DMD č. 19. pro 19. 4. 2018. Téma: Dcera svého otce

Vystoupila jsem z lodi poprvé na švédskou půdu, jejíž jsem se stala královnou. Lidé volali „Desideria!“ a bylo to zvláštně dvojsmyslné. Vytoužený král a jeho vytoužená královna. A nástupník trůnu, můj malý Oskar. Otec budoucí dynastie. Byla to podivná představa.
Nikdy jsem tomu prostředí tady nepřivykla. Té zimě, tomu zvláštnímu jazyku, tomu prostředí královského paláce.
Byla jsem dcerou francouzského obchodníka, pocházela jsem z Marseille a mým dosavadním největším životním kotrmelcem bylo to, že jsem se málem provdala za budoucího císaře Napoleona.
Vkročila jsem na švédskou půdu jako královna dvou zemí, ale ve svém srdci jsem stále zůstávala dcerou svého otce.

„Jaký zločin?“ Mladá žena nevěřícně hleděla na policisty. „Otec by nic špatného neudělal!“
„Slečno…“
„Tomu nevěřím. Určitě jde o nějaký omyl!“ Hlas se jí třásl.
„Bohužel se s největší pravděpodobností o žádný omyl nejedná.“ Policisté se snažili mluvit věcně. „Víte, kde jste se narodila?“
„Pokud vím, tak doma, matka nechtěla jít do porodnice. Ale už zemřela, potvrdit to nemůže.“ Setřela si z tváře slzy.
„Ano, a také nikomu neřekla, že je těhotná. Najednou tu prostě byla s dítětem. Ovšem ve stejné době se jednomu manželskému páru ztratila právě narozená holčička.“
„Ne!“
„Potřebujeme vzorek vaší DNA. Od vašeho otce už máme.“

Otec krkavec s dorostlou dcerou tvoří sehranou dvojku, když jde o shánění potravy. Získat něco pořádného k jídlu dá práci, ale lze to zvládnout i jinak: většinu námahy obstará někdo jiný.
Podívejme. Liška ulovila pěknou kořist. To by bylo něco pro naši dvojici.
Otec se spustí na zem kousek před šelmičkou. Začne provokativně poskakovat. Liška se po chvilce nechá nalákat, zamíří k němu, kořist na chvilku odloží.
Obratný krkavec ji odvádí dál, zezadu na scénu vpadne dcera a zmocní se potravy.
A otec nakonec uletí a nechá tam napálenou lišku samotnou.
Nakonec se milá dvojice pohádá o to, co uloupila.

"Máte krásného syna," říkali všichni, když se narodila: "Celý tatínek." Možná i proto pořád tak ječela. Dokud nepřišli na to, že se stala chyba. Dokud jí nedali nové jméno.
Pak její otec zmizel a jí zabouchli dveře před nosem.
Vrátila se v přestrojení, v cizích šatech a pod cizím jménem. Lhala sobě a říkala to, co byla podle nařízení pravda. Lhala svým přátelům a snažila se nebrečet nad tím, co každý den viděla v zrcadle.
Lhala a podváděla a každý den doufala, že to nebylo zbytečně.
Našla ho.
"Věděl jsem že se nevzdáš, Katie," usmál se: "Jsi celá po mě."

Ta jediná normální, říkali Jenny odmalička. Tvůj táta byl vědec, snílek a blázen, a vy všichni jste úplně stejní.
Glarn trávíval většinu času s okem přilepeným k dalekohledu, pátraje v noční obloze po stopách mimozemšťanů. Říkalo se, že ho létající talíře zajímají víc, než vlastní rodina.
Jenny s tím tvrzením v podstatě souhlasila. Celý život se snažila být normální, nenápadná, distancovaná od všech těch rodinných stigmat a vědeckých nesmyslů. Moc daleko však neutekla.
S láskou pohlédla na svého manžela. Na jeho zářivě zelenou kůži, stejnou, jako má jejich syn, a na jeho obrovské černé oči, v nichž se kdysi utopila.

Jsem dcerou svého otce, vládnu Švédům, Gótům, Vandalům, Finům, Karelům a Estoncům, jsem jejich královna a paní.
Jsem dcerou svého otce, v šermu, lovu a jízdě na koni nerovná se mi žádný z mých dvořanů.
Jsem dcerou svého otce, mluvím švédsky, německy, francouzsky a latinsky, vyznám se v politice, boji, historii i umění.
Jsem dcerou svého otce, jsem silná a vedu války.
Jsem dcerou svého otce, dcera musí mít muže.
Jsem dcerou svého otce, má láska má nebeské oči a zlaté kadeře kolem tváře.
Jsem dcerou svého otce. Dokázala jsem všechno, co by dokázal jeho syn.
Ale nedokážu být luteránkou.

Královna Arwen měla velmi ráda svého manžela. Co by pro něj neudělala! Přesto si nemohla pomoci a jisté aspekty jeho povahy ji po mnohých letech soužití začínaly vadit. Zvláště když ty samé pozorovala u svojí nejstarší dcery.
"Tinwiel, chápu, že bály nejsou ve tvém okruhu zájmu, ale prostě patří k zodpovědnostem princezny."
"Mamiiiii..."
"Tanec ti jde, šaty jsem ti ušila přesně podle tvého přání, šperky ti poslal strýček Gimli. Boty ti dovolím pohodlné!" rozčilovala se Arwen.
"Nechápu, proč okolo toho děláš takový humbuk, mami. Táta tak chodí často."
"Moje dcera nepůjde na ples s mastnými neumytými vlasy! Marš do koupelny!"

Severus nebyl ve škole ani půl roku, ale v jedné věci už měl dokonale jasno.
Ty čtyři prostě nesnášel.
Pottera.
Blacka.
Lupina.
Pettigrewa.
Říkali si „Záškodníci“, ale byli to jenom obyčejní blbci.
Neminul den, aby po něm nepořvávali tou hnusnou zkomoleninou jeho jména, nevysmívali se odrbaným učebnicím, nepodrazili mu nohu…
Pohár trpělivosti přetekl, když mu na školní esej zvrhli lahvičku inkoustu.
Sžíravé přání odvety bobtnalo tak dlouho, až zrodilo myšlenku.
Zbývalo proměnit ji v čin.
Severus nenápadně vklouzl do prázdné učebny.
V hlavě si promítl zasedací pořádek.
A s příjemným pocitem zadostiučinění na sedačky těch čtyř seslal kouzlo trvalého přilnutí.
***

„Hagrride, měl jsi prravdu. Nechtěla jsem to nikdy přřiznat, ale jsem poloobrr, stejně jako ty. Jen to mám s rrodiči naopak.“
„Tvoje máma se zamilovala do vobra?“
„To ne. Je etnogrrafka. Studovala je. Nějakou dobu s obrry žila. No a jednou prrovedla velikou hloupost. Z pokusných důvodů udělala přřed náčelníkem urrčité gesto, které znamenalo jednoznačnou pobídku k intimnímu sblížení.“
„Sákryš! Jak todle mohla přežít? Dyť ten vobr musel bejt strašně velikej i… no… i tam dole.“
„To by ses divil. Myslím těm rrozměrrům. Jsou docela malé. Skorro jako lidské.
Víš, drrahoušku, jsem vlastně moc rráda, že jsi obrr jen napůl.“

Kdo vlastně je můj otec?
Držel mě v rukou hned po narození a byl šťasten.
Když mi bylo 8, šťasten nebyl. Byl jako vzorová ukázka psychosomatických potíží, krátce poté, co mu moje matka řekla sbohem. Už pěknou řádku let se za něj zlobím za to, že nemůže být vděčný prostě proto, že má na světě mě, svoji dceru, svoji krev, největší ukázku pokračování vlastního rodu a existence.
„Je hrozný“, říkám si, zatímco k němu vzhlížím. Navždycky to bude můj hrdina, i když na filmovém plátně bychom ho mezi klaďase zařadili jen s těží. A lze vůbec kritizovat osobnost, kterou dědíte?