DMD č. 12 pro 12. 4. 2019. Téma: Vzdušné zámky

Kdykoli se na svého učitele podívala, cítila v sobě horkost. Nemohla se v jeho hodinách soustředit, přesto se snažila o dobré známky více než v ostatních předmětech. Chtěla vyniknout a ukázat mu, že je chytrá. Toužila po tom upoutat jeho pozornost.

On byl tak krásný a charismatický. Tak strašně milý a vtipný. Také byl válečným hrdinou.

Samozřejmě věděla, že spolu nikdy nebudou. Ale mohla snít. Kdykoli zavřela oči, tak viděla, jak je náhoda svede dohromady, jak se políbí, jak nakonec skončí spolu a budou šťastni. Představovat si, jak se stává paní Longbottomovou, bylo krásné. Kéž by to mohla být realita.

"Máš chvilku?“ ozvalo se tichý zaklepání na futra dveří. Trochu zbytečná otázka, bylo otevřeno a ložnice pro jejich ročník společná.
"Jeslti se mnou po tom všem chceš ještě mluvit," odpověděl Remus po chvíli.
"Ale prosím tě... Je to jen škrábnutí," usmál se Sirius a na důkaz svých slov obvázanou rukou zamával.
"Škrábnutí od vlkodlaka!" zamumlal Remus nešťastně.
"Tím líp o tom můžu vykládat. Už jsme zažili horší úplňky," podotkl Sirius a přisedl si na postel. "Pojďme na to zapomenout," řekl o poznání tišeji. "Vymyslíme svět bez problémů..."
"Kéž by to šlo takhle snadně,"
Sirius se povzbudivě usmál. "Možná to jde."

Včera jsme sedli k plánování cesty a uvědomili si, že pokud chceme v Đà Nẵng vidět fireshow (dračí most), tak tam musíme být o víkendu. Což se trochu komplikuje, protože máme omezený čas, takže čekat do další soboty nepřipadá v úvahu.

Tak je to jasné, musíme stihnout tuhle neděli. Bude to trochu hektický, ale jeden den to dáme do Sông Cầu, pak jen o kus delší trasa do Quảng Ngãi a nakonec Đà Nẵng. Perfektní plán.

Tak jsme "ráno" sedli na motorky (než jsme se vypravili, nabrali benzím atp, tak byla zase jedna) a zkusili to. Ani omylem. Zůstáváme v Sông Cầu.

Jedno milé setkání a jak se vše dokáže změnit. Člověk si myslí, že je pevně usazen v čase a prostoru, a pak…

Letmý úsměv, pohled, nepatrný dotek ruky a všechny plány se sypou jako domeček z karet. Vše, o čem člověk snil, najednou není podstatné, myšlenky se toulají úplně jinam, k jedné mladé, krásné…

Ten vnitřní klid je ztracen, asi pohlcen hvězdami a jejich věčným tichem, a já přemýšlím, co bude dál, jaký bude nový plán, nová budoucnost, nové sny?

A to ani nevím její jméno, jen číslo ubikace z nedbale zastrčené visačky, ale musím s tím něco dělat, já....

Neměl to v plánu. Nic z toho. Alespoň z počátku. Jednoho dne se zkrátka usadila v jeho mysli. Přesně jako to dělají kočky.

Nesnášela ho. Tak začínají všechny ohrané zápletky romantických příběhů. Byl chladný, egoistický, měl pocit, že se mu všichni mají klanět. Dala si záležet, aby věděl, že ona mezi takové lidi nepatří.

Nikdy nepochopil koncept lásky jinak než teoreticky, ale být s ní nebylo tak špatné. Chtěl ji a bude ji mít. Postaví jí ze lží osobu, kterou by chtěla milovat.

Zjistila, že si mají co říct. Možná protože to tak chtěla. A postupně ho začala mít ráda.

Ryko Niman Irenu zaujal na první pohled. Přes očividnou bolest, kterou mu jeho sotva zhojené rány působily, se k ní choval zdvořile. Když ho poznala blíž, zjistila, že jde o zásadového, věrného muže, že je s ním legrace a nezávislá paličatá žena pro něj neznamená příležitost, jak jí dokázat, kdo je tady pánem.
Bylo ironií jejího života, že si uvědomila, že ho miluje, ve chvíli, kdy ji vykázal ode dvora a poslal ji zpátky domů. Jeho věrnost a zásady a její paličatost rozmetaly její vzdušné zámky na kusy. Zůstala jí jen prázdná kamenná tvrz a vzpomínka na smích kulhavého regenta.

Elrond s Ereinionem procházeli katalog s vitrážovými tiffanyho lampami a lustry.
„Tuhle si pořídíme do ložnice a tahle přesně sedne do pracovny,“ řekl Ereinion a ukazoval na příslušná svítidla.
Blížilo se stěhování do Přístavů a snili o vyřezávaných zábradlích, secesních sloupech a nábytku v novém domově. A také o prostoru, který tam budou mít – šicí dílna, brašnářská dílna, zlatnická dílna (až někdy bude čas) a kovárna (nesmrtelnost je krásná).

Nastal čas stěhování a místo do obrovské secesní vily nacpali šití, kůže, kostýmy, sebe a dva psy do 2+1.

„No, ale tu tiffanyho lampu si můžeme koupit i tak,“ prohlásil Elrond.

„Znovu tě vidím před sebou. Krásná tvář, připomínající anděla. Zářivé zlaté vlasy, vlnící se až na bílá ramena. Co říct o tvé jemné kůži, která se tak tence napíná přes lícní kosti, hladká a dokonalá? A ty jasně modré oči jako nejčistší letní obloha? A temná křivka obočí, úzké chřípí tenkého nosu, úchvatné rudé rty?
Vždy se jen usmíváš, tvůj pohled je plný vlídnosti a neznámých příslibů. Nikdy se nezlobíš, nikdy nikoho nezklameš. Patříš jen a jen mně!“
Našli ho, blázna, u starého obrazu. Snažili se mu říct, že je to jen barva na plátně, ale odpověděl jim šílený smích.

Když jsem dolaďovala poslední detaily mého vzhledu, moje představivost běžela na plné obrátky.
Naprosto živě jsem viděla, jak vstoupím do sálu a všichni přítomní se po mně otočí. A někde tam bude ON, Pan Dokonalý, který mi pomůže zapomenout na… to je jedno.
Dá se se mnou do řeči, protančíme celou noc a při posledním ploužáku si budeme tak blízko a pak se naše rty spojí…

Realita je samozřejmě úplně jiná.

Jsem jen další holka v davu. Celý večer trávím ve společnosti svých kamarádek a sklenice vína.

Místo cizí náruče končím sama ve své vlastní studené posteli. Zklamaná. Jako vždy.

Nejsem spokojená. Moje představy z mládí se od reality tolik liší.
Chtěla jsem být bohatá a krásná. Taky jsem chtěla montérky a šaty, být veterinářka, mít statek a jezdit po světě. Je k tomu jen potřeba tvrdá práce. Co na tom, že některé věci se prostě neslučují.
A navíc lidé kolem mne měli úplně jinou představu o mém životě.
Ne, rozhodně nikoho neobviňuji ze svého neúspěchu, byla to má chyba, ale tenkrát jsem to tak neviděla.
Ale jedno vím. Vždycky jsem chtěla být máma. Takže můj největší sen se mi splnil.
A to ostatní?
Asi jsem to jenom doopravdy nechtěla.