DMD č. 19. pro 19. 4. 2018. Téma: Dcera svého otce

Nemohl to neslyšet. Špitalo se o tom potichu, po stranách, ale všude. Nedalo mu to a jednoho večera, když ulehli na prachové podušky, tak se lehounce, jakoby mimochodem, zeptal:
„Laděnko, lásko… po kom máš na čele hvězdu? Po mamince? U tatínka jsem žádnou neviděl…“
Princezna se zapýřila a snažila se převést řeč jinam, ale princ se nedal.
„Co naše dcera, bude ji mít také?“¨
„Jenom to ne,“ lekla se Lada. „Víš, ona je… putovní.“¨
„Putovní?“ nechápal princ. „Přijde a odejde?“
„Ale ne,“ usmála se. „Moje je na čele. Babička ji měla na rameni. Tatínek,“ zčervenala, „ji má na levé půlce…“

Záhy poznala, že si vybrala špatně.
Manžel byl nezodpovědný. Domů chodil v nepravidelných intervalech. Bláhově si myslela, že jekot a křik jsou nejlepší argumenty. Brzy však na výchovu Helenky zůstala sama. Roky se jí míhaly před očima. Pak zákeřně udeřila puberta.
„Kdes byla tak dlouho?“
„Mami, co prudíš?“
„Takhle se mnou mluvit nebudeš!“
„Víš co? Nemusím s tebou mluvit vůbec!“
„Nebuď drzá! Počkej! Kam jdeš?“
Místo odpovědi prásknutí dveřmi.
Veškerou nevraživost ke svému bývalému, kterou celá léta zadržovala v srdci, vychrstla na Helenu. „Jsi dcerou svého otce!“ Její řev přehlušil dupot na schodech.
Zlost přiškrtil strach. Hela je týden nezvěstná.

Světlá pleť i oděv naznačovaly, že dívka, která stála před ní, patřila do klanu Oseram. Ale co dělá tady, na chladném severu?
„Ehm…“ ne příliš povedený začátek konverzace.
„Banukové tu o tobě zpívají písně, Aloy,“ odpověděla neznámá dívka.
Pozvednuté obočí místo odpovědi.
„Je pravda, že máš… no… ehm…“
„Mám co?“ promluvila konečně Aloy.
„Aratakovu zbraň - Bleskomet.“
Zkušeně si prohlížela kopí, jež dostala Aloy darem od náčelníka. „Hm, je skoro z poloviny tak dobrá, jako kdybych ji vyráběla já.“
V tu chvíli si Aloy konečně vzpomněla: „Tvůj otec je kovářem v Úžině!“
„Jistě, a podle všeho tohle kopí bude jeho práce.“

Modré oči, plavé vlasy, půvab pohybu. Skromný optimismus, ušlechtilá dobrosrdečnost. Mladý, ještě před dvacítkou, takový býval.
Uštěpačná moudrost, která nezraní. Opatrný svit rozumu a trochu povznesené smýšlení o lidech slabšího ducha. I takový býval, když se poznal se světem.
Klid v samotě, ostentativní kroky navenek, věčná nespokojenost s očekáváním. Bývaly doby, kdy se toužil skrýt.
Život ve vleku a v úprku, přejímání barev ze všech stran. Hodit za hlavu. Zkusit neuvažovat. Ztrácel trpělivost.
Tvrdohlavost spolčená se spokojenou odevzdaností. Štiplavé šibalství. Kroky stranou.
Každá nesla jeho otisk. Stárnul. V nich však viděl pramen tekoucí dál, jakkoliv si z nich rád utahoval.

Dcera: „Koupilas špatnou směsku.“
Máma: „Vždyť je to přímo pro osmáky.“
Dcera: „Je to špatná značka.“
Máma: „Prosím tě, nezírej na tu vidličku a zvedni ji z tý země!“
Dcera: „Tak promiň, mami, já za to nemůžu.“
Kdokoli: „Takže se ti to líbilo?“
Dcera: „Ne.“
Kdokoli: „...“
Kamarád: „Nad čím tak přemýšlíš?“
Dcera: „Nad nesmrtelností chrousta.“
Učitel: „Příště to radši zakončete nějak optimisticky. Líp to pak vypadá.“
Dcera: „Mně je uplně jedno jak to vypadá.“
Táta: „Tak já jí koupím tu tašku.“
Máma: „Nekupuj ji, copak nevíš, že si ji musí vybrat sama?“
Táta: „Nojo, já zapomněl, že je po mně.

Ta Métida je ale kost. Nemá zájem, ale já mám podob na vybranou...
***
"Ó nesmrtný Die, jenž bohům vládneš na Olympu, poslyš sudbu svou. Métidu z rodu Titánů jsi obtěžkal, a plod chtíče tvého tvou bude zhoubou. Dcera se zrodí moudrá, ale pak syn, co proti tobě stane, vládu na Olympu uloupí ti stejně, jak tys učinil otci svému, a on otci svému předtím!"
***
"No potěš, co teď. Nezbývá mi, než se Métidy zbavit. Udělám to stejně jako můj otec."
Chramst
***
"Herme! Ta bolest hlavy je šílená! Udělej něco."
"Moment, skočím k Héfaistovi pro kladivo a majzlík."
Třísk!
"Ahoj tati!"

Šestiletá Zdenička sleduje, jak muži v kožených kabátech vyráží dveře jejich bytu. Stojí v košilce na prahu dětského pokoje a tiše přihlíží několikahodinovému výslechu své matky.
Devítiletá Zdenka pozoruje, jak nakládají zbitou matku do vozu mířícího na Pankrác. Zázrakem uniká deportaci do koncentračního tábora. Babička slibuje gestapu, že ji vychová jako řádnou občanku Říše. Potichu vzdoruje.
Třiadvacetiletá Zdena obhlíží Ďáblický hřbitov ve snaze objevit místo posledního odpočinku své komunisty utýrané matky. V tichém utrpení vytrvá tak dlouho, dokud se jí to nepodaří.
„Opustit vlast? Proč? Oni jsou okupanti, oni ať táhnou!“ promluví k bratrovi během setkání v Kodani roku 1969.

Když vystupoval na popraviště, ozvalo se z davu: „Když maminka česávala...“
„Udělal jsem to pro děti,“ vypovídal před soudem.
„Krev teče po koberci, na na na na, nenávidím komerci, na na na na!“ pokračoval hlas.
„Nakupovat podle slevových letáků, no to by jeden vraždil,“ vysvětloval svůj čin.
Dívka zazpívala potřetí: „Chytila jsem na pasece motýlka...“
„Nemohl jsem ji tam přece nechat jen tak ležet... celou,“ komentoval rozsekání své polovičky.
Odsouzenec se chraplavě rozesmál a v odpověď zazpíval: „Heja, heja, heja, hejá, nebuď smutná, moje milá!“ Nebyla, dcera svého otce, šibeniční humor samozřejmostí. A sranda musí bejt, i kdyby fotra věšeli.

Kordula zlobně syčí, hrozí srpem, avšak stříbro s cinknutím narazí na stříbro.
Rozvášněná liščata nedbají nebezpečí, magická zbraň jim dodává odvahu. Divoce dorážejí, bodlákové švihance prší, květy propalují černé díry do šedého hábitu, až se baba rozprskne v bělavé chmýří. Větřík ho roznáší ke špičkám smrků.
Děti propuknou v jásot.
Jirka najednou vystřízliví z vítězného opojení: „Má někdo ponětí, kde jsme?“
Rozhlížejí se. Nadšení vyprchává.
„Koukněte!“ Bořek první zahlédne drobné žluté světlo. Náhle se tiše rozzářilo v dálce mezi stromy.
„Třeba tam někdo bydlí.“ Radka netrpělivě poskočí. „Jdu to očíhnout.“
Nečeká na souhlas. V liščí podobě proklouzne houštinou a zmizí.

Prý jsem celá máma. Podoba jak přes kopírák, zájmy, povaha. Z táty nemám vůbec nic. A ta tvrdá palice? No vždyť jsem přece Beran, to bude tím.
Celá máma?
Tvrdohlavě šlapu s dvacetikilovou krosnou na zádech spolu se svou parťačkou ven z městečka na výpadovku. Dneska prostě ke Stonehenge dorazíme, přespíme tam a uvidíme, jak nad kamennými masivy svítá.
Zatínám zuby a v dešti šlapu k výpadovce z centra Birminghamu. Do toho Yorkshiru dojedeme a najdeme Jamese Herriota.
Zase jeden dlouhý den za námi. Vařím večeři, parťačka usíná. Ta místa prostě navštívíme všechna.
Táta provandroval s báglem Balkán.
Já Británii.