách, hospodách a psychiatrických léčebnách. Zkazil si oči, uši i nos, ale stálo to za to. Olízl si rty, nadechl se a zaváhal. Jak jen zněla ta správná formule? Prohlédl všechny poznámky, až se konečně dovtípil a mocným hlasem zvolal:
„Sezname, otevři se!“
Skrýš objevená Ali babou nereagovala, za to zpoza zad odpověděl nezvaný turista: „Jste v lese, člověče, tady není wi-fi.“

Čím víc jsem se v Aldormě zabydlovala, tím víc bylo věcí, které jsem měla řešit. Bohužel hned první den jsem zjistila, že nemám nic ze svého světa, tudíž ani tužku a papír na které jsem byla zvyklá.
Nějakou dobu jsem si to pamatovala, ale pak jsem zkusila poprosit Michaela, aby mi donesl psací náčiní. Vzhledem k tomu, že jsem s brkem neměla žádné zkušenosti, první pokusy dopadly dost neslavně. A to jsem se rozhodla psát vše jen jako stručná hesla, abych to neměla tak složité.
Ale nakonec se mi podařilo sepsat seznam úkolů a teď byl čas je začít řešit.

„Dědku, cos to zas přitáhl?“
„Dal mi to kouzelník. Ten, co bydlí za horou. Prý už ho nepotřebuje. Koupil si nový model.“
„A co to má jako dělat?“
„No… říkal, že když se tomu řekne správné heslo, tak uvidíme věci.“
„Hmmm… Tak já to zkusím. Hrnečku, vař! Nic to nedělá, dědku, dal ti rozbitý krám!“
„Počkej, ukaž! Hrnečku, rum!“
„Dědku!“
„Teda, ten píše! Hrnečku, mysliveckou!“
„Dědku praštěnej! Nemůžeš to pít po hrnkách, neblázni!“
„Hrneeeeečkuuu, džžžžžiiiiiun!“
„Blázne stará! Nech už toho!“
„Hrčečku…vloodkuuuu! Bodku! Vooooooodkuuuuu!“
„Dědek bláznivej, takhle se zlít. Je totálně na kaši. Pocem, malej. Hrnečku, sex on the beach… Ách…“

Pokrok znamená zjednodušení. Je to jasný jak facka.
Pomalu otevřel notebook.
Pohledy? Dopisy? Zbytečné.
1234.
Dovednost pracovat s cizojazyčným slovníkem? Zbytečná.
Vítejte.
Kapesní atlas? Přibližná orientace ve městě? Zbytečná.
Qwerty.
Hotovost? Platební karty na PIN? Zbytečné.
111111.
Čtení v jízdním řádu? Zbytečné.
Aaaaaa.
Papírové knihy? Zbytečné.
Abc123.
Vyplňování složenek? Zbytečné.
Heslo.
Ale my lidé na něco zapomínáme. S novými zjednodušeními přicházejí nové povinnosti. Ač to, pohodlím rozmazlení, nechceme přijmout. Dnes třeba žijeme ve světě hesel. Zvyklí na usnadňování si je však už nechceme ani vymýšlet, ani pamatovat.
Vymazal Historii, zaklapl notebook a se samolibým úsměvem odcházel. Měl všechno, co potřeboval.

Na Tahríru je prý znatelně klidněji než před rokem, natož během revoluce. Ale demonstruje se pořád.
Vchody do metra se schovávají za stanicí hlídek. Chcete-li dovnitř, musíte se nechat zkontrolovat a ukázat pas.
S blížícím se referendem o nové ústavě atmosféra houstne. Z obavy z kroků Nejvyššího soudu prezident vydal zvláštní dekret, kde mu jakýkoli zásah zakázal.
Skandující průvody už pochodují i mimo hlavní náměstí. Občas některý projde kolem českého velvyslanectví k blízké Káhirské univerzitě.
Vyvolávaná hesla se různí. Pokud je ale dav naladěn proti prezidentovi, neodvratně skončí u toho jednoho, osvědčeného:
„Iš-ša‘b juríd iskát in-nizám!
Iš-ša‘b juríd iskát in-nizám!“

Měli dvě možnosti.
Jít vpřed.
Vrátit se.
Za zády měli bující tajnou organizaci.
Přátele, známé a spojence.
Spoustu kontaktů.
Před sebou...
Pokud mapy nelhaly.
Tři stovky kilometrů prázdného prostoru.
Pustina a za ní vzbouřenci.
Bývalí obyvatelé výchovných táborů.
Povstalci!
Přesto tam museli dostat hesla k netu.
Aby se mohli spojit.
Přežít.
Nebylo to všechno, co našli na netu.
Třeba sójové maso.
Nakrmili s ním vlky.
Uvařili z něj výborný guláš.
"Stejně dobrý vaří strejda Mario," poznamenala Sandra.
Zrovna dojídala druhý talíř.
Marek třetí.
Podle čárového kódu byla v balíčku opravdu sója.
Čistá, ekologická a naprosto zdravá.
Odrůda "Prase divoké."
Mňam.

Csss...
Si připadám jako vykopávka.
Za mého dětství / mládí (už je to tady) to byla taková ta uvědomělá o budování lepších zítřků a plnění na 110%.
Pak přišla nová doba a hesla se změnila na ta o opascích a lepší budoucnosti pro všechny (jak pro koho).
Vystřídala je provolávání každý může, jenom chtít (ale nejlíp se má vyvolávač).
Současnost nás ohromuje podíváním se pod povrch věcí a jak s těmi heslaři z dob předminulých, minulých i nedávných pěkně vyheslujeme (pořád ti samí agitátoři).
Ale to je mi na...
Nevíte někdo jaké mám heslo do knihovny? Chtěla jsem si zamluvit knížku.