DMD č. 19. pro 19. 4. 2018. Téma: Dcera svého otce

Nesnášela, když ji říkali, jak moc je podobná svému otci. Tak jako ostatní, i ona ho nenáviděla a dala by cokoliv za to, aby nebyla jeho dcerou. Pak by ji nenechával strážit na každém kroku a nepřipadala by si jako otrok.
Chvíle samoty si dokázala užít jen tehdy, kdy ji měla na starosti chůva Mael. Věděla, že kdyby se otec dozvěděl, že jí utíká, dal by Maly hned popravit. Co na tom, že si dokázala ukrást jen pět minut. I jediná by stačila aby propukl jeho hněv.
Jenže ona vážně byla jeho dcerou.
Tak jako on odmítala slepě poslouchat rozkazy!

Správný ředitel by měl vědět o všem, co se ve škole šustne. Proto Minervu McGonagallovou zaskočilo, když ji léčitelka Pomfreyová informovala o zraněních studentů způsobených tu otrávenými trny, tu vybuchujícími semeny. Poté, co zjistila odkud vítr fouká, pozvala strůjce problému na kobereček.
"Pánové, ta vaše políčka ohrožující studenty musí zmizet!" spustila s veškerou vervou zděděnou po bojovných předcích.
Ale oba profesoři, zoceleni bojem s Voldemortem, měli pro strach uděláno.
"Minervo, víš jak vzroste prestiž školy, až se roznese s jak podivuhodnými elementy tu pracujeme?" balamutil ji Severus.
"Navíc v reálném životě budou studenti čelit podobným nebezpečím. Tady se to naučí."

"Někdo je" byla hloupá dětská hra, ovšem po několika rundách ohnivé whisky to nikomu nevadilo.
Společenská místnost se otřásala veselím.
“Harry Potter je…” Seamus zalovil v klobouku. “…dcera svého otce,” vyprskl a všichni se rozesmáli.
“Harry, to jsi nám mohla říct,” hýkl George.
“Takže to je důvod, proč jsi občas tak přecitlivělá,” poznamenala zamyšleně Hermiona.
“Navíc seš drobnějšího vzrůstu,” přidal se Neville.
“A máš takové něžné rysy,” doplnil Ron.
“Tak proto nemáš žádnou přítelkyni!” přisadil si Fred.
“Používáš kosmetická kouzla?” chtěla vědět Ginny.
”Nepodstatné," přerušila je Harry. “Mě teď jen zajímá... Ten klobouk to věděl celou dobu nebo jen hádal?”

"Všichni mě zradili."
Nikdy jsem se nespokojila s ničím menším než s dokonalostí. Musím být dokonalá i jako vězeň.
"Opustili mě moji spojenci. Dokonce i nejdůvěrnější přátelé"
Samozřejmě, že jsem čekala, že zradí. Všichni vždycky zradí.
"Připravili mého otce o moc. A já stála bratrovi v cestě k trůnu. Byla chyba věřit tomu, že v exilu pochopí... a změní se."
Pochopil a změnil se. Přesně, jak jsem předpokládala, ale jinak, než jsem si přála.
"Odtržená od těch, kteří mě milovali"
I vlastní matka mě nenáviděla.
"Zůstal jsi jen ty..."
Naivní policajt, který vidí zakletou princeznu místo šílené dcery šíleného krále.

Domácí koukali ven z okna a dumali.
„Myslíš, že by mohla být jeho? Bude tak roční… Není už na koťata starej?“
„Starej je, ale vidělas, jak srovnal Barbuchu, Lupínka a zrzouna od vedle? Vůbec bych se nedivil.“
Koukla jsem ven a uviděla načechranou šedobílou kočku, co se občas mihne za plotem.
Cha. Kdyby dali pár facek prvně Silverovi a hned potom týhle nádheře (jako včera já) zjistili by okamžitě, že je celá po něm. Hustej kožich, dlouhý chlupy, stejný barvy a hlavně hlas. Ječej totiž oba jak vzteklý.
Protože, vážení, každej je starej jen tak, jak se cítí!
Zapsala: Rozárka

Andrija Gratzeider.
Prsty přejela po jméně vytesaném do mramoru. Falešné. Ani jejich vlastní hrobka nenesla jejich příjmení. Radičevič - rod skrývající se ve stínech, pronásledovaný nejen prokletím.
Přivřela oči. Již přijala krev a s ní i otcovy vzpomínky. Věděla všechno. Důvěrně poznala jeho smýšlení, přání a touhy, kterých si možná sám nebyl vědom.
Otcova cesta vedla přes temnotu, utrpení, lemovaly ji desítky mučených a zavražděných.
Měla by ho následovat? Dokončit, co začal?
Nebyla tato snaha vždy marná?
Je poslední z rodu. Až zemře, prokletí zmizí...
Není nikdo další.
Mstít se? Již přeci není komu.
„Odpusť,“ zašeptala. „Jako tvá dcera jsem zklamala.“

Vrásčité prsty pobíhají po ebenu a slonovině nového harpsichordu, jako by pro samou radost na chvilku zapomněly na své bolavé klouby. Rychlá, lehoučce se vznášející melodie přebíhá z pravé ruky na levou a zase zpátky, poskakuje jako vodní tříšť nad peřejí, tančí jako děvčata, když sleze sníh a rozkvetou jabloně v sadě pod Pětikružím a ony, náhle prostonohé, třepetají zdviženými lemy svých zástěr a sukní. A druhá ruka vychází melodii vstříc jako kameny v řece, jako chlapci, kteří doufají, že v příští figuře budou smět svým dívkám nabídnout špičky prstů.
Hraje stařec.
Jeho skladba vypovídá o pravém věku jeho srdce.

Jana milovala své rodiče. Když tatínek zmizel, rozhodla se, že ho najde.
Jako dospělá postavila stroj času, a vrátila se. Aby byla přímo u zdroje informací, sbalila svého otce. Zjistila, že je to docela příjemný pán, a stala se vlastní matkou. Po čase, když otec zmizel, už tušila. Odešla na geneticko-rekonstrukční kliniku. Vrátila se časem jako muž, sbalila svou matku a stala se vlastním otcem.
Po pár desítkách let za ní přišel Bůh, jestli si takové kolečko nechce zopakovat kdesi v prehistorii. O pár cest časem a návštěv kliniky založila další rodinu sama se sebou, tentokrát jako Adam a Eva.

Ustanovkou bylo zjištěno, že otec NO KRÁLOVNA byl v letech 1961 až 1964 veden ve svazku PB HRAD. Jednalo se o spolehlivého, internacionálnímu socialismu oddaného soudruha, s nímž byla spolupráce rozvázána s ohledem na možnou dekonspiraci PB. Ve věci usměrnění jeho dcery byl proto 3. 4. 1979 realizován důvěrný pohovor, ve kterém jmenovaný sdělil, že „dotyčná není jeho dcerou, manželka ji čekala ještě před svatbou a on si ji osvojil“. Dcera o této skutečnosti neví, přes velmi napjaté vztahy je na svého otce vázaná.
Návrh opatření: proti objektu ve vhodné chvíli efektivně použít zjištěné informace k dalšímu prohloubení narušené rovnováhy.

„Můj bože, to nebe je plné hvězd!“ vydechne Elis užasle. Společně s maličkým synkem hledí na noční oblohu. Jako by se někdo snažil zakrýt oslepující záři všehomíra vetchým černým papírem s bezpočtem droboučkých dírek.
„Každá z nich sleduje osud jednoho člověka,“ ukazuje vesmír svému dítěti, „někde tam je moje hvězda. Tátova hvězda. I tvoje…"
Dítě jí spokojeně zavrní v náručí.
„Taky je tam hvězda tvého dědečka…“
Vzpomínka na otce jí vžene slzy do očí. Pohladí oválný ametyst zavěšený na hrudi.
Pak koutkem oka zahlédne padající hvězdu.
„Dokázala jsem to, táto…,“ špitne do tmy, „teď už vím, co je opravdu důležité.“