DMD č. 19. pro 19. 4. 2018. Téma: Dcera svého otce

Některé z červených, žlutých a zelených balónků, které chrlí dětská herna v nejvyšším patře obchoďáku, seskakují po eskalátorech a nerespektují směr jízdy.
Hlídací tetičky vytvořily za reklamními poutači na dětské odpoledne plné soutěží a písniček kordon. Postupují vpřed.
Tatínek čeká za nízkým plůtkem herny s rukama plnýma igelitových tašek.
Chová se zdvořile, ale nedaří se mu netrpělivost úplně skrývat: „Rád bych si prosím konečně vyzvedl dceru.“
Zvukoměr dočasně hlásí pokles pod 100 decibelů. Zkušená tetička Eliška odkládá chrániče sluchu, saltem proniká do skákacího hradu a odděluje dcerku.
Tvář monstrózního chlapíka zjihne: „Dej pusu tatínkovi. Jak se měla moje malá Hulčička?“

Mistr Cressen stál u okna a zamyšleně pozoroval pláž pod Dračím kamenem, kde si hrála Stannisova dcerka Shireen ve společnosti neveselého šaška Strakoše.
Dívenka klečela v písku a stavěla hrad, zatímco blázen se potloukal kolem a uskakoval před vlnkami hrozícími zmáčet mu nohy. Občas se na malou lady otočil a něco řekl. Něco nesmyslného, tím si byl mistr jistý.
Konečně Shireen dokončila poslední věž svého hradu. Vstala, aby si dílo prohlédla v celé jeho kráse. Vtom přišla nečekaně velká vlna a polovinu pískového hradu smetla.
Mistr si povzdechl. Ubohé dítě, kromě hranaté čelisti zdědila po otci i neúnavně pronásledující neštěstí.

„Vjíždíme do Tristu, má paní,“ upozornila ji Alvonie.
Přijela s jediným cílem: uchránit svůj nárok na hrad d´Olanes.
„Jmenuji se Christopher Trewis, jsem vzdáleným bratrancem hraběte Tarnaka. Vznáším nárok na své dědictví,“ vzpomínala na slova cizího muže.
Tohle nedopustí. Olanes nesmí padnout do rukou dalšího Tarnaka.
Kočár zastavil na nádvoří a Georgiana elegantně vystoupila. Byla vyděšená. Musí se pokusit přesvědčit krále, ale jak to má udělat?
„Jsi dcerou svého otce,“ říkávala jí matka. Ale jak by mohla? Považují ji také za zbabělce?
„Ne,“ okřikla se v duchu, „já nejsem jako on!“ S těmito slovy vstoupila do královského paláce… hlavu vztyčenou.

Klára rozrazila dveře Prokopovy kanceláře a vběhla dovnitř.
"Ahoj Kláro," klidně ji pozdravil Prokop. "Chvíli počkej, musím ještě projít materiály od Jirky.
"Jirka? Ten koncipient, viď? Vypadá trochu zpomaleně, než si všimnul, že na něj mluvím, celkem to trvalo.
Na druhou stranu, nevypadá špatně, je celkem roztomilej, rozhodně by se s ním dalo pracovat, viděla jsem ho zezadu a--"
Prokop zničehonic zrudnul.
"Máme podobnej vkus," zamumlal. "Kláro, nechtěl jsem to vytahovat, ale asi ti to řeknu. S Jirkou spolu nějakej čas se scházíme. No začali jsme spolu chodit."
"Aha," zvládla ze sebe vyrazit Klára, tváře měla červenější než své vlasy.

Nany probudí šramot. Je černočerná tma, ale u dveří se cosi hýbe. Srdce se jí rozběhne jako žentour. Pak si uvědomí: malá Mariánka. Ale jak divně, trhaně se pohybuje! Prudce vykopne nohou dopředu, pak teprve došlápne. Pravá, levá. A znovu.Jako panáček na klíček.
Nany zatrne úzkostí. Je to dítě nemocné? Náměsíčné? Nebo snad... To není možné, napomene se Nany, na posednutí zlým duchem věří jen staré báby.
A najednou kvičení a pískání, něco malého se prosmýkne kolem a zmizí ve tmě. Krysa.
Márinka nehne brvou. Je tvrdá jako křemen, vychovávaná muži.
Nany to statečné děvčátko zatouží zahrnout něhou matky.

Gwen se zavrtěla a otevřela oči. Byla noc a vedle ní klidně spalo sedm clonetrooperů. Jeden barbar a jeho věrní chrápali vedle.
Gwen se natáhla pro deku a pokusila se ji ukořistit. Neúspěšně. Oči byly v této situaci na nic a proto se rozhodla pátrat Silou. V místnosti nic. Vedle zachytila cosi nadějného, ale ani se to nehlo. Další se pohnulo, ale pokrývka už měla majitele. Další objekt už skoro dostala dovnitř, jenže v tom se ozvalo Mimasovo:
"Co děláš?"
Následovalo škrtnutí a světlo.
Hromada mechu ve dveřích.
"To nemůžeš něco říct? Po kom tohle máš?"
"Po tátovi," odpověděla okamžitě.

Že se rouhám? Že pokorně se před ní neskláním? A co má být? Já nemohu se před ní sklonit, když celá se k ní tajně vzpínám. Já bláznivá, jež miluji bohyni! Soupeřit s ní? To ne. Ale mohu jí ukázat, co umím, mohu se pokusit ji okouzlit, není přec z kamene jak její sochy. Snad je v ní aspoň kousek z jejího otce a může vzplanout láskou k smrtelnici.
Ano, to zobrazím. Jejího otce vlečeného vášní, olympské mocné v jejich radovánkách, rozehřeji její srdce, složím hold jejímu původu, dokážu, jak umím tkát, já, její žačka, toužící stát jí po boku

V jednom království žil Josef Schiller, bydlel v královské metropoli a povoláním byl výběrčí daní. Lidé o něm říkali, že to není výběrčí, ale zloděj, pokud považujete za zlodějnu stav, kdy si část vybraných poplatků nechával pro sebe. Tomuto váženému občanovi se narodila dcera, která dostala jméno Alena.
Nejmilejšími hračkami Alenky byly odmalička mince. Moc ráda je přepočítávala. Záliba ji přivedla ke studiu finančnictví, po absolvování studia byla jmenována ekonomickou poradkyní krále Čápa, mimochodem majitele zemědělského trustu Hnízdo, ovládajícího 80 procent potravinářského trhu království. V rámci reorganizace donutila Schillerová restrikcemi zbývající zemědělské firmy ukončit činnost.
Prostě jaký otec, taková dcera.

Leona pro mě představovala zajímavou osobnost. Na první pohled křehká mladá žena, které osud přichystal hodně těžkých chvil, na druhý pohled dcera svého otce, významného Tristenolského šlechtice. Její otec byl diplomat a snažil se pro Leonu, jakožto královu vzdálenou příbuznou, dojednat co nejvýhodnější sňatek. A ona byla od dětství svědkem toho, jak se dá mnohá věc domluvit.
Chvíli mi trvalo, než jsem zjistila, že některá rozhodnutí Creagana byla ovlivněna jejím úsudkem a zkušenostmi z dětství. Ačkoliv byla o generaci mladší, tak měla rozhled a dokázala vysvětlit, proč je lepší její názor. A jejich manželství tímto jemným uměním získalo na spokojenosti.

Mlha skrývala pod křídly poslední přípravy. Nabrousit tesáky. Připravit muškety. Bez bubnu. Bez píšťal. Pantomima pohybu za šeravou oponou.
Frances sešla do podpalubí.
„Pane Gillinghame.“
Potřebovala každou ruku.
„Madam?“
Ve tváři údiv.
„Až ji zahákujeme, povedete útok přes příď. Jones vám bude k ruce. Máte šanci získat zpět tvář. Druhou už nedostanete.“
Siréne dostihli hodinu po svítání. Děla zahřměla. Bez varování. Trupem fregaty projela křeč. Dřevo praštělo.
Nebyl to rovný útok. Avšak už otec Frances učil, že v boji se na pravidla nehledí. V bitvách nevítězí ti čestěnějí.
„Miřte na stěžně!“
Zchromit. Palubu vyčistit kartáči. Bez váhání podplatit štěstěnu překvapením.