Killing Eve

Když jí oznámili, co se stalo, poděkovala za informaci a zdánlivě nekončící okamžik jen seděla a hleděla před sebe. Pak na své ruce, znovu do prázdna.

V márnici všichni čekali... co asi? Nářek, kvílení, nekontrolovatelný proud slz? Podívala se na něj a bez velké prodlevy řekla: „To je můj syn.“ Márnice jsou dokonale tiché. Všechny zvuky si přinášíme ve vlastních hlavách.

Doma, vlastně v domě, kam se sotva přestěhovali, odhodila kabát kamsi do neurčita a chvíli stála a poslouchala. Jako by čekala, že se někde v domě rozezní Kennyho hudba. Ticho. Koncert moderního typu. Co ničí zevnitř a ničí pomalu.

Byla to pozdně nalezená heroičnost, která ho přivedla až sem. To si uvědomil v okamžiku, když se na něj přes parket otočila a usmála se. Její oči byly prázdné, jako figuríny ve vitríně. Pak se pustila za ním. Prodíral se davem zpátky, bojoval proti proudu jako losos, co se řítí k medvědí tlapě s drápy a tlamě rozšklebené do úsměvu. Medvědi se neusmívají. Ona ano. Panika ho brzdila, ona ale byla zcela klidná, v ruce nůž a ve tváři pobavení. Vykuchala ho do rytmu aktuálního tracku a zmizela. Tanečníci si nevšimli, když se sesunul mezi ně, rudou skvrnu na košili.

Hřejivé paprsky slunce se živelně roztančily po její dokonale krásné tváři, když ráno otevřela okenice. Milovala Itálii. Vůni moře, kávy a čerstvých rajčat. Nádherné východy slunce. Překrásné západy. Magicky živé noci. Taky Italy bez zábran.

Ani nájemná vražedkyně nemůže zabít každého, kdo si pískne nebo něco zakřičí. Když se ale tak roztomile osmělí a rozhodne se, že si i sáhne... Rozpárala mu břicho nožem na ryby a strčila ho přes zábradlí. Zvuk dopadu jeho těla na kočičí hlavy ji rozesmál.

Milovala Itálii. Milovala osobní prostor, vůni moře, kávy a čerstvé krve. Narodila se pro takto příjemné dny. Říkala si Villanelle.