DMD č. 2. pro 2. 4. 2019. Téma: Příjemné dny

Už to vypadalo, že po všech těch staletích zdechnu hlady. Pohřeb žehem uzákoněn jako jediný možný, z někdejších hřbitovních hodů se stalo somrácké vyhrabávání stále prošlejších a červy ohlodanějších zbytků, márnice, spolehlivé špajzy čerstvého žrasa, se proměnily v nedobytné pevnosti.
Pořádný sériový vrah řádil naposledy před třiceti lety, ubylo zločinů z vášně, neb lidi netečnější. Zimy jsem přežíval jen díky umrzlým bezďákům.
Samo peklo mi nakonec poslalo zarputilého revolucionáře, který magickou výřečností probudil zasuté křivdy a úzkosti. Na počest bych ho sežral, ale jeho tělo se ztratilo ve výbuchu násilí, který vyvolal.
Není čas odklízet mrtvoly. Čekají mě syté dny.

„Jestli vás páter Kmoníček trochu nerozmazlil…“ zabručí biskup Nehněba.
Otec Stanislav, u něhož se tři roky zaučoval, rozhodně nevynikal nějakou mírností nebo laskavostí, na stará kolena – a jiná Jeroným nepoznal – se mu dramaticky zhoršila cukrovka a nálada. Své farníky víceméně nesnášel, zejména drze přibyvší, tedy děti a mladé. Nový kaplan byl rovněž podezřele zdravý a prolezlý satanem modernity, nicméně jeho pragmatická nabídka převzít dětské mše a stáhnout k sobě všechny hříchem čpící pokoncilní katolíky vedla k pragmatickému příměří.
Dneska na vyhýbavé soužití s farářem Kmoníčkem vzpomínal jako na požehnané dny.
„Potřeboval bych trochu proniknout do duší těch vykořeněných lidí,“ pípne.

Život v Protektorátu plynul poklidným tempem. Přinejmenším před očima těch, kteří nechtěli vidět. Sestry Krásovy o tom, co se děje, příliš nemluvily, věděly však svoje.
Jenže občas je dobré všechny starosti prostě odložit. Nejmladší sestra Hanička měla dům na venkově, kde mohla ubytovat celou širokou rodinu. Nakonec chyběla jen Toninka, ta se po Mnichovu do okleštěné republiky nevrátila.
Bylo hezké bydlet zase pod jednou střechou, aspoň na dva týdny, chodit se koupat, na borůvky, na výlety. Ačkoli nově vytyčená hranice vedla nedaleko, vždycky dokázali túru naplánovat tak, aby se jí bezpečně vyhnuli.
Léto bylo báječné, občerstvující.

Prvního září vypukla válka.

Ta pohoda, ten klid, to božské ticho!
Příjemné teplo, pohodlné poležení.
Všude vůkol blaženost a mír.
Žádný hlad ani žízeň.
Žádné starosti, žádné hádky, žádná námaha, žádný stres.
Příjemně plné bříško, žádné naléhavé potřeby.
Vědomí bezpečí.
Líně se převalit na druhý bok, zívnout a uvelebit se ještě pohodlněji.
No není to nádhera? Co víc si přát?

Cože? Co je to za zvuk? Blázní ten čimčarák?
Nepříjemné horko.
Že by už byl čas vstávat?
Nevrle se posadil. Kručení v břiše. Musí jít shánět něco k snědku, jinak bude paní Medvědová nepříjemně bručet.
Příjemné dny zimního spánku končí.
Zase to pitomý jaro.

Hřejivé paprsky slunce se živelně roztančily po její dokonale krásné tváři, když ráno otevřela okenice. Milovala Itálii. Vůni moře, kávy a čerstvých rajčat. Nádherné východy slunce. Překrásné západy. Magicky živé noci. Taky Italy bez zábran.

Ani nájemná vražedkyně nemůže zabít každého, kdo si pískne nebo něco zakřičí. Když se ale tak roztomile osmělí a rozhodne se, že si i sáhne... Rozpárala mu břicho nožem na ryby a strčila ho přes zábradlí. Zvuk dopadu jeho těla na kočičí hlavy ji rozesmál.

Milovala Itálii. Milovala osobní prostor, vůni moře, kávy a čerstvé krve. Narodila se pro takto příjemné dny. Říkala si Villanelle.

Spíš se potácí, než že by chodil. Jeho noha už nikdy nebude úplně v pořádku. „Uříznout a hodit psovi,“ zamručí.
Nebýt hole, kterou mu dali, plazil by se jako kojeňátko.
Horečky ho vysílily.
Děsí ho, co blábolil, když blouznil. Starší bratr ho potom dlouze zpovídal ohledně Sansy Stark i její vlčí sestry. Ptal se na bratra, otce, na Otce… Laskavá Matko, nádobo milosrdenství…
Tentokrát se Sandor zvládl dobelhat až do sadu. Ani přitom moc neklel.
Vánek od moře ho pohladí po čele a na stromě zapípá sýkorka.
Ten klid je něco podivně nového.
Stejně jako společnost bratrů, které nechce zabít.

Plavit se po moři osmkrát aspoň
Z toho dvakrát zažít bouři, jednou ztroskotat
Rozluštit zákeřnou hádanku
A přežít to
Zachránit Tars
A dost toho litovat
Utkat se v turnaji
Vyhrát ve hře
A v lásce taky
Užít si pár dní klidu
Oženit se a zplodit dceru (možná v opačném pořadí)
Ještě pár dní klidu
Najednou nestíhat
Přijít o manželku
Seznámit se důkladně s pověrčivostí námořníků
Odložit dítě k náhodně vybraným lidem (jo, v Tarsu)
Truchlit
Trochu vládnout, ale hlavně truchlit
Ještě víc truchlit
Najít dceru
Dokonce najít manželku
Usadit se a hlavně už pro bohy nikam nejezdit a nezažívat dobrodružství

Slunce vystoupá na vrchol své dráhy a marnotratně zaplaví zemi vroucím jasem.
Začíná čas radosti a hojnosti, kdy povstanou nejpříznivější magické síly a slavnostní ohně prozáří kratičkou noc.
Čas, kdy se země otevře, a dá vyrašit divotvorným bylinám a rozkvést zlatému kapradí.
Čas příslibů, milostné touhy a láskyplného sbližování.
Slaví se příchod léta. Nastává doba vítání projasněných dní a vlahých večerů, těšení na tekuté zlato tůní, na omamnou vůni pryskyřice a sladkost jahod.
Nikdo dnes nemyslí na mrazivou temnotu.
Kdo by se v nejkrásnější den děsil nočních příšer? Kdo by se staral o skomírající běsy?
Nikdo.
To je ovšem chyba.

S nadšením připluli na dvě míle k pobřeží, blíže by to nebylo bezpečné.
Mistr Boleon se vrátil z obhlídky v podobě racka: "Kapitáne, jedná se o skupinu několika nepříliš velkých ostrovů."
Kapitán Tinvaelen pokýval hlavou: "No, i malý objev dobrý. Aldo, sestav dva výsadky. Na jednom člunu popluješ prozkoumat tenhle ostrov, druhý člun jej obepluje a obhlédne další v pořadí."

Za pár hodin se Alda Inatillan vrátila s úsměvem a neznámým ovocem v ruce: "Ostrov vypadá báječně! Přehršel neznámých rostlin. Nevídaní ptáci, všelijaká žoužel. Nic většího než liška."
"Loď potřebuje načerpat síly. Vypadá to, že nás čeká pár příjemných dní."

Den zvolna míjel. Modravý ptáček v Lovcově ruce byl již jen vzdáleným démantem na rybníkem pod zámeckou zahradou.
„Neublížili jsme mu?“ ptala se Veveruška u oběda. Lovec se mírně usmála.
„Nemyslím, jen se trochu polekal,“ odvětila. Světec na ni upřel oči o pár odstínů světlejší než peří ledňáčkovo. „No opravdu!“ bránila se dívka, „ten kámen, o který si při lovu narazil hlavu, asi nečekal.“
„Chudák, neměl příjemný den,“ politoval ptáčka Stopař.
„Každý den nemusí být příjemný,“ vstoupil do jejich diskuse Kněz. „Svět nabízí i dny zlé.“