Lovci (originální fandom)

Mirek se k chycení Cassidy upnul, a snad doufal, že jejím chycením se vše srovná a zase vrátí do normálu. Tomáš s Jirkou mu radši nechávali volné pole a pomalu se vzdali snahy ho připravit na to, že i kdyby se Filip nakrásně probral a byl v pořádku, Nela s Vaškem už se nikdy nevrátí.

Pořád lepší když je zakousnutý do práce, než aby se nám tu hroutil, pronesl Jirka v Tomášově mysli.

Jo, je tak rozjetý, že včera vytáhnul doznání z toho magora, co už týden mlčí, souhlasil Tomáš.

„Ještě týden a budou zpívat všichni zadržení,“ zasmál se Jirka.

Mirek vstoupil do cukrárny. Vůbec ho nepřekvapilo, že Patrik Bernard seděl u jednoho ze stolů a v klidu popíjel kávu. Mirek před něj položil fotografii Cassidy.

„Byla tady ta žena?“ zeptal se.

„Ode mě se nic nedozvíte,“ pronesl Bernard a vstal od stolu.

„Můžu vám tady podkopnout nohy. Vy hodíte držku do těch svých zákusků. Já vás seberu a odvedu na stanici,“ pronesl Mirek ledovým hlasem.

„Kde mě po jednom telefonátu osobně propustí váš šéf a vy dostanete na hodinu padáka,“ dodal Bernard klidně.

„Klidně. Mně na tom nesejde,“ pokrčil Mirek rameny. Bernard jej chvíli pozoroval, než pochopil, že nelže.

„Tak jo, pánové, je na čase zjistit, kde se Cassidy nachází,“ zahájil Jirka ranní poradu.

„Hele, neumí česky, nemá žádné peníze. Nemůže být těžké jí najít,“ odpověděl nahlas Tomáš to, co mu už dávno řekl v myšlenkách.

„Kdyby to bylo tak snadné, tak už jí máme. Zatím se dokázala skrývat,“ podotkl Jirka.

„Je jedno místo, kde možná něco zjistíme,“ zamyslel se Mirek. „Potřebuje se schovat a nemá prachy. Stačí zajít na jedno místo a slíbit za pomoc protislužbu. Jakoukoliv protislužbu. Jestli je fakt zoufalá, o tom místě se určitě dozví.“

Tomáš se podíval na Jirku. Za zkoušku to rozhodně stálo.

Mirek se vřítil do kanceláře. I kdyby Tomáš s Jirkou nezaslechli třísknutí dveří, z nasupeného pohledu by pochopili, že se něco děje.

„Ještě jednou! Ještě jednou mi ten zmetek řekne, ať zvážím cestu za Orákulem a vyžádání si nového kožoměnce, tak přísahám, že mu uvařím koprovku!“ vyprskl, nalil si panáka vodky a kopl ho do sebe.

„Za prvý, je pracovní doba,“ podotkl Jirka. „Za druhý, vůbec neumíš vařit. A za třetí, říďa je alergickej na kopr.“

„Vždyť říkám. Uvařím toho pár litrů a budu nad ním stát, dokud to všechno nesežere. Bude to dlouhá a nechutná smrt,“ usmál se Mirek.

Když se zbavili papírování, dostali konečně pořádný úkol. Po bitvě stále zbývalo najít a zatknout dost lidí. Úkolem pražských Lovců bylo dohledat Cassidy a její kožoměnkyni.

Cassidy, dívka, která mohla za všechno utrpení, které se jim stalo. To ona jim tehdy poradila, kde se skrývali Prokletí.
Kdo mohl tušit, že její nadáním bylo umění lhát?
To místo opravdu existovalo, ale pravdou bylo, že Cassidy s Prokletými spolupracovala dobrovolně a vlákala je do pasti. To díky ní se střetli s Prokletými. Sice zvítězili, ale cena byla příliš vysoká.

Dříve Lovci svým zdrojům důvěřovali. Po Cassidy už nehodlali udělat tu samou chybu.

Po návratu do práce čekala na Mirka, Tomáše a Jirku hromada nevyřízené pošty a popisek, že mají dva dny na její zpracování a týden na sepsání hlášení o bitvě.

„Co na tom, že i v šesti by se tyhle termíny nedali zvládnout,“ odfrkl si Tomáš

„A to nejlepší si nechali nakonec,“ prohlásil otráveným hlasem Mirek, zvedl do ruky ručně psaný vzkaz a hlasem, který zněl jako by k nim mluvil ředitel, pronesl: „Termín je nutné bezpodmínečně dodržet, avšak upozorňujeme, že přesčasového hodiny nebudou převedeny, ani propláceny.“

„Tak jo, jdeme na to,“ rozhodl Jirka. „Spát se nejhůř dá i v zasedačce.

Víkend utekl jako voda a bylo na čase opustit chatu. Snídani si kluci udělali venku, aby si užili čerstvého vzduchu a načerpali co nejvíc lesního klidu. A pak přišlo na řadu uklízení.

Tomáš se dal do čištění ohniště a rozebírání venkovního stolu a lavic.
Mirek si vzal na starost stažení povlečení a zastlání peřin.
Jirka mezitím posbíral po chatě a okolí všechno nádobí a dal se do jeho umývání.

„Kdyby nás teď Nels viděla,“ usmál se Tomáš.

„Jo, dostala by záchvat smíchu,“ přisadil si Jirka.

„Pořád říkala, že to je údělem žen vychovat nás. A zvládla to skvěle,“ dodal Mirek.

Bylo na čase jet na chatu a připít padlým. Cestovali vlakem. Krápník sice protestoval proti náhubku, ale jak vystoupili v Horním Hradišti, hned mu ho sundali a on nadšeně běhal sem a tam.

Před schody vedoucími k chatě se zarazili a poprvé zavzpomínali na Vaška, jak je chtěl překvapit a pomrkával zpoza dvou malých smrčků. A jak ho tehdy Krápník vítal tak nadšeně, že ho povalil do hromady bláta.

„Přemýšleli jste o tom, kdo vytáhne tu flašku?“ zeptal se Mirek.

„A kdo místo Nely vyndá skleničky,“ dodal tiše Jirka.

„Každý si vezme svou a lahev vyndáme společně,“ rozhodl nakonec Tomáš.

Tomáš s Jirkou stáli v nemocnici na chodbě a dodávali si odvahu vstoupit do pokoje.

„Pojďte dovnitř, rád vás uslyší,“ ozval se Mirkův hlas zpoza pootevřených dveří.

„Jak je na tom?“ zeptal se Jirka a zadíval se na Filipovo tělo.

„Pořád ho udržují v umělém spánku. Ty hadičky mu do těla vpravují léky,“ povzdechl si Mirek. „Mám pocit, jako by s každou kapkou léku, které tělo přijme, ty hadičky vysály část Filipovo mysli. Místo myšlenek se mu teď hlavou honí jen nesmyslné obrazy.“

„On to zvládne,“ utěšoval Tomáš Mirka.

„Mám strach,“ zašeptal Mirek. „Něco mi říká, že to nedopadne dobře.“

Kdyby prožili co my, nikdy by nám nedávali takové rady. Prý nemáme propadat depresivním myšlenkám. Máme si najít nějakou radost v životě. Máme žít…

Jirka, ten, který nikdy nemluvil vulgárně, to vystihl dokonale.

„Vyliž mi prdel, kreténe!“ bouchl na posledním sezení a požádal o přidělení jiného psychologa. Ne, že bychom nějakého chtěli. Návštěvy u něj ale byly podmínkou, abychom dál mohli zůstávat Lovci.

Dneska jsem ale měl poprvé pocit, že jsme potkali někoho, kdo nám rozumí. Kdo nás neodsuzuje za to, že žijeme v minulosti. Protože ten panický strach, co nás od té chvíle neopustil, nás jediný drží při životě.