DMD č. 2. pro 2. 4. 2019. Téma: Příjemné dny

„A dost!
Paní Urválková, podívejte se, když jsme spolu skrz cestovní kancelář telefonovali, nabídla jste mi za pobyt na Kanárech podezřele přijatelnou cenu. A začínám tušit proč!
Jako chápu, musíte se starat, aby zákazníci ve vašem hotýlku trávili příjemné dny… Ale že za mnou neustále polezete, budete mi nosit snídani do pokoje, přát mi dobrou noc?! Vždyť já se už bojím jenom vyrazit na pláž!
Heleďte, já jsem sirotek z děcáku. Musel jsem umývat hazjly, čistit kliky, lézt kdekomu do zadnice. Ale tohle… tohle jsem ještě nezažil!”
Paní Urválková třískla Zikmundovi ránu přes obličej.
„Takhle se svojí matkou mluvit nebudeš.”

Ráno musel vstávat hodně brzo, ale pětikilometrová procházka chladným lesem ho pokaždé zaručeně probrala. U velkých vrat ho nikdy nečekal pozdrav, jenom zamručení v lepším případě, v tom horším rána do zad. Vzduch v pivovaru čpěl sladem a potem. Přiřadili ho k práci ve sklepě. Prý aby svými myšlenkami nekazil dělnému lidu jeho potěšení z práce. Ale pravda byla jednodušší. Ve sklepě se dalo spolehlivěji odposlouchávat.
Každý den byl jako ten předchozí. Tahej pytle, vytoč sudy, odnes dřevo, dej si pivo, nemysli.
Večer padal do postele zmožený příjemnou únavou a musel soudruhům jednu věc přiznat. Manuální práce byla perfektní inspirací.

Rozespalá mysl se pomalu probouzela k životu a místo toho, aby se smířila s realitou, vysílala jako záblesky světla vzpomínky. Na mládí, které nemá tušení, že pomine, na svět, který usínal se setměním a probouzel se se svítáním. Na vůni jehličí smíchanou s lidským strachem. Na časy svobody, kdy jinakost neměla menší váhu než stejnorodost. Doby, kdy dětství netrčelo z života ven, kdy děti samy běhaly po lese a ztrácely se jedna báseň. Teď se drží rodičů jako bodláky, když už se v lese objeví. Žaludek se kroutí a hladová mysl bloudí zmizelými léty. Možná je na čase se přestěhovat.

Škyťák otupěle sedí opřený o Nočního běsa. Červené tváře ošlehané prudkým pádem. Vlasy zafixované ohnivou koulí dračího dechu.
Malí okřídlení diblíci přišli krást Bezzubkovi oběd. Jedna ryba v hromadě mrtvolek se postaví a začne odcházet.
Moje jídlo! Vytrhne Bezzubka zloději pochoutku z tlamy.
Chceš se prát?! Troufá si diblík připraven plivat.
Je však poražen Bezzubkovou jiskrou, která ho zasáhne do krku.
"Zevnitř tak ohnivzdorný nejsi, co?" Škyťák získává další poznatek o dracích.
Jak dlouho ještě bude mít možnost je zkoumat, než ty dny skončí?
Hodí diblíkovi jinou rybu. Ten ji náráz zhltne. Uvelebí se vedle Škyťáka a nechá se hladit.

Bývaly by to příjemné dny – prázdniny, kdy je škola studentůprostá a před horkými dny vás chrání chladivé zdi hradu – kdyby nebyly naplněny zoufalou snahou najít adekvátního učitele obrany proti černé magii.
Nakonec z hromady pomuchlaných životopisů vytáhl tři, které nepůsobily tak nablble jako ostatní, a uchazečky – ano, vskutku uchazečky, jelikož žádný muž se na místo nepřihlásil – pozval na osobní pohovor.
První z nich se nedostavila. Respektive dostavila, ale o týden později.
Druhá během pohovoru nebyla schopná vydat jediného slůvka.
Třetí adeptka byla jeho poslední naděje.
„Přijata!“ vykřikl dřív, než stačila pozdravit.
Po zbytek prázdnin si marně léčil své pochroumané nervy.

Měl rád klidné dny.
Dny, kdy v tichém slunečném ránu sedával venku a do nekonečné zeleně vyfukoval kroužky modravého dýmu z dlouhé fajfky. Dny, kdy se s železnou pravidelností z kuchyně linula příjemná vůně s láskou připraveného jídla. Dny, kdy unaven z nicnedělání uléhal do měkké postele.

Pak přišly jiné dny.
Dny, kdy mu žaludek svíral hlad. Dny, kdy mávaje mečíkem utíkal, seč mu krátké nohy stačily. Dny, kdy na kost promočený probděl celou noc. Dny, kdy se bál o vlastní život i o životy svých přátel. Dny, kdy nevěděl, jestli se ještě někdy vrátí domů.
Dny, které si zamiloval.

Představa o překrásných dnech maminky a syna, překvapivě zdá se, že je mnohdy zcela jiná.

Ráno v klidu probouzet se, pomalu lézt z postele.

Na povel mít mámu k ruce, nečekat až ustele.

Napoprvé v klidu zvládnout oblékací snahy.

Celý den mít holý zadek, bytem běhat nahý.

Bez cavyků a nesnází v klidu zvládnout krmení.

Jídlo nejíst, patlat všude, ať to někdo docení.

Udržet chod domácnosti, čas dítku i sobě dát.

Krámovat, mít mámu k ruce, najíst se a nejít spát.

Hned jak skoční Večerníček uspat dítko pusou na rty.

Až do noci užívat si zase s mámou skvělou párty.

Horské slunce pražilo čtyřem hlídkujícím elfům přímo nad hlavami. Sytě modré nebe jako vymetené, šedivé útesy, zelené louky, červené jahody, stříkance černé krve na rukávech, zbroji i botách.
"Jaký nádherný den," řekl první elf.
Druhý přikývl.
"Vzpomeň si v noci při útoku," řekl třetí.
Pozorovali loužičky černoty v nejhlubším stínu smrků na břehu Bruinen, mimo dostřel z prvního opevnění.
"Tvoje sestra spí?"
Odpočívající elfce vykukovala zpod kápě jen brada a copy.
Druhý elf pokrčil rameny.
"Černokněžníkovi ovšem nelze upřít odvahu - přitáhnout se světloplachou armádou."
"Nevidí si na špičku nosu," ozvalo se zpod kápě. "Doufám, že ho jednou zabije nějaká holka."

Hvězdy začaly iniciativně vznikal už v únoru.
Země se rozhodla dát si trochu načas a na scénu vstoupila až uprostřed července. První organismy se jejím neutěšeným podmínkám přizpůsobily už na konci srpna, na příjemné dny si ale první živočichové museli počkat až do sedmého prosince.
Rod Homo se objevil poslední prosincový den okolo šesté odpoledne, druh Homo sapiens se uráčil vyvinout až deset minut před půlnocí. A známé dějiny lidstva? Ty nejsou starší než patnáct sekund.
Druhá světová válka začala 0,239 s před koncem roku a skončila o pět milisekund později.

A já? Co já?
Nejsem starší než 0,047 s.

Pamatuješ se, jak jsme pili kafe na rohu Páté Avenue? Jak jsem ti míchal studené latté, jak ti uletěl ubrousek s rudým podpisem tvých rtů? Jak jsme se vkradli do zamčeného parku pomocí tvých paklíčů, jak jsem tě objímal a líbal v rytmu burácejících vln? Tušíš ještě moje číslo, které jsem ti před lety napsal na ruku, velikost mých bot kterou jsi si mumlala, hledajíc ty správné? Vím, že sis to psala do deníku, abys nezapomněla. Aby sis mě připomněla. Včera jsem ti četl o těch pomíjivých dnech a ty ses tak smutně smála. Ale to už se nevzpomínáš, že?