DMD č. 12 pro 12. 4. 2019. Téma: Vzdušné zámky

Vlny oceánu se vzdouvaly bičovány větrem. Voda, obloha a útesy – šeď, šeď a šeď.

Vzduchem prosvištěla bílá čára. Racek. Dvakrát ostře zatočil. V jeho stopě se rozvinula stuha zlatého světla. Pták složil křídla a rychle spadl skoro až k hladině. Stuha se rozpletla na desítky zářivých proužků. S každým mávnutím křídel se světlo rozkošatělo. Prudký zdvih a křižování vzhůru. Hrdelní výkřik. Záře se slila v éterický dóm a zvolna vybledla. Z dutiny v útesu se ozvalo nyvé, zvoucí zavrkání.

Vzhledem k odlehlosti ostrůvku potrvá ještě několik let, než věda objeví racka nebenosného, larus caeliferus, a popíše jeho podivuhodný způsob dvoření.

When I was just a child, my parents died. I felt sad and lonely, until a handsome prince came, wiped away my tears and gave me a promise ring. One day, we will meet again and have a life from a fairy tale. Until then, I will be the prince who saves princesses. Someone has to do it.

Even before I reached the top of the impossibly long staircase, I saw something strange. There was an upside-down castle in the sky overlooking a large arena.
A miracle? Maybe. It didn't really matter anyway.
It was time to save a princess.

"Ježíšek není skutečný, dárky vlastně nosí rodiče . . ."
Ježíšek má neviditelné sáně a soby tak tiché, že ho není možné zastihnout.
„Atlantida je jen mýtus, nikdy nemohla existovat . . .“
Náš technologický pokrok nám dosud neumožnil Atlantidu objevit.
„Julie si pak nad Romeovým tělem sama vzala život . . .“
Julie se probrala o pár vteřin dřív a společně s Romeem jednou provždy sjednotili své rody.
„Jidáš zaprodal Ježíše za pár mincí . . .“
Jidáš Ježíše přes své předurčení nikdy nezradil.
„Víš, že nic z toho není pravda, že?“ ujistil se učitel, když mi sebral ušmudlaný papírek.
„Jsou to příběhy, ne? Jejich pravdivost závisí na tom, čemu věřím.“

Hlavu mám v oblacích,
všechen shon, pokřik, smích
téměř už nevnímám.
Zbavím se zemských pout,
mysl má může plout
k vábivým výšinám.

Do vzdušných zámků
na vlnách vánku
nechám se unášet.
Vysněnou říší
v závratné výši
nahradím pustý svět.

K zemi mě táhne blíž
stále ta strašná tíž,
útrapy všedních dnů.
Pusťte mě, nechte jít,
já už si nedám vzít
svou krásnou říši snů.

Do vzdušných zámků
na vlnách vánku
nechám se unášet.
Tam květ nezvadne,
tam radost vládne,
tam je můj pravý svět.

Na lehkých vlnách vánku
do svých vysněných zámků
snad alespoň ve spánku
můžu se nechat unášet.

Ne že by byla nějaký velký fanoušek do architektury, ale když Vám obydlí co chvíli někdo sežere do základů, začnete se v oboru stavebnictví orientovat i proti své vůli. Tím spíš, když jste na světě nějaké to století. Klasická roubenka ze sójových suků neurazila, ani nepotěšila. Selské baroko se hodilo, když perník moc vyběhl. Secesní chaloupka dala hrozné práce a sežraná byla stejně rychle, jako funkcionalistická kostka. Muří noha se zprvu jevila praktická, ale děti, zakulacené prosperující společností, nebyly schopné vydrápat se ani do půlky. Nakonec nebylo potřeba stavět žádné vzdušné zámky, přízemní pasivní 2+pecový kout plně dostačoval jejím potřebám.

Můj krásný bejvák vyrobili lidé. Má spoustu vychytávek.
Třeba síť proti hmyzu přitlučenou ke stěnám, aby se mně dobře šplhalo.
Pak pár závěsů z džínoviny. Džínovina je pevná a těžká, když pod ní spíte, připadáte si jako u mámy pod křídly, a když koukám z kapsy, vypadám prý roztomile, ale hlavní je, že když koukám z orvané nohavice, vypadám frajersky.
Místnosti jsou bezpečné a úzké. Vchod je dole, abych měl přehled, kdy zrovna visím, a celý bejvák je pět metrů vysoko.
Lidé do něj musí lézt po žebříku.

Periferní bicáček bydlí ve stromové dutině jen čtyři a půl metru vysoko.

Mám zlatý klíč, od bran vzdálených. Zlatý klíč, jenž každý touží mít. Zlatý klíč... To něco, co já už nesmím použít.
Nesmím. Nemůžu. Splnil už mé přání, to přání sobecké, jen pro mě určené. Zavedl mě do jednoho ze vzdušných zámků, které zhmotněnými přáními jsou. Zvolila jsem, vybrala jsem, dostala jsem, co jsem chtěla.
Užívala jsem si svého přání, avšak to pro mě nebylo dost. Vzala jsem do ruky znovu zlatý klíč, toužíc mít toho víc.
Mám zlatý klíč, který je pro mě prokletý. Zlatý klíč, jenž potrestal mé sobectví. Toužíc víc, ztratila jsem vše.
A teď...
Zlatý klíč jsem.

„Chtěl bych uspořádat vlastní filmový festival…,“ snil Vito s očima otevřenýma dokořán, „sehnal bych všechny svoje oblíbené filmy a promítal je jeden za druhým…“
„To by se mi líbilo. Jako bych směla nahlédnout do tvé duše,“ snila Giulietta společně s ním.
Leželi na rovné střeše vesnického domku. Drželi se za ruce a hleděli společně do soumraku. Nikdo o nich nevěděl.
„Kdybych tak mohl promítat sedmdesátkový formát…“
„Třeba se ti to jednou podaří…,“ povzbuzovala ho, „…budeme žít daleko odtud, kde lidi ocení krásu. Nebudou tak… tak omezení... zatvrzelí.“
„A o čem sníš ty?“
„Já…? Chtěla bych se naučit hrát na cello.“

„Vítám všechny členy obecního zastupitelstva na pravidelném zasedání,“ zaznělo z úst starosty. „Prvním bodem našeho programu je volba jména naší obce. Jak sami dobře víte, vyhlásili jsme veřejnou soutěž pro naše občany. Mohli poslat své návrhy na jméno své obce. Jedinou podmínkou bylo, že jméno musí obsahovat slovo Zámky. Celkem se sešlo sedm návrhů. Máte je před sebou, pro kontrolu přečtu. Nové Zámky, Staré Zámky, Vyšné Zámky, Dolné Zámky, Horné Zámky, Karpatské Zámky, Vzdušné Zámky. Teď k samotné volbě. Každý napíše na papír číslo u příslušného jména a hodí sem do krabice.“

Naše obec se pyšní hrdým jménem Vzdušné Zámky.

Farmářka se probírá dnešním dnem, práce má dost, ale s dobrou organizací a svižným tempem to půjde. Jenže...

„V noci se narodilo tele, několik hodin leželo v mokru a na průvanu, máma ho neolízala, nepilo. Je apatické, ledové a sotva dýchá, ztratilo sací reflex."
„Co budeme dělat?"
„Navhruju teplou sprchu, přesun do kuchyně, zkusíme jí prohřát fénem a musí se co nejdřív napít, jinak umře!"

Stalo se. Jalovička po dvou hodinách záchranné mise začala jevit známky chutě do života. Dostávala mlezivo stříkačkou, pak začala sama sát. Po obědě byla schopna přesunu do chléva. Jupí.

„Díky Pánu Bohu, povedlo se, zázrak!"