DMD č. 29. pro 29. 4. 2018. Téma: Tetovaný

Hardison: „Pozor, míří k vám strážný.“
Eliot: „Kolikátá gorila už to dneska je? Pomalu mě to přestává bavit.“
Parkerová: „Sedmá, říkám ti pořád, ať mi nějakého necháš,“ (záblesk v očích), „pořídila jsem si nový taser!“
Eliot: „Tohle není žádná hra, Parkerová! Bylo by to moc nebezpečný pro tebe ... a vlastně i pro ně.“
Parkerová (schovává se do vedlejší místnosti): „No dobře, tak dělej!“
Eliotův pohled přechází z otráveného k velmi zamračenému a soustředěnému.
Parkerová (slyší pád těla na podlahu a vykukuje ze dveří): „Už?“
Eliot (kutálí se po zemi a vedle něj dopadá vržený nůž): „Zalez, Parkerová, tohle je Tetovaný !“

"Škoda, že jsi na ten Titan nemoh jet s náma, bylo to fááákt divoký!" zahalekal Petersen na uvítanou.
"Jo," přisvědčil Selby. "Je to fakt nefér, že jsi tu musel tvrdnout jenom proto, že se ten tvůj mamlas neumí zabavit jinak než buzerováním lidí."
"Ani mi nemluvte," zavrčel Lister. "Za tohle Rimmerovi vyměním pastu na zuby za lepidlo." Už se mu drala na jazyk sprška nadávek spojených se jménem nadřízeného, když ho upoutalo Petersenovo předloktí. "Bonbon? Dánsko navždy?"
"Petersen zvedl paži s čerstvým tetováním a podal vysvětlení: "No jo, byl sem namol. Ale počkej až uslyšíš, co má Chen na zadku..."

Když ho viděl naposled, nesli ho nohama napřed bránou do Márnice. A teď tou samou bránou vycházel ven. Muž zachytil jeho pohled a zastavil se před ním.
„Hledám Pharoda,“ řekl neznámý hlasem připomínajícím závan hrobky. „Víš, kde se nachází?“
Sběrač samozřejmě věděl, kde je Pharod, dokonce věděl jak se k němu dostat. Ale dovést tam cizince…
Normálně by naivního hlupáka odlákal do některé z uliček pod falešným příslibem a potom prodal jeho tělo Spalovačům. Prohlédl si neznámého, jeho tělo pokryté provazci jizev a složitými symboly tetování. Ne, dnes by ke Spalovačům šel on sám.
„Jistě, za pár měďáků vím vše.“

“Where’s the chopper?” Risa started gasping for air.
Damn shock.
“Over there,” Tiger showed her through a window.
“And you came in it?”
“We did. Don’t ya worry, we’ll get you there, somehow.”
“Yeah,” she said in a weak voice.
There was noone around now.
She held out her hand.
Tiger took it.
One focus point. The helicopter the other. Sharing connection...
She took a step... out of the portal opening right next to the helicopter, taking Tiger with her.
The last thing she saw before passing out was a tatooed fist slamming to the wall right next to her.

Aminah nursed the girl back to consciousness.
There were black markings on her face.
Then Aminah came back to the artifacts.
There was a weak connection between them.
Under her hands the connection grew stronger.
The magic started shaping itself into the mirror of what she saw in the nine.
Her eyes were burning as she looked at it. When she closed them, there were ornaments burned on her retinas as a tattoo.
For a few moments, she could see all her creation could do.
"Well done, my dear," a voice spoke in her mind, breaking her focus. "Very well."

“Tady se o píše, jak Cook prvně viděl na domorodcích tetování,” zvedne znovu Antonie hlavu od rozečteného cestopisu. “Nesmírně zajímavé!” Zarazí se. “Víš, co je to tetování?”
“Patrně pilné plnění úlohy tety,” odvětí rozšafně Doramo, ale hned pokračuje, dřív, než po ní sestra stihne hodit další polštář. “Samozřejmě, že vím, co je tetování, četla jsem o tom v Ottově slovníku naučném. Byly tam zmíněny i dva národy od A - přesně si teď nevzpomenu na jejich jména - jejich ženy si prý tetují horní ret, jako by měly knír.”
“To je ohromné!”
“Taky bys chtěla? Z toho by ovšem mamičku trefil šlak.”

Hospodinova slova. Zákon.
To nejdůležitější, co si měli pamatovat.
Nestačilo je mít v hlavě. V paměti, která selhává.
Nestačilo věřit, že je lidské myšlenky a slova nepokroutí.
A tak lidé dostali příkaz.
Ta slova se mají třepat v třásních na jejich oděvu.
Ta slova mají mít na čele, neustále na okraji zorného pole, jako špičku nosu.
Ta slova mají omotat jejich ruce jako řemínky.
Ale nejvíc ze všeho měli ta slova mít vyryta ve svém srdci.
Tam, odkud je nikdo nemůže vymazat ani vyrvat.
Tam, kde mohou nejlépe působit a kde zůstanou navždy.
Kde neosloví jen myšlenky, ale celého člověka.

Jdi na samý kraj města. Nasedni do autobusu a nech se odvézt na mezinárodní letiště, chytni odpolední spoj do Stanstedu, dobře se uveleb v bezcelní zóně. Počítej do pěti. Každou hodinu se zrzka u pokladny trochu hladověji podívá na regál čokoládových tyčinek. Kup si čokoládovou tyčinku. Odleť do Madridu.
S batohem pod hlavou přečkej noc na zaprášené dlažbě. Spánková deprivace je tvůj přítel. Když vydržíš nespat, začneš slyšet hlasy a přestaneš slyšet vzpomínky.
Ranním autobusem odjeď do Sarrii. Jdi sto kilometrů pěšky, spi na palandách, propichuj si puchýře, pij víno, vstávej před svítáním.
Zapomeň na obličej vytetovaný pod tvými víčky.

"Krytone, pojď sem."
"Mohu vám s něčím pomoci, pane?"
"Došel jsem k názoru, že je načase přestat být tím, kterého si všichni dobírají!"
"Přestaneš bejt a sobeckej srab, co myslí jenom na sebe?"
"To mohu jen doporučit, pane."
"O čem to mluvíte? Chci se nechat tetovat!"
"Tetovat? Myslíš, že tě pak budou všichni respektovat?"
"Listere, ty to možná se svým opičím mozečkem nechápeš, ale tetování je jenom pro drsné chlápky a já jsem ochoten ho pro uznání přijmout!"
Tetování možná pro drsňáky bylo, ale Rimmer po Krytonově vysvětlení, co vlastně obnáší, zmizel z místnosti způsobem dosud nevídaným, rozhodně ne drsným.

Svoboda byla opojná.
Chutnala jako tráva u cesty, jako voda z louže, jako kus utopence zpod stolu na zahrádce hospody.
Voněla jako večerní mlha z řeky, jako rozpálený asfalt, jako potkan, který zmizel v nedovřené popelnici. Voněla jako tajná značka na rohu.
Svoboda volala. Volala jako stovky cvrčků na louce mezi přivaděči na dálnici, jako děti za plotem hřiště, jako rozzlobený uzenář.
Volala jako jeho vlastní lidé.
"Pedro! K noze! Pedroooooo!"
V noci, když usínal pod hvězdami, mu chyběli. Hlavně ti malí. Kudy se k nim vrátit? Už je necítil ani neslyšel.
Naštěstí měl ještě svůj obrázek, napsaný v uchu.