DMD č. 29. pro 29. 4. 2018. Téma: Tetovaný

"Škoda, že jsi na ten Titan nemoh jet s náma, bylo to fááákt divoký!" zahalekal Petersen na uvítanou.
"Jo," přisvědčil Selby. "Je to fakt nefér, že jsi tu musel tvrdnout jenom proto, že se ten tvůj mamlas neumí zabavit jinak než buzerováním lidí."
"Ani mi nemluvte," zavrčel Lister. "Za tohle Rimmerovi vyměním pastu na zuby za lepidlo." Už se mu drala na jazyk sprška nadávek spojených se jménem nadřízeného, když ho upoutalo Petersenovo předloktí. "Bonbon? Dánsko navždy?"
"Petersen zvedl paži s čerstvým tetováním a podal vysvětlení: "No jo, byl sem namol. Ale počkej až uslyšíš, co má Chen na zadku..."

“Where’s the chopper?” Risa started gasping for air.
Damn shock.
“Over there,” Tiger showed her through a window.
“And you came in it?”
“We did. Don’t ya worry, we’ll get you there, somehow.”
“Yeah,” she said in a weak voice.
There was noone around now.
She held out her hand.
Tiger took it.
One focus point. The helicopter the other. Sharing connection...
She took a step... out of the portal opening right next to the helicopter, taking Tiger with her.
The last thing she saw before passing out was a tatooed fist slamming to the wall right next to her.

“Tady se o píše, jak Cook prvně viděl na domorodcích tetování,” zvedne znovu Antonie hlavu od rozečteného cestopisu. “Nesmírně zajímavé!” Zarazí se. “Víš, co je to tetování?”
“Patrně pilné plnění úlohy tety,” odvětí rozšafně Doramo, ale hned pokračuje, dřív, než po ní sestra stihne hodit další polštář. “Samozřejmě, že vím, co je tetování, četla jsem o tom v Ottově slovníku naučném. Byly tam zmíněny i dva národy od A - přesně si teď nevzpomenu na jejich jména - jejich ženy si prý tetují horní ret, jako by měly knír.”
“To je ohromné!”
“Taky bys chtěla? Z toho by ovšem mamičku trefil šlak.”

Jdi na samý kraj města. Nasedni do autobusu a nech se odvézt na mezinárodní letiště, chytni odpolední spoj do Stanstedu, dobře se uveleb v bezcelní zóně. Počítej do pěti. Každou hodinu se zrzka u pokladny trochu hladověji podívá na regál čokoládových tyčinek. Kup si čokoládovou tyčinku. Odleť do Madridu.

S batohem pod hlavou přečkej noc na zaprášené dlažbě. Spánková deprivace je tvůj přítel. Když vydržíš nespat, začneš slyšet hlasy a přestaneš slyšet vzpomínky.

Ranním autobusem odjeď do Sarrii. Jdi sto kilometrů pěšky, spi na palandách, propichuj si puchýře, pij víno, vstávej před svítáním.

Zapomeň na obličej vytetovaný pod tvými víčky.

Svoboda byla opojná.
Chutnala jako tráva u cesty, jako voda z louže, jako kus utopence zpod stolu na zahrádce hospody.
Voněla jako večerní mlha z řeky, jako rozpálený asfalt, jako potkan, který zmizel v nedovřené popelnici. Voněla jako tajná značka na rohu.
Svoboda volala. Volala jako stovky cvrčků na louce mezi přivaděči na dálnici, jako děti za plotem hřiště, jako rozzlobený uzenář.
Volala jako jeho vlastní lidé.
"Pedro! K noze! Pedroooooo!"
V noci, když usínal pod hvězdami, mu chyběli. Hlavně ti malí. Kudy se k nim vrátit? Už je necítil ani neslyšel.
Naštěstí měl ještě svůj obrázek, napsaný v uchu.

Přiznávám, jsme mafie jako každá jiná. Nenajdete u nás sice rituální jizvy, perličkové implantáty, či obrazce vyřezávané do kůže, ale dá se říci, že něco podobného také máme.
Nad 700 Elo má každý člen vytetovanou šachovnici, nad 1200 Elo mame pod každé políčko této šachovnice implantovaný drobný magnet, a nad 1800 Elo i někde na těle pod kůží zašitou pohotovostní sadu figurek z chirurgické oceli.
Přeci jen, můžete se dostat na divná místa na světě, v některých vězení nejsou natolik slušní, aby slušně vychovanému šachistovi poskytli jeho drogu.
Říká se, že Velmistři mají zašité šachové hodiny, a náhradní sadu figurek.

Seděly spolu v koutě kavárny, kde na sebe ve Vídni poprvé narazily. Venku pršelo, ovzduší bylo unavené a káva lahodná.
„Co si slibujete od života v hříchu?“ zeptala se Nora, míchajíc v pravidelném rytmu tekutinu temnou jako hlubiny Hádu.
„Máte o mně nízké mínění,“ odvětila Karoline. „Když myslíte, že jsem dosud žila jako světice.“
„Nejsem první žena, kterou si zamýšlíte ponechat?“
Pauza. „Jste,“ odvětila nakonec.
„Mohla bych utéct s potetovaným námořníkem?“
„Násilím vás zde nedržím.“
„To je ovšem lákavá představa.“
„Dnes večer tedy strávíme na řece,“ pohlédla na ni vražedně. „Pan manžel bude mít radost, slyšela jsem, že nenávidí lodě.“

„Tak dnes si procvičíme použití slov označujících nějaké činnosti. Kdo se hlásí?“
Pan profesor se snaží nevidět ruku pana Kaplana.
„Ano, slečno Mitnicková?“
„V mládí jsem milovala lyžování.“ přepečlivě vyslovuje slečna Mitnicková.
„Ano, tak je to správně – lyže, lyžovat, lyžování.“ připomíná pro ostatní.
Třepotající se ruku nelze již déle ignorovat.
„Pane Kaplane?“
„Mlátě milovat tetování.“
„Fůj, Káplan tétováný!“ zhrozí se paní Moskowitzová.
„Ukaš, Kaplan, ukaš!“ volá pan Pinski.
„Tetování?“ nemůže pochopit pan profesor.
„Dyš máma pryč, pšijít teta, já mílovat, ona buchta, chráčka!“
„Že pro vás teta měla hračky?“ snaží se uhádnout.
Rozesmátý pan Kaplan horlivě přikyvuje: „Ona suprový tetování.“

Nevěděl, jestli se mu to zdá, ale měl pocit, že tetování na Armidově těle pomalu mizí.
Už to bylo půl roku, co jeho bývalý milenec Léčitel, uzdravil současného. První týden Armid jen spal a pil bylinkové čaje. Druhý týden si je Léčitel zavolal.
„Armid už je natolik silný, že snese další fázi léčby. K té však jste potřební oba. Tvůj dračí princ, Yvane, se pro tebe všeho vzdal. Co jsi ochoten obětovat pro jeho zdraví ty?“
„Taky všechno.“
„I krev?“
Zaskočil ho, ale dlouho se nerozmýšlel, přikývl.
Nazítří Léčitel vytetoval Yvanovou krví obrazce na Armidově kůži. Až vyblednou, uzdraví se.

"Siriusi?" oslovil Remus svého kamaráda tiše.

Muž se s úsměvem ohlédl, hned ale zvážněl.

"Ano?"

"Viděl jsem ta tetování na zádech. Z čeho jsou?" zeptal se starostlivě.

Sirius ztuhl, rychle se ale pokusil uvolnit, než to Remus postřehne.

Nikdy mu neřekl, jak ho zatkli. Jak se poprvé cítil, když procházel branami Azkabanu. Jak moc se těšil na milosrdný spánek, který alespoň na chvíli poskytoval úlevu. Jak se děsil každého dne a prosil o smrt.

Nikdy mu neřekl, že za každý z těch dlouhých roků má na zádech vytetovanou jednu psí stopu.

"Tohle? To nic není. Mladická nerozvážnost ještě ze školy."

"Dědečku, proč máš na ruce to číslo?" zeptala se zvědavě Viktorka a ukázala na hřbet dědovy ruky.
Starý muž chvíli nevěděl, co říct.
"To je složité na vysvětlení, princezno,..."
"Já jsem si jednou kreslila fixama, taky takhle na ruku, a mamince se to vůbec nelíbilo. Umyla mi to potom kartáčkem. Hrozně to štípalo," rozpovídala se dívenka, "Proč si to číslo taky neumyješ, dědo?"
Viktorčin dědeček zkřivil obličej, jako by ho něco hodně bolelo.
Vybavily se mu tvrdé postele.
Tupá bolest prázdného žaludku, kterou se naučil nevnímat.
Tolik lidí, které miloval, a které ztratil.
Po tváři mu stekla jediná slza.
"Víš..."

Na obrazovce ruku v ruce bruslil Louis de Funés s Jeanem Gabinem, ale Gifford Abbott měl v očích slzy. Co jsem to za chlapa, tolik let a stále brečím.
Blížilo se výročí jeho zavražděné manželky. Dnes na ni chtěl zavzpomínat u nějakého filmu, který měli oba rádi. Zvolil komedii Tetovaný, tu shlédli na prvním rande. Ani humor ho neochránil před dojetím.
Ze sebelítosti ho vyrušil zvonek. Za dveřmi stála Hannah. Věděla o otcově neutuchajícím smutku, protože u něj schovala sledováček.
„To jsi hodná, že ses stavila, ale já nic nepotřebuji,“ uklidňoval ji.
„Vidím,“ utrousila lakonicky, „obleč se, jdeme se projít.“

„Chceš si odpočinout?“ zeptal se Ethan. „Můžeme na chvíli zastavit.“

„Ne,“ odvětila, „jsme téměř u hraniční řeky, dojedeme do Hůrky.“

„Jak myslíš.“

Gee si pohladila vystouplé bříško a ucítila kopnutí. Už několik týdnů ji to maličké nenechává spát.

Když kočár zastavil před hostincem, vystoupila jako první. Chtěla se porozhlédnout kolem, ale někdo ji uchopil za paži.

Otočila se. Zírala do hnědých očí muže, jehož tvář byla skryta pod černými ornamenty, hyzdícími jeho obličej. Lekla se.

„Nejezděte na korunovaci,“ zasyčel. „Je to vrah, nezaslouží si být králem tohoto území.“

Chtěla muži odseknout, ale v tu chvíli se objevil Ethan. Neznámý zmizel.

Myší kožíšek nebude problém, myší je tu dost. Naivní princ dřepí na zámku. Cože? Zlatou hvězdu? Na čelo? To muší bejt?

Kde ji vezmu? Přilepím! Do prdele! Upadla! Že ji vytetuješ, kocoure? Těma špinavejma drápama? To zapomeň. V dědině je komunální salón krásy. Jdu tam.

Koukej, kocoure, už ji mám, hvězdu zlatou. Zrcadlo, k ruce! Cože? Rudou? Pěticípou? Tady se někdo zbláznil, ale já to nejsem! Co teď???

„Samozřejmě, Leonide Iljiči, soudružka jsem kovaná… Milujete mou rudou hvězdu na čele? Není divu… Co královskou korunu, tu v Kremlu máte? Že být první tajemníková je lepší než královna? Opravdu? To beru!“

Hlavní lékař má uklidňující hlas. Umí ho dobře používat. Jeho žádosti u Rady vždycky uspějí. I radní chtějí vitamíny. Nebo potřebují novou ledvinu. Hlavní lékař je vlivný muž.

Hlavní lékař je moudrý muž. Přesně ví, co který z jeho pacientů potřebuje. Péči těm, kdo poslouží (kdo by chtěl vadné díly?). Zbylí pro výzkum a potěšení.

Hlavní lékař je spojený muž. Má vliv, drobné radosti, svůj svět.

A rád si píská.

Písnička umře, jakmile otevře dveře. Za stolem bývalý člen Rady (elektrošoky jeho manželce!), u kartotéky cizí mladík. Než stačí vykřiknout, ústa mu zakryje obrovská ruka.

Druhá, tetovaná, stiskne jeho krk.