DMD č. 10. pro 10. 4. 2018. Téma: Buben

Uběhl týden, o svatbě se nikdo nezmínil. Nany byla za ten odklad ráda. Starala se o domácnost, učila se likvidovat myši a krysy, bojovala s hliněným prachem, který věčně padal ze stropu na zametenou podlahu, na postele, na stůl.

Dnes při úklidu objevila truhličku.
Na vrchu leží vyšívací bubínek s rozdělanou prací. Nany zatají dech. Je to jako svatokrádež, dotýkat se věcí, které patřily nebožce, přesto neodolá. Opatrně rozloží plátno zdobené výšivkou.
Kdyby všechno potěšení v tom světě bylo vzato, a jenom láska zůstala, ten život by stál...
Za co by život stál, Márinka vyšít nestihla.
Nany se rozklepou ruce.

Byla dcerou krále a královnou manželkou.
Bum.
Její muž (narozdíl od jejího otce) byl vždycky miláčkem davů.
Bum.
Hrdina, pomazaný a požehnaný.
Bum.
Přináší Schránu Smlouvy zpět do Jeruzaléma.
Bum.
Hospodin bude uprostřed svého lidu.
Bum.
Královou pozicí nic neotřese.
Bum.
Všichni se radují.
Bum.
Její muž křepčí jako blázen.
Bum.
Ona ví, jak pomíjivý je mír.
Bum.
Ví, jak vrtkavá je přízeň davu.
Bum.
Ví, jak rychle se Hospodinovo požehnání promění ve zlořečení.
Bum.
Jak neuvážený čin může všechno zničit.
Bum.
Jak se autorita může rozplynout.
Bum.
Každý radostný úder bubnu cítí jako krok k nevyhnutelnému osudu.
Bum.
Odsouzení.

Na Odboru záhad pracoval rok. Po Vyvoleném sáhli všemi deseti. Teď hypnotizoval dveře s přísným zákazem vstupu. Neodolal. Za nimi byly další, s obrázky. Nejvíce ho zaujala obrovská želva.

Portál ho přežvýkal, než ho vyplivl na rušné ulici. Odpudivé místo, hledal úkryt. U Prokopnutého bubnu. To zní dobře. Hosté po něm vrhali divné pohledy. A pak se zjevil On.

„Neměl byste tu být.“

Vypadal jako Snape se smyslem pro humor nebo Brumbál na dost drastické dietě.

„Brzy dojde k explozi. Já to musím vědět.“

Vhodil zkoprnělého Harryho do vytvořeného portálu.

„Mám slabost pro turisty,“ prohlásil Smrť spokojeně a vytratil se.

Jen co vešel dovnitř svého bytu, rychle sundal boty a běžel do obýváku , kde byla slyšet hudba linoucí se z vedlejšího bytu. Sednul si na zem a jen tiše poslouchal jak soudsedka cvičí hru na buben. Naslouchal melodii linoucí se přes stěnu se zavřenýma očima. Tyto chvíle miloval, neuškodilo ani pomyšlení, že sousedka je velmi sympatická. Když hudba ustala, zvedl se a přešel do kuchyně, vytáhl potřebné ingredience, smíchal těsto a upekl sušenky. Nejméně púlku jich naskládal na talíř než se vydal klepat na sousední dveře.

"Ahoj, upekl jsem toho trochu moc, dáš si?" Jednou jí řekne i co cítí.

"Je to všechno na prd. Chápeš to, zase sem to neudělal. Už nevim, jak se to mam učit. Určitě mě vyrazí. No a v práci jakbysmet. Dneska na mě šéf deset minut křičel, protože jsem měl v excelový tabulce jednu chybu. Chápeš to? A ještě to ani nebyla moje chyba. Ňáká čúza účetní se překlepla ve faktuře o jedno desetinný místo a jsem já snad jasnovidec, abych věděl, v kterejch podkladech je co jinak, notabene když ty papíry ani nemam? Skočim z mostu, fakt že jo."
"Kliiid, Daníku. Moje babička vždycky řikala: Byli jsme a buben. A dožila se devadesátky."

Victor was standing on the street, looking up. Two floors, square windows with light brown frames and big intimidating wooden door.
Was his mother still awake? Did she tell his father? Is he going to be able to come home after that?
He was cold and freezing. It was raining heavily and he couldn't find a cab. He could see lightning cut through the black sky. The rumbling noise afterwards startled him. It was close. Like a drum, mourning a dead person.
His skin was still sensitive from all those kisses. Touches.
He turned around. He can't come home tonight.

Kontrast zeleného pozadí a červeného fezu, obličej orámovaný černou konturou; zuáv je pohodlně opřen o zeď a lenivě hledí do dáli, někam mimo obraz, mimo malířův pohled. Vypadá trochu smutně, pomyslí si Vincent a snaží se jeho výraz zachytit barvami. Modrá šerpa pod zlatě zdobenou černou kazajkou.
Maluje vojáka základními barvami, a přesto vyjadřuje celou škálu emocí. Vincent skoro až slyší vojenský buben dunět marš, když pozoruje mužovu tvář.
A ten jeho smutný pohled. Jako by se v něm odráželo něco z něho samotného, jakási lítost nad vlastním životem, vlastní ubohostí, nedokonalostí, nesmiřitelností.
A možná jen touží po své dívce.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či nie si zasa dole v dedine. Nejako často tam chodíš v poslednej dobe.
- Jáj, starý môj, vari nevieš, že kapelu zakladáme?
- Viem, Pištík môj, však o ničom inom už dobré tri mesiace nehovoríš.
- Trénovať niekde musíme. Hádam by si nechcel, aby som tu do bubnov búchal.
- Veruže Pištík, to by som nechcel. To by som na teba valašku musel vytiahnúť.
- Tak vidíš, preto do dediny chodím.
- A povedz mi, Pištík, kde to tam hráte?
- U predsedu. Ten totiž valašku nemá.

Moře bylo mírné a měkký bílý písek mi vrzal pod nohama. Ve sluncem zalitých důlcích zrála želví vajíčka.

Pomalu jsem Pavlovi odpouštěla. Stan, který se k ránu naplnil mravenci. Hašení vařiče. Porouchané auto.

Pořídila jsem pár hezkých selfíček. Nové plavky, bílá pláž. Slamáček, čerstvě umyté vlasy. Jenom škoda, že nikde nejsem s Pavlem. Musím to napravit.

Vrátila jsem se ke stanu. Pavel nikde. A u blízkého kiosku se tvořila hlasitá skupinka místních.

Čekala jsem dlouho.

Nakonec mě hlad, ale také strach o Pavla, přinutili se opatrně ke kiosku přiblížit.

Rozzářený Pavel seděl uprostřed party místních muzikantů a tloukl na buben.

Vůbec nebyl ve své kůži. Obklopený cizími lidmi v temné a příliš malé místnosti. Navíc musí předstírat, že na takovém místě není poprvé. Alespoň že Eri vypadá přesvědčeně (a navíc příliš zaujatá nadcházející událostí, než aby mu věnovala pozornost).
Sál utichl, když se na plátně objevila první scéna. Okamžitě cítil, že se před ním rozehrává něco opravdu zvláštního. Skřeky, pak cosi mezi bzučením komárů a výkřikem. První tóny a pak bubny. Planeta vynořující se z temnoty vesmíru.
„Mudlové jsou úžasní,“ hlesl Rabastan, když hudba ztichla.
„Co jsi říkal?“ otočí se na něj Eridani.
„Tohle,“ kývne k plátnu kina, „je úžasné!“

Ve škole nacvičujeme na vánoční besídku, já jsem dostal bubínek. Po chvíli nacvičování se paní učitelka zeptala, proč má Jáchymův triangl tvar čtverce a jak může Vendelin hrát na flétnu s chlebem v puse. Po dalších deseti minutách přišel pan ředitel; netvářil se potěšeně, ptal se, co je to za kravál.
Dostali jsme za úkol nacvičovat i doma, hodně, aby to prý nebyla pohroma.
Jenže u nás se člověk nezavděčí. Tatínek mi buben zabavil a vynadal mi, že si vymýšlím absurdní výmluvy, proč dělat rámus v šest ráno. A pak se mám v takových podmínkách snažit dělat něco do školy!

Born se nově orientuje i na hračky, zkusmo jednou prohodí u večeře. Jenže Nedobyla Bornovy hračky nezajímají a Marie si o sobě přeje říci totéž, když ji Metoděj tahá v krámě za sukni a široce rozevřená, dětská očka prosí o mašinku, panáčka, bubínek. Cokoliv. Nakonec s těžkým srdcem koupí alespoň malý černý vláček za pár krejcarů. Na opravdový bubínek tenhle měsíc nezbývá.

Jakmile Nedobyl odejde do svého podniku, dětský pokoj se mění na koncertní sál. Naběračka zvoní o plecháček, sem tam zazní i sólo na hrnec.
Kdyby dítě uvnitř sebe tolik nemilovala, nejraději by Metoděje nechala zahrát na ten svůj.

Venku mne zastihuje bouřka a přicházím domů totálně zmáčen. Odění rovnou házím do bubnu pračky a tuto zapínám. Pouštím televizi, právě vysílají losování sportky. Z losovacího bubnu opět nevypadává žádné mnou vsazené číslo. Asi bych měl toho sázení nechat, jinak přijdu na buben.
Přepínám na hudební stanici. Rytmický zvuk bubnů mne uspává. Zdá se mi divoký sen, bloudím pražskými čtvrtěmi Bubeneč a Bubny. Probouzí mne silné zahřmění, div mi neprotrhne ušní bubínky.
Pračka doprala, vytahuji z bubnu kusy oděvu a věším je na šňůry. Odcházím spát definitivně. Usínám za zvuku dešťových kapek stále vytrvale bušících do oken jako do bubnu.

Za hlavou mi křičí dítě.

Motory hučí, obklopuje mě mohutná stěna hluku. Stroj se dává do pohybu. Sedím v jeho útrobách jako malý šroubek nebo jako něco spolknutého. Nevidím ven, myslím na sluncem zalitý beton a tváře zvědavců za drátěným plotem.

Muži v uniformách říkali, že se o nás postarají. Jsou čtyři, zřejmě španělská směna. Diego má žlutou vestu a velmi výmluvná obočí. Starostlivě nevypadá.

Za hlavou mi křičí dítě a motory. Jako kdyby mě od nich dělila jen tenká blána ušního bubínku, nebýt které by se mi zvuk zasekl přímo do tkáně.

Potom mnou zrychlení smýkne do sedačky. Vzlétáme.

Na vodní bubny pod jezy je pražský vodník obzvášť hrdý. Každý den je obeplave a pečlivě naladí. Trojský, Štítkovský a Staroměstský, Helmovský a Štvanice, každý má svůj specifický tón ovlivněný výší hladiny, rychlostí průtoku a překážkami v proudu. Společně musejí znít harmonicky, zapadat plynule do symfonie řeky a podtrhnout duněním její rytmus.
Kdysi sloužily také jako pasti. Žádný nešťastník, který začal vířit bubnem pod jezem, nevyplaval ven. Dnes už ale pražský vodník dušičky do hrníčků nesbírá. Blby a ožraly, kteří skončí pod vodou, protože se rozhodli sjet vorovou propusť na šlapadle, tahá s ošklivým klením ven, aby mu nerozhodili rytmus.