DMD č. 12 pro 12. 4. 2019. Téma: Vzdušné zámky

Jakmile se Johance udělalo trochu lépe, lehla si trojice na palubu, pozorovala mraky a plánovala, co dál. Vzhledem ke složení skupiny to nemohlo být nic malého.
Tak předně museli samozřejmě dostat Francii z područí Angličanů a zapálit barák pár proradným Burgunďanům. Edvin, který byl ochoten poskytnout benzín i stroj času, se pak chtěl v Galii podívat po místech, která navštívil tenkrát v šestém století na výjezdu s rytíři kruhového stolu, a celé to měli završit vyčištěním Arden od topivců a postavením nového Kaer Morhen, aby si na své přišel i Geralt.
Ovšem nejdřív museli dopít, což se mohlo trochu protáhnout.

Jakékoli denní snění, filosofické hloubání či oddávání se meditativním procesům je pro řidiče tramvaje zhoubné, je-li provozováno během výkonu služby. (Je znám případ nejmenovaného strašnického řidiče, který počal na Andělu rozjímat, s linkou 9 se klidně vydal přes Palackého most, na volání dispečinku nereagoval a zastavil až na Pavláku, kde mu dispečerská hlídka zatarasila cestu a odvezla jej na krevní zkoušku.)
Něco jiného je, když máte zálohu. V tom případě totiž - dokud nějaký dobrák nezavolá, že si bere sickday - vy sedíte na pohodlném gauči v odpočinkové místnosti a můžete beztrestně fantazírovat o čemkoli. (Třeba Zbyněk rád snívá o uzených žebrech.)

Žurnalistika. Přijímačky. Výsledky. Napětí. Budoucnost? Infarkt. Co teď?! Bezradnost.
Rozčarování. Nejistota. Strach.
Pud sebezáchovy. Internet. Vyhledávač... Tropy? Tropy. Pokus. Předsudky. Na pár měsíců. Nedůvěra. Nezájem.
Kamarádi. Zvířata. Exotika. Praxe. Zoo. Skleník. Rozvojové projekty. Zápal. Překážky. Nadšení. Jistota. Nový život. Domov. Zábava. Lásky. Zrady. Zklamání. Nový pokusy. Nový vzdušný zámky.
Univerzitní noviny. Redakce. Psaní. Články. Rozhovory.
Roky. Bakalářka. Příprava. Státnice. Finále...
Přihláška. Navazující studium. Odesláno. Těší se.
Zkouška. Jedna z posledních. Nespravedlnost! Poslední pokus. Zase bezpráví! Konec.
Šok. Vyčerpaní. Dno. To nejtvrdší.
Konec?! Ne! Motivace. Podpora. Přátelé. Rodina. Stížnost. Žádost. Děkan. Komise. Čekání.

Boj.
Až do konce.
Boj o život. Doslova.

Za jediné léto se může stát mnohé. I úplně všechno.

Schovávali se v křoví a zírali. Pak Greta kýchla.
„Běžte!“ sykla na sourozence Beatrix, načež se při útěku zamotala do větvoví a přistála na kolenou v blátě.
Nad ní se zjevil stín a smál se. „Pomůžu ti na nohy.“
„Komu tykáš?“ vyštěkla a nahoru se vydrápala sama.
„Já jsem Tomáš.“
„Be- Beatrix...“

Brzy spolu vedli i květnatější hovory. Například o kupě dětí, zahradě, o tom, co by mohli všechno dělat, kdyby se vzali.
„Krejčí?! A Čech? Nikdy. Ani přes mou mrtvolu, slyšíš!“
Až přes otcovu mrtvolu. Trvalo to patnáct let.

Nazdar, ty v zrcadle.
Vzpomínáš, když nám bylo sotva deset?
Nechat se draftovat do NHL, získat Vezinu, Stanleyho?
A co patnáct? Okouzlit češtinářku? Teda když jsme zrovna nefantazírovali o životě s Terezou?
Někde mezi dvaceti a třiceti, vykašlat se tady na všechno a všechny, odjet přes půl světa za tou roztomilou slečnou, co jsme kvůli ní pravidelně zůstávali vzhůru do rozbřesku, vystudovat tam, a dělat bůhvíco?
Jo, to byly naivní časy.
A podívej se, jak vypadaj naše vzdušný zámky dneska.

Vstát z postele, zvládat každodenní lidský situace, přestat sám sebe sabotovat neschopností se pohnout a něco udělat, dokud není pozdě.

Malovali si, jaké to bude. Překlenovou všechny mosty a starosti, nebudou se muset řídit rady a pravidly svých rodičů ,a budou si žít jako král a královna, přesně tak jak chtějí, volní, a bude jim dobře. Utekli z domova, vidíce své představy na dosah ruky.

Přespávali na gaučích u přátel, kteří s nimi ještě mluvili, dokud jich i oni neměli dost. Cítili se pak ještě více ublíženěji, naštvaněji, opuštěněji, nakonec spali i na ulicích.

Teď se tísní v malé garsonce se dvěma dětma, neustále si myslíc, že to ostatní jsou vini z toho, že jim ty jejich vzdušné zámky nevyšly.

Snění, to pro něj dřív byla ztráta času. Ale byl na té bezcílné cestě už dlouho a měnil se. Všímal si věcí, které by dříve přehlédl. Třeba toho, že Jackovy oči mají barvu zelených oliv. Byly to jediné oči, které se na něj s pravidelností dívaly; ti ostatní, ti mrtví, oči neotevírali.
A začínal i snít.
Tohohle Jacka vlastně pořádně neznal, ale dovedl už si představit, že s ním stráví zbytek života. Co taky zbývalo. I vzdušný zámek se lépe obývá ve dvou a vidina palmové pláže, stohlavých hejn ryb a Jackovy konejšivé společnosti ho poháněla dál, krok sun krok.

Dneska je dobrej den, najedená, vyspalá, a právě přicházejí otroci.

Ano, potřebuju pomazlit a pochovat.

Co? Do BEDNY?!

Ne, rozhodně nejedeme pryč! Já se trochu bojím. Bojim bojim.

"To bude dobrý, nejedeme k panu doktorovi."

Ti tak budu věřit... Co? Dál nejedem?

"Jé no ty jsi tedy vyrostla!"
"Asi za týden si ji vezmeme."
"Jojo, to je v pohodě."

O 10 dní později

Oni si jdou pro mě? No to já teda nevim...
"Ahoj kožíšku!"

Počkat, tudy to neznám, kam to jedeme?!

"Tak tady teď budeme bydlet miláčku"

To zrovna, já si pěkně počkám v bedně, dokud nepojedeme opravdu domů.

Po čem lidé nejvíc touží,
co by tuze chtěli mít?
Skákat o samotě v loužích,
v srdci najít vnitřní klid?

V třpytné dálky bosý, malý,
vydá se, kdo trpí studem.
Santiago, Řím, či Bali,
stane se vysněným bludem.

Mlsat mango s netopýry,
okroužkovat prázdný prst,
s Poutníkem se dotknout víry,
štěstí v dlani ani hrst.

Nechoď hledat v cizích zemích
vlastních slzí křehké zbytky,
piedestaly dávno němých,
fauny s šklebem nad kopýtky.

Dálka někdy cestou není,
pravda vpravdě čajem voní,
často s tímhle, teď a tady
inkoust štěstí srdce roní.

Hledej sebe v cizí duši,
prsk!
a vrásky
kreslí
tuší.

Naučil ses létat, ptáčátko moje, ale než vyletíš z hnízda, poslechni si příběh.
Žil byl kdysi kdesi kouzelník. Měl nadání stejné jako ty, stejnou touhu po dálce v očích. Nikdo nedokázal létat tak jako on.
Smál se všem, kdo ho varovali před lehkomyslností. Až jednou vyletěl tak vysoko, že už se nedokázal vrátit zpátky na zem. A nikdo nedokázal letět za ním.
Tam nad oblaky si ze svých kouzel postavil zámek. Krásný zámek plný krásných věcí. Ale až do konce svých dnů v něm byl sám.
Mysli na něj ptáčátko, můj malý kouzelníčku. Aby ses, když vzlétneš, dokázal vrátit zpátky.