Lovci (originální fandom)

Osamělá kožoměnkyně se zapotácela a odhrnula si z obličeje dlouhé tmavé vlasy. Silnička mezi vesnicemi byla temná a žena měla upito. Prokletý si olízl rty. Alkohol v krvi chutnal odporně, ale zjednodušoval lov.

Žena zakopla a málem upadla, přímo před jeho úkrytem. Prokletý zaútočil.

V další chvíli už se k nim po silnici řítilo z každého směru jedno auto a jeho zamýšlená oběť ho zkušeným chvatem složila na zem. Než pochopil, co se děje, z aut vyskákali Lovci.

„Jsi v pořádku, Nancy?“ zavolal jeden z nich.

„Nekvokej kolem mě a radši mi s ním pomoz,“ zavrčela a sevřela Prokletého pevněji.

Nancy a Ryan se do sebe zamilovali, protože když společně mlčeli, bylo jim dobře. Tím samozřejmě nechci říct, že spolu vůbec nemluvili, jen že některé věty mezi nimi zazněly jen výjimečně nebo vůbec.

Nevím, co bych bez tebe dělala.

Vrátila jsi mi do života smích.

Položila bych za tebe život.

Miluji tě.

Kdybyste se jich zeptali, jestli jim nechybí vyznání lásky, jen by se nechápavě zamračili. A možná by se jim vybavila jiná slova.

Klidně tam přespi, ať nesedáš do auta unavený, já děti zvládnu.

Dáme si závod domů? Tři, dva, jedna...

Dej mi chvilku, jdu s tebou.

Chceš kakao?

Auta zastavili ve vedlejší ulici. Jirka s Mirkem vystoupili z jednoho auta, Tomáš s Patricií z druhého.

„Takže, Pat dojede před barák, bude dělat, že hledá na mapě cestu,“ začal Mirek rozdávat úkoly. „Jirka se promění, vběhne do baráku a pustí Adama ven. Až s Pat odjedou, teprve se dáme do chycení těch dvou holek.“

Patricie předala vzkaz Adamovi. Nakonec neměl dělat rámus a být potichu.

„Jakmile odjedou, vyrazíme my dva. Zastavíme u baráku, vběhneme dovnitř, a když při nás bude štěstěna stát, jsme za pár minut venku,“ pokračoval Mirek.

„A když ne, tak nevadí. My se jen tak nedáme.“

Tomáš byl proti tomu vzít sebou i Patricii. Ale ta se nedala odradit. Poté, co mu vpálila do obličeje, že tam holt dojede sockou, rezignoval. Než nastoupili do auta, neodpustil si mít poslední slovo.

„Budeš sedět za volantem, z auta se ani nehneš. Jakmile k tobě nastoupí Adam, oba pojedete hned sem zpátky. A počkáte tu, dokud se nevrátíme.“

Patricie jen mlčky kývla na souhlas. Tomáš ji pozoroval. Snažila se tvářit odhodlaně a odvážně. I když skrývala zbylé pocity, moc dobře věděl, co teď cítí. Strach, paniku, hrůzu… Ale i malou kapku naděje a odhodlání se za žádnou cenu nevzdat.

Adam zůstával celé dny ve své zvířecí podobě. Bylo jednodušší skrývat pocity, když byl psem. Ale hlad si nevybíral podobu, ve které udeří. Adam cítil, jak mu kručí v žaludku. Pokusil se najít pohodlné místo, stočit se a usnout.

Nespi! Musíš zůstat vzhůru! Budeme potřebovat tvoji pomoc! křičela na něj v mysli Patricie.

Jak bych vám asi mohl pomoc zavřený ve sklepě? odsekl jí Adam.

Třeba tak, že budeš dělat děsný bordel a rozptýlíš jejich pozornost. Za odměnu ti pak udělám smažák s hranolkama.

To je děsně zdravé jídlo, uchechtl se Adam.

To mě trápí nejmíň. Vydrž. Jsme na cestě.

„Zavřete ho sem a odejďete,“ pronesl Bernard. Nemusel dlouho čekat. Nikdo si nedovolil mu odporovat.

„Udělal jste velkou chybu, že jste se rozhodl tu čmuchat,“ pronesl s pohledem upřeným do Adamových psích očí. „Poznali, že jste kožoměnec. Máte štěstí, že jsem tu byl. Jinak by vás stáhli z kůže zaživa. Předejte prosím přes svého upíra vzkaz Lovcům. Obě dívky budou v pátek večer zdrogované. K ničemu je nepotřebuji. Odpor vám budou klást jen dvě dvojice. Byl bych rád, kdybyste je zadrželi. V bytě číslo deset najdete dost důvodů, proč to udělat. A nebojte se. Nic za tuto pomoc nebudu chtít.“

Být upírem nebo kožoměncem, mělo při práci Lovců výhodu. Nebylo třeba mít na sobě přichycené žádné odposlouchávací zařízení. Stačilo jen, aby jeden z dvojice zůstal v bezpečí a mohl předávat zprávy.

A právě toho teď hodlal využít Adam. Něco se mu nezdálo a tak uvázal čivavu ke sloupu a ve chvíli, kdy byla ulice prázdná, se proměnil. Jak byl jindy naštvaný, že vypadá jak pouliční směska, teď se mu to hodilo.

Ve chvíli, kdy Patricii došlo, co dělá, utíkala za Lovci, aby jim tlumočila, co Adama vidí a slyší. Příchod Patrika Bernarda všechno změnil. Adam chtěl zmizet, ale neměl šanci.

Kluci seděli v zasedačce a vyčkávali návratu Adama.

„Myslíte si, že to byl dobrý nápad ho tam pustit?“ zamyslel se Mirek. „Vždyť v terénu nikdy nebyl.“

„Co blázníš? Jakej terén?“ nechápal Jirka. „Ten kluk šel jen vyvenčit svého psa do parku.“

„Jo, máš pravdu. Asi už to přeháním,“ souhlasil Mirek a šel si nalít čaj.

„Jako já bych se o něj i bál,“ pronesl Tomáš a stěží udržel vážnou tvář. „Má metr šedesát a čtyřicet kilo i s postelí. K tomu čivavu na růžovým vodítku. Ten bude nenápadnej, jak sáňky v létě,“ dodal a už se neudržel a vyprskl smíchy.

Rozluštit zašifrovaný vzkaz netrvalo díky pomoci moderní technologie zas tak dlouho. Věděli, kdy mají přijít a kam. Přesto se jim nechtělo důvěřovat vzkazu od kdo ví koho.

„Nějak mi nesedí, že nám vyzradili jedno ze svých míst,“ pronesl Jirka s pohledem upřeným na vzkaz.

„Jo, chtělo by to tam jít zkontrolovat,“ souhlasil Tomáš.

„No jo, jenže jak? Ta holka nás všechny tři zná. Uvidí nás z okna a zdrhne,“ podotkl Mirek.

„Nejsme jediný, kdo tu maká. Zapojíme kancelářské krysy,“ rozhodl Tomáš.

„Chceš ten úkol hodit na Adama, že jo?“ zasmál se Mirek. „Tu prohru ve squashi mu furt nedokážeš odpustit?“

Bylo mi sděleno, že toužíte po společnosti Barryho Adriana Reese a jeho věrné společnice. Ne každý však touží být nalezen a skrývá se před očima těch, kterým ublížil.

Někdy je třeba dojít klidu a čerstvého vzduchu, abychom nalezli to, po čem toužíme. Proto Vás zveme na událost, které se nebude opakovat. Již tento páteční večer se můžete s námi vydat na pátý výlet pana Broučka do Bědujícího údolí .

Až odpolední žár poleví a devatenáct se nás sejde. Dveře do hospody vám budou otevřeny , a budete moci zpěváka zesláblého vlivem požitých drog k sobě připoutat a odvézt kam jen budete chtít.