DMD č. 10. pro 10. 4. 2018. Téma: Buben

"Už musíme být pořádně blízko," řekl Marek naštvaně.
V noci zase sněžilo.
Foukal vítr.
Krajina vypadala jinak.
Srázy zapadaly sněhem.
Nakonec je nacházeli.
Když je lavina stáhla někam dolů.
Potůček hledali dvě hodiny.
Dávno zamrzl až dolů, ke dnu.
Mrazivý vichr ho zarovnal navátým sněhem.
Ty dvě hodiny kráčeli podél jeho toku.
"No a cos vlastně čekal? Kouřové signály? Bubnování na uvítanou?"
Sandra se smála.
Spadla po zádech do sněhu.
Házela na Marka sněhové koule.
"Co to sakra je?" vykřikla překvapeně. "Já to myslela ze srandy."
Za malým kopečkem byl slyšet hlasité rány.
Nad vrškem zahlédli oblak dýmu.
Signály? Buben?

Victor was standing on the street, looking up. Two floors, square windows with light brown frames and big intimidating wooden door.
Was his mother still awake? Did she tell his father? Is he going to be able to come home after that?
He was cold and freezing. It was raining heavily and he couldn't find a cab. He could see lightning cut through the black sky. The rumbling noise afterwards startled him. It was close. Like a drum, mourning a dead person.
His skin was still sensitive from all those kisses. Touches.
He turned around. He can't come home tonight.

Každá akce vyvolává reakci.
Když udeříte do bubínku, vydá zvuk.
Když zalijete rostlinu, začne kvést.
Když šlápnete na granát, vybouchnete.
Lidé taky reagují. Jenže u nich je to složitější.
Úder, která některé bubínky vesele rozechvěje, může jiné protrhnout.
Voda, která některé rostliny vyživí, může jiným ublížit.
Dotyk, který některé granáty neovlivní, může jiné nechat bouchnout.
My dva už se známe.
Nejsme jen buben, jsme dva činely, které zní společně.
Jsme voda i rostliny a navzájem si dáváme sílu.
Ale taky jsme granáty. A každý granát dřív nebo později udělá jednu věc.
Vybouchne.
Kéž bys v tu chvíli stál co nejdále.

Kontrast zeleného pozadí a červeného fezu, obličej orámovaný černou konturou; zuáv je pohodlně opřen o zeď a lenivě hledí do dáli, někam mimo obraz, mimo malířův pohled. Vypadá trochu smutně, pomyslí si Vincent a snaží se jeho výraz zachytit barvami. Modrá šerpa pod zlatě zdobenou černou kazajkou.
Maluje vojáka základními barvami, a přesto vyjadřuje celou škálu emocí. Vincent skoro až slyší vojenský buben dunět marš, když pozoruje mužovu tvář.
A ten jeho smutný pohled. Jako by se v něm odráželo něco z něho samotného, jakási lítost nad vlastním životem, vlastní ubohostí, nedokonalostí, nesmiřitelností.
A možná jen touží po své dívce.

"Jó, milej zlatej, tehdy bejval Buben ještě Prokopnutej. Ne teda že by na něm snad bylo jinýho cokoliv kromě toho jména."
Noby se natáhl pro burák a chvíli ho zamyšleně žmoulal mezi prsty.
"Vlastně jsem tam tehdy nevídal Knihovníka, takže přece něco..."
Policista Zřetel Nýklam, toho času v zácviku, vypadal zcela ztracen v ústí Nobyho Nostalgické uličky.
"Knihovníka, pane?"
"Desátníku..."
"Knihovníka, desátníku?"
"Z univerzity. Velkej chlapík... teda, ne vlastně zas tak velkej, ale rozhodně silnej. Zrzavej. Chlupy kam se podíváš. Ruce až na zem."
"Chcete říct, že vypadá jako opice?"
"Až ho potkáš, tak se ho přesně na tohle zeptej!"

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či nie si zasa dole v dedine. Nejako často tam chodíš v poslednej dobe.
- Jáj, starý môj, vari nevieš, že kapelu zakladáme?
- Viem, Pištík môj, však o ničom inom už dobré tri mesiace nehovoríš.
- Trénovať niekde musíme. Hádam by si nechcel, aby som tu do bubnov búchal.
- Veruže Pištík, to by som nechcel. To by som na teba valašku musel vytiahnúť.
- Tak vidíš, preto do dediny chodím.
- A povedz mi, Pištík, kde to tam hráte?
- U predsedu. Ten totiž valašku nemá.

Clara byla ochotná pomáhat při záchraně vesmíru, ale aby byl osud jedné planety zcela v jejích rukou, to bylo nad její síly. Proto se vzdala všech dobrodružství a Doktora opustila. Ale byla to chyba. Teď už se nemohla vrátit k normálnímu životu, když věděla, co všechno je za hranicemi Země. Rozhodla se vrátit. A Doktor svolil, pod jednou podmínkou.
Kdesi ve vesmíru sledovala Clara Doktora, jak vyjíždí s tankem na pódium a nadšeně u toho drnká na kytaru. Nepříliš nadšeně klepla paličkami o buben. Kdyby věděla, že jeho podmínka bude hrát doprovod při jeho mezigalaktickém vystoupení, nikdy by se nevrátila.

Moře bylo mírné a měkký bílý písek mi vrzal pod nohama. Ve sluncem zalitých důlcích zrála želví vajíčka.
Pomalu jsem Pavlovi odpouštěla. Stan, který se k ránu naplnil mravenci. Hašení vařiče. Porouchané auto.
Pořídila jsem pár hezkých selfíček. Nové plavky, bílá pláž. Slamáček, čerstvě umyté vlasy. Jenom škoda, že nikde nejsem s Pavlem. Musím to napravit.
Vrátila jsem se ke stanu. Pavel nikde. A u blízkého kiosku se tvořila hlasitá skupinka místních.
Čekala jsem dlouho.
Nakonec mě hlad, ale také strach o Pavla, přinutili se opatrně ke kiosku přiblížit.
Rozzářený Pavel seděl uprostřed party místních muzikantů a tloukl na buben.

Rodiče, zvláštní role, narodí se dítě a jsou prostě rodiči. Jejich rodina, přátelé, i oni sami přestávájí vidět jejich další sociální role a stávají se především rodiči.
Detektivu inspektorce Swearové tohle prolétlo hlavou, když poprvé spatřila ty vyděšené uplakané tváře mladého páru, který se k sobě choulil na pohovce v pastelově barevném obývacím pokoji.
Z minuty na minutu přišli o svoji hlavní roli, jejich dcera zmizela a oni byli jen mizernými komparsisty ve hře někoho jiného. V hlavě detektiva doprovázela výjev scénická hudba ze zvuků temných afrických bubnů. Ve skutečnosti šlo o bouchání dveří aut novinářů. Supi už se slétají.

Vůbec nebyl ve své kůži. Obklopený cizími lidmi v temné a příliš malé místnosti. Navíc musí předstírat, že na takovém místě není poprvé. Alespoň že Eri vypadá přesvědčeně (a navíc příliš zaujatá nadcházející událostí, než aby mu věnovala pozornost).
Sál utichl, když se na plátně objevila první scéna. Okamžitě cítil, že se před ním rozehrává něco opravdu zvláštního. Skřeky, pak cosi mezi bzučením komárů a výkřikem. První tóny a pak bubny. Planeta vynořující se z temnoty vesmíru.
„Mudlové jsou úžasní,“ hlesl Rabastan, když hudba ztichla.
„Co jsi říkal?“ otočí se na něj Eridani.
„Tohle,“ kývne k plátnu kina, „je úžasné!“