DMD č. 19. pro 19. 4. 2018. Téma: Dcera svého otce

Miloval všechny. Připravoval je zodpovědně pro budoucí život. Nemohl-li s nimi trávit dny, nastavil noci. Byl náročný. Žádal, aby byly krásné; snažil se, aby byly moudré; učil je učit jiné. Pak s pýchou sledoval, jak žijí svým životem. Nevadilo mu, když šly z ruky do ruky a vracely se do nových domovů zmačkané a otrhané - bylo to pro něj důkazem, že je stvořil žádoucí.
Dnes slaví velký svátek. Bude aspoň ta nejmladší oceněna? V duchu je vidí - poletují kolem něj a třepotají listy.
Ano!
Cenu Magnesia litera za literaturu faktu získává kniha Josipa Kleczka Život se Sluncem a ve vesmíru.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či do dediny nezájdeme. Starý Ivan dnes prišiel na návštevu.
- Myslíš Ivana, Ančinho otca?
- Veru toho, Pištík môj.
- Môžeme, Jarík môj. A potom aj za Ančou by sme mohli zájsť.
- Veď aj to môžeme. Veď už to bude dobrých pár hodín, čo odtiaľto odišla. Už mi chýbať začína.
- Veruže aj mne. Počuj, a nebál sa Starý Ivan prísť? Však minule sa s chlapmi nepohodol.
- Bodaj by sa pohodol, keď im všekým ženy zviedol. Akurát malému Dodovi nie.
- No, lebo žiadnu nemá.

The woman was wearing distinctly non-1960's clothes and carrying a stun gun. One that would no longer stun - it looked more like a multi-functional probe. Grandfather would approve.
"You're Susan," she gasped and hugged me.
"Sorry, I'm Doctor's...," she stuttered. "I mean, your..."
I remember her expression of pure joy. I imagine myself looking the same with David.
Then I noticed the tears.
"I'm Jenny, your...," she stammered again, but an explosion cut her off.
"Catch you later," she ran in the explosion's direction.
We never met again. A pity as she reminded me of the younger, less grumpy grandfather.

Myslíte si, že noc je temná? Tak počkejte, oči si zvyknou. Nebo zapalte oheň.
Myslíte si, že obloha je šedá? Tak chvíli vydržte. Bude vycházet slunce. Vynoří se z moře a zalije svět zlatem.
Myslíte si, že obzor je jen poslední místo, kam dohlédnete? Tak se pořádně podívejte. Ale něčeho se chyťte, aby vám nepodtrhl nohy.
Myslíte si, že je to jen hlína? Tak se nadechněte vůně rašeliny a uvědomte si, že čicháte minulost.
Myslíte si, že jód páchne? To ještě neznáte mě.
Víte vy, kdo jsem? Přece whisky. Dcera skotských ostrovů.
V srdci mám vítr a v duši rulu.

Když oznámila, že zákrok nepodstoupí, zavládlo překvapení.
"Nikdo by ti nic nezazlíval..."
"Rozmysli si to pořádně."
Když pak, že dítě vychová, zděšení.
"Cože?"
"Ve tvé situaci...."
"Neuvědomuješ si, co děláš!"
"S nim na to už nikdy nezapomeneš."
***
Holčička s pláčem přiběhla. Pofoukala jí bolístku, pohladila, pochovala. Ty tři roky byly náročné. Ale naučila se to. Musela. Nechtěla v tom dítěti vidět dceru jejího otce. A neviděla.
Když si prohrabovala zásuvky, našla svou kopii trestního oznámení na neznámého pachatele pro znásilnění. Bez rozmýšlení ji hodila do koše. Případ stejně odložen.
"Maminko, namalovala jsem ti obrázek."
Otočila se a silně děvčátko objala.

Lucie žije na Skalce teprve chvíli.
Když její táta přestal pracovat v Radě, museli se odstěhovat z Hradčanské.
"Pýcha předchází pád," říká Prckovi babička, "myslel si, že se může chovat jako král, žije jako žebrák. Žádné stromy nerostou do nebe."
Prckovo nebe je šedé, kamenné a betonové a stromy viděl jen na obrázku. Jemu se líbí sytý hlas i velitelský krok Luciina otce.
Jemu se líbí Lucie.
Na číhané u krysích děr, po kotníky ve špinavé vodě.
Při prohrabávání šrotu, v otrhaných montérkách a ochranných brýlích.
Při rozdělování jídla, ve spravovaných, příliš velkých šatech.
Lucie prostě vždycky vypadá jako princezna.

„Nadzvihnout obočí k vyjádření zdvořilého úžasu.
Uvolnit koutky, nechat je spadnout, oči zaměřit na něco dostatečně malého. Chvíli držet, nemrkat.
No tak! Řekl jsem nemrkat. A rozhodně se nesvíjet jak po zásahu lechtacím kouzlem.“
Lily přichází domů. Všude je podezřelé ticho. Copak moji milí asi dnes vyvedli, říká si.
Najde je v obýváku, sedí na zemi v tureckém sedu, Severus se tváří výhružně, Ithunn se šklebí.
„Ještě vydržet! A pustit. Koutky nahoru, vykřiknout, vrhnout se na mámu.“
Lily obejmou oba.
„Učím naše malé netopýře svoje pohledy. Takhle si na ně žádný děsivý druhák netroufne.“
„A jestli jo, tak ho zlechtám!“

Co jsem dělala o víkendu
Magdalena Rádlová, 4. A
O víkendu pršelo, tak jsme byli doma. Dostala jsem látku na šaty. Učila jsem se stříhat a šít na šicím stroji. Potřebovala jsem pomoct, ale úplně sama jsem zvládla entlovat. To je, že se obšívají okraje. A taky jsem říkala, jak ty šaty chci, aby vypadaly. Už jsou hotové.
V neděli jsem pomáhala vařit oběd. Krájela jsem zeleninu a myla nádobí. Večer jsem si četla.
Učitelka rozdává sešity.
„Ty máš ale hodnou maminku, Magdalenko.“
„Maminku?“ podiví se děvče.
„Tak s kým jsi šila ty šaty a vařila?“
„No s tatínkem přece!“

Svěží větřík a vůně křupavé trávy na loukách.
Kamínky odskakující do polí a země udusaná nespočtem příbuzných.
Pevně vydlážděný povrch římských cest.
Hluboké louže, bahnité příkopy, dravé říčky a vrzající mosty.
Nezáleželo, kudy cesta vedla.
Ať už to byla hromada sena nebo menhirů, ať vezla stařečka, nebo tlustého Gala. Vždy dostala náklad kamkoliv bylo potřeba. Bezpečně, spolehlivě a svým tempem. A byla na to patřičně hrdá.
Její otec, statný oř širokých plecí, byl nejoblíbenější zvíře v širokém okolí. A Královna mu nehodlala dělat ostudu…
Vyměřila si vzdálenost a svižně nakopla blížícího se zloděje, až odletěl v kotrmelcích někam za chlív.

Matka ji nechtěla. Zvlášť když si šachta tátu vzala ještě než se narodila. Ujali se jí babička s dědou. Vychovávali ji, dali jí všechno. Když pak babička zemřela, děda pro ni byl vším. Moc přátel neměl, ale Karlovi s Česťou by svěřil svůj život bez váhání.
Když se vrátili ze své mise, oddechla si. Když jí řekli, co plánují dál, zalekla se. Nevinili ji. Veděli, že z nich tří má největší důvod se bát.
Strach je zajímavá věc. Některé lidi ochromí. Děda vždycky říkával, že poddání se strachu člověku nakonec zlomí vaz. A proto kývla. Kvůli sobě i kvůli němu.