DMD č. 12 pro 12. 4. 2019. Téma: Vzdušné zámky

“Já vašeho Boha prostě nechápu. Jak může být absolutně spravedlivý a zároveň milosrdný? To se vylučuje!”

“Je to v Bibli, takže to prostě nějak funguje.”
To je, vážení, definice kruhem.

“Jednou to pochopíme. Vždyť víš - zrcadlo, hádanka a tak.”
Klidně si stav vzdušné zámky, ale mně prázdná naděje nestačí.

“Dobře. Dokážeš přesně popsat polohu téhle tužky?”
Jo, jasně, stačí mít počátek osy souřadnic.
“A když přejdeme ke kvantovce? Víš, kde ty částice jsou?”
No ne, neuspořádaný pohyb a tak.
“Takže víš, kde je, ale zároveň to nevíš, viď? A když je paradox ve Stvoření, proč by nemohl být ve Stvořiteli?”

Když se rozhodl živit se malováním, vkládal do toho Vincent veliké naděje. S nadšením se vrhl do studií, skicoval výjevy z běžného života, horníky, sedláky, tkalce, drobné lidi svojí malé země. Později se pustil do barev, zemitých, těžkých, v duchu všech nizozemských provincií.
Toužil ale po něčem jiném, větším, pestřejším. Věřil, že se změnou se vše obrátí k lepšímu. Že prolomí.
Usadil se mezi veselými barvami, zlatými snopy a pod zářivými hvězdami, které odrážela Rhôna, nechával se ovanout silnými mistrály, ale ani to jeho naděje nenaplnilo.
Jen postupně strádal pod tíhou své nemoci a všechny sny pomalu umíraly.
Štěstí nepřišlo.

Pořídíme si domeček. Uvidíme na hvězdy...

"Víte, je to metr od řeky, ale záplavová zóna tu není, opravdu."

"Tady je koupelna. A vlastně taky kuchyň. A obývák. Ono to babičce stačilo. Ale levnější tu neseženete, vážně!"

Dobře... koupíme si pozemek a domeček postavíme.

"No, není tam příjezdová cesta. Ale na obci se to řeší!"
Místostarostka: "Obec to nezajímá."

"Té strouhy si nevšímejte. Chápu, že vede prostředkem pozemku. A teče jí žumpa. Ale to nic!"

Rovinatej pozemek na krásným místě. Trochu dražší, ale milujeme ho. Tak teď...

"Víte, získat dnes hypotéku je táák těžké. Cože, vy podnikáte? Tak to už vůbec!"

"Není mrtvý?" hlesla Jáša. Veronika zavrtěla hlavou.
"Řeknu vám, jak to vidím. Ohrožoval vás jako jednotlivce i jako skupinu. Jednotlivě jste se ho zbavit nedokázali, tak jste se spojili. Tady Mory přišel s řešením. Toxikologii jsme udělat nestihli, ale asi jste Matošu něčím omámili, vylákali tam nahoru, svázali ho a usekli mu hlavu. Pak jste oddělili končetiny, poskládali pentagram a uzavřeli ho kruhem z bylin. Pak jsme přišli my. Kdyby byl Matoša upír, měli byste pokoj, narušení kruhu by nic neudělalo."
"Ale on nebyl, co?" zeptal se Mory.
"Ne." potvrdila.
"Tak co sakra byl, je?"
"Slyšeli jste někdy o Kostějovi?"

Bosé nožky se komíhaly proti blankytné obloze pomalované beránky. Mezi palcem a ukazováčkem měla pampelišku. "Teď mám vlastní sluníčko, hele."
Ceirdil si povzdechl a podíval se na jihovýchod, kde vycházelo skutečné slunce.
"Díváš ty se někdy třeba na sever?" zeptala se sestřička a objala ho kolem krku. Popadl ji a vysadil na ramena. Zavýskla.
"Vidím - vidím - nic! Tvoje vysněné město ne. Je moc daleko."
"Jednou tam stejně budu bydlet," odpověděl.
"Až já tam budu bydlet, tak vylezu na úplně nejvyšší věž ze všech věží a uvidím celou Středozem!"
Postavil ji zase na trávu. "Na to jsou, Hvězdičko, mnohem lepší hory."

Clarissa na Hermionu zklamaně hleděla. „Ach, to je škoda, že tu není…“ Zklamaný pohled se vzápětí změnil na podezíravý.
„A co vy děláte v jeho pracovně?“ zaútočila na Hermionu.
„Já… já…“ koktala Hermiona a honem se snažila něco vymyslet.
„Víte, Severus… on má zanedlouho narozeniny, tak jsem si říkala…“
„Narozeniny? To je báječné!“ zašvitořila blondýnka a do očí se jí zase vrátil třpyt. „Výborně, to ho něčím velkolepým překvapím!“ Zářivě se na Hermionu usmála a lehkým krokem opustila točité schodiště.
Hermiona za ní drahnou dobu hleděla a přemýšlela, jestli nebýt kolegiální. Nakonec se rozhodla, že ji v tom snění nechá.

Krajina je tak nasáklá magií, že tu obyčejný člověk těžko vydrží.
Pro bylinkářku je to ale ráj.
Divotvorné byliny, zázračné rostliny, smrtící kořeny bují s dvojnásobnou silou.
Pečlivě za sebou zamkla a spokojeně se rozhlédla po svém novém království.
Spíš chata než dům. Laciná, až k nevíře, ale ona věděla své.
Stěny jsou vlhké a tamhle v koutě roste plíseň, ale s tím si poradí.
Střecha skřípe a pode dveřmi proniká chlad.
Voda jen ledová, ale křišťálově čistá.
Komín špatně táhne.
Nevadí. Má dvě ruce a čarodějnické umění.
Brzo domeček zvelebí.
Navštíví příbuzné.
Zavede si živnost.
Přiveze Matýska.
Začne žít.

Probudí ji světlo. Slunce za oknem.
Její záchrance je pryč. Vrátil se pro ni. Vzal ji sem. Postaral se o ni.
A pak zmizel.
Tabitha vstane. Musí se chytit stěny, ale úzkost ji žene dál. Nezvládne to. Ne bez něj.
Najde ho v kuchyni. V ruce drží hrnek kávy. Tabitha si oddechne. Všechno je v pořádku.
Na stůl mezi ně nakreslí kouzlo. „Perevoď,“ řekne. „Ukrajinska.“
„Promiň,“ odpoví Tabitha zkroušeně. „Umím jen anglicky a španělsky.“
On ukáže na kouzlo. „Quid lingua matris?“
„Angličtina,“ řekne Tabitha kouzlu.
„Máš rodinu?“
Přikývne.
„Měla bys jim zavolat. Postarají se o tebe.“
Vzdušné zámky jsou napadrť.

...byl sem se vodpoledne porozhlídnout až u zakázanýho lesa. Bydlí tam jeden kouzelník. Menuje se Teo Og a povidal, že je hajnej, šafář a klíčník. Ukazoval mi různý zvířata, a vykládal, že má na starosti šecky bradavický pozemky, aby na nich byla posekaná tráva, a sklizený krmení pro dobytek a tak. Co je to ten hajnej a šafář, to bych teda věděl. Ale klíčník? Neviděl sem u něho žádný klíče. A co vim, na dveřích v celym hradě neni jedinej zámek. Táto, že vony to budou ty vzdušný zámky, vo kerejch si mi řikal, že si je nemám vymejšlet, co?...

Longině nakonec nedopřály myšlenky na Dominia potřebného klidu.
Nakoukla skrz Jižní salonek ven a uviděla Sekunda trénovat. Byl sám…
Došla do knihovny, kde seděl Caesonius. Také sám…
Ti dva nejstarší pak téměř v okamžení zahájili pátrání. Obavy se dostavily s plnou silou představ, co by se mohlo stát!
Longina si vzala na starost zahradu a Caes vnitřek sídla.
Gina začala u bratra, pak si prošla celé zahrady, nakoukla i do liduprázdného altánku… A kde nakonec bratra našla kde? Ve stájích!
Hladil si jedno z koní po čenichu stavíc si své vzdušné zámky…
„Dominie! Co to vyvádíš?!“ vyjela na něho ostřeji.