DMD č. 6. pro 6. 4. 2019. Téma: Naostro

Je to zlej sen,
že tu nejsem
chci se tvářit
místo toho mam prej zářit

Budeš skvělá, říkali,
doufám, že nelhali
Jen aby mě dostali,
kam sami nechtěli

Mám strach, dlaně se mi potí
nějaká pani si mě fotí?
To mi ještě scházelo,
Foť si selfie, nádhero!

Však já jim všem ukážu,
dneska večer dokážu,
že pravidly se nevážu.

Budu tančit jako o život,
sama sobě středobod,
před zrcadlem, než se světla roztočí,
sama sobě koukám do očí.

A po prvním tónu
už jen v sambě tonu.
Nevnímám a tančím,
s dechem sotva stačím

Po mnoha tréninkách
Teď naostro jedinkrát!

„A proč zrovna vy máte být Krásná Betty, seržo?“
Fred Tračník stál na rohu ulice oblečený do civilních šatů, tedy pokud se za civilní šat dá označit úbor švadleny.
„Protože kapitán Karotka mi důvěřuje s takto delikátním úkolem. Bacha, někdo jde. Koukej se schovat.“
„Ale kam, seržo?“ zeptal se Noby Nóblhóch v panice.
„Někam. Třeba pod sukni.“
O minutu později kolem prošlo několik trollů. Seržant na jednoho zamával a zamrkal falešnými řasami. Troll si jen znechuceně odplivnul.
„Tak vylez,“ houknul na Nobyho.
Ten se vynořil s omámeným pohledem, jakoby viděl samo peklo.
„Seržo, nemáte v rodině nějakého Nac Mac Fígla?“

K ostré výměně názorů mezi sportovci došlo na atletickém mistrovství světa.

Slavná klokaní skokanka nařkla bezsrsté kočičí sprintery, že při běhu záměrně pohoršují diváky, když závodí nazí.

Kočky na oplátku obvinily skokanku, že při tréninku vždy nosí v kapse na břiše některého ze svých potomků, čímž je může ohrozit.

„Je to speciální tréninková metodu,“ brání se sportovkyně. „Když nacvičuji se zátěží, na závodech pak doskočím mnohém dál.“

I to, že obvinila zrovna bezsrsté kočky, a ne například morčata, však může mít jednoduché vysvětlení. Kdysi totiž v doskočišti dopadla do míst, které jeden z kočičích sportovců omylem zaměnil za veřejnou toaletu.

Náměstí bratří Synků je vyhlášené pohybem divnolidí, kteří zde rádi nastupují do MHD a následně bývají spolucestujícími foceni a věšeni na sociální sítě. (Často je fotíme i my a věšíme na sociální sítě.)
Pravidelně tu na ostrůvku čekají rytíři v lesklé zbroji, ctnostné panny v brokátu, středověcí mniši, lučištníci, ale i hrdinové z Marvelovek nebo příslušníci cizích armád. (Včetně těch vesmírných.) Občas se tu mihne nějaký uprchlý trestanec nebo člověk v pyžamu.
Tomu všemu už jsme tak nějak přivykli.
Ale že mi v jedenáct dopoledne nastoupí do tramvaje úplně nahý chlap a nikomu to nepřijde divné, to jsem opravdu nečekal.

Prohlíží obrazy, obrázky a iluminace. Listuje knihami, pročítá záznamy, noří se do historie.

Měří, počítá, rýsuje. Gumuje, škrtá, počítá znovu. Tužka črtá po papíře ty správné linie.

Ze starého prostěradla střihá kaliko*, sesazuje, stehuje, sešívá. Figurína oděná v bílé draperii. Pozoruje, obchází, hodnotí. To zašpendlit, tam povolit a posunout. Kousek zkrátit, tuhle část jinak.

Další kus prostěradla a druhý pokus.

Perfektní.

Podle druhé verze upravit papírový střih.

Vysvobodit ze skříně poklad, vypraný a vyžehlený. Rozprostřený na stole, nádherný brokát z Itálie. Složitý vzor v hedvábí.

Poskládat střih, aby seděly vzory. Přišpendlit, překreslit tvary a značky.

Tisíckrát zkontrolovat.

Nádech.

A střihnout.

Změna je zvláštní. Zatím ji přežilo sto procent pokusných subjektů.
Zatím ji přežil jen jeden subjekt. Zdá se, že se zotavuje bez větších problémů. Na nic si nepamatuje, ale vzpomínky se vrací.
Změna ovšem může být i toxická.
Není dostatek dat, takže bude nutno učinit nová pozorování.
Složil hromádku kamenů do masivního koše a vydal se dolů z kopců. Následoval potok, dříve či později ho dovede k moři.
Tak tvrdila mapa.
Detektor cinkal čím dál méně. To bylo dobře.
Účinky změny bude potřeba vypozorovat na nějakém dosud nezasaženém území.
Byl Badatel. Bude opatrný. Na experimenty mu bude stačit neobydlený ostrůvek.

Ianto právě myl poslední hrnek, když se ode dveří ozval hlas, který mu způsoboval husí kůži po celém těle: „Ianto. Je pozdě.“
Mladík se snažil soustředit na práci a ani se neotočil. Jack se s mírným úsměvem přemístil k mladšímu muži. Postavil se těsně za Iantoa a pomalu se k němu přitiskl. Ianto přerývaně vydechl. Odložil hrnek a pravou rukou se dotkl Jackových kalhot. Rukou chvilku putoval, až nalezl, co hledal.
Harkness ho pevně sevřel okolo pasu a zašeptal mu do ucha: „Víš… pod těmi kalhotami nemám vůbec nic.“
Ianto po této větě vzdal jakékoli sebeovládání a Jacka vášnivě políbil.

„Jsou to zbraně, ne hračky,“ řekl mu tehdy (přišlo mu to tak dávno) a on nadšeně přikyvoval, ačkoli vlastně nevěděl čemu, protože to byla ta nejskvělejší hračka, kterou kdy dostal.
Teprve teď si doopravdy uvědomil, že tohle není hra, že to, co drží, není ozdoba, ale to jediné, co stojí mezi ním a smrtí. A že to je zoufale málo. V očích šelmy četl smrt a četl ji poprvé.
Když ho pak mohutné tělo povalilo a vlčí tesáky chňaply naprázdno, zdálo se mu, jako by umíral a zároveň se v něm někdo nový rodil.
Od té chvíle držel meč jinak.

Nadechl se. Odvahu, Same. Zabil jsi Bílého chodce. Tohle zvládneš. Prostě si to natrénuj.
„Jone. Jsem štastný, že ses vzpamatoval ze smrti své první lásky a Daenerys je skvělá. Jenom je tady taková… maličkost?“
Maličkost. Ha.
„Uhm… Tvoje macecha tě nenáviděla zbytečně?“
Vážně?!
„Nemůžu jim přece jen tak říct, jsi manželským synem Lyanny Stark a Rhaegara Targaryena, Aegon - což tedy brrrr, dost neuctivé, vždyť tvůj stejnojmenný bratříček byl krátce předtím brutálně zavražděn – a právoplatným dědicem trůnu… ale teto Daenerys, nezoufej, pořád můžeš být královnou, incestní manželství jsou nakonec prakticky rodinná tradice!“

„Cože?“ ozvalo se za ním.
Ach.
No… očividně mohl.

Pokud jste profesorka na prestižní škole, leží na vás velká zodpovědnost. Pokud jste navíc jediná tamní profesorka čistě mudlovského původu, může vás ta zodpovědnost stáhnout až ke dnu. Pořiďte si konzultanta. Čistokrevného konzultanta, že ano… A pokud na to nemáte žaludek, vybírat právě podle těchto kritérií, pořiďte si nezpochybnitelného experta. I to, že je ze Zmijozelu, vám může zajistit plusové body.

Pokud se vám ozve dávno ztracená kamarádka a žádá vás o pomoc, neváhejte ani chvilku. Jen si nacvičte dvě tři nepřesvědčivé omluvy. Nebudete je potřebovat. Až se skutečně setkáte, vrhne se vám kolem krku a slova budou k ničemu.

Doktorův plán byl jasný.

1. Vkrást se do velitelství.

2. Znehybnit nepřátele.

3. Připravit nekonečnou časovou smyčku.

4. Vytratit se před aktivací smyčky.

Naostro to bude snadné.

***

0. Doktor a Ace opustili Tardis. „Vyhladit! Vyhla...,“ Doktor aktivoval paralyzátor. Dalek znehybněl.

1. „Vyhladit! Vyhladit!“ Doktor a Ace začali sprintovat. Paralyzátor byl na jedno použití.

2. „Ace?“ společnice Doktorovi podala termosku nitro-9, kterou slibovala, že nechá v Tardis.

3. Výbuch poničil přístroje, ale Doktor je narychlo opravil, zatímco Ace se honila s pepřenkami.

4. Doktor a Ace ani nedopadli na zem, než Dalečí loď zmizela.

Ace se na Doktora zamračila: „Podle plánu?!?“

Venku bylo horko a slunečno. Nikdo se však teď na bronzové opálení nesoustředil. Dnes totiž musejí jít do bitvy. Dnes se to rozsekne. Kdo vyhraje a kdo bude poražen? Oběti, které nebude nikdo počítat.
Nebyl čas na plný výcvik. Všichni prošli jen rychlokurzem. Takhle zamíříš a bum, zásah. A teď už to bude doopravdy.
Jako na povel se obě strany rozeběhly proti sobě.
První zásah. Druhý. Třetí.
A pak to schytal Marek. Ledová voda mu zbarvila tričko do tmava a přinutila ho vykvíknout. V duchu zanadával a pak se otočil, aby to útočníkovi vrátil.
Petr už však s úsměvem mizel.

Seděli pod památnou lípou královny Johanky. Kněz listoval misálem a připravoval si kázání. Ministrant se Stopařem měřili obvod kmene pomocí provázku a pravítka na deskách Lovcova zápisníku. Veveruška zkoumala mechorosty. Světec se procházel zlátnoucím obilím. Najednou upadl.
„Fuj!“ vykřikl.
„Co se děje?!“ vzhlédl Ministrant od měření.
„Spadl jsem na zdechlinu!“ prskal Světec.
„Vyper si gatě v rybníce,“ poradila mu Lovec.
„Nemám náhradní,“ bránil se.
„Půjčím ti kraťasy, nebudeš naostro,“ na to Stopař.
„Byl to zajíc, řekla bych. No, budiž mu to počítáno za smrt,“ uzavřela Lovec.

Někdy mívám takový divný pocit. Objeví se zčistajasna, zastaví mne uprostřed pohybu, paralyzuje. Bolí.
Jmenuje se A co když...
Co když tohle není pravý život?
Co když to může vypadat i jinak?
Co když... to je všechno jenom jako?
Když zítra odejdu -

- co bude potom?
Prý široširá louka, plná lučních květů.
(Co je to ta louka, mami? ptá se v poslední vteřině. Louka je naděje, dcero.)

Hned další den se ukazuje, kde je pravda.

Kráva, svlečená z kůže, visí jako zhmotnění béčkového hororu z řeznického háku. Jedno oko otevřené, jazyk se pohupuje a ptá se co když.

Potom bude hamburger.

Babička prohližela letáky a jiné reklamy, když znenadání prohlásila: “letos budou moderní legíny pro muže.” Do toho můj muž rozhodně prohlásil: nevím, kdo to teda bude nosit, asi chlapi, co nemají přirození. Při představě, že si to oblečou muži naostro, jsem propukla v hlasitý smích.

Nemám nic proti mužským legínám, ať si každý nosi, co chce, ale doufám, že zafunguje aspoň trochu autocenzura. Nebo že by se ženy mohly lépe rozhodovat už na prvni schůzce, zda jim daný muž stojí za hřích.

Protože chodit na ostro může být fajn jen v případě, že je svrchní oblečení pohodlné a nikde netlačí.