DMD č. 14 pro 14. 4. 2019. Téma: Vítr ve vlasech

Bylo prvního července a Bradavice se budily do ticha. Prázdné školy se vždycky zdají větší a pro kouzelnické (které navíc jsou středověkým hradem) to platí trojnásob.
Opuštění učitelé se pomalu shromažďovali ve Velké síni na tradiční snídani zahajující dva měsíce svobody. Všichni měli dobrou náladu, nejvíce ti, kteří už měli studentů plné zuby (Severuse Snapea nejmenujeme). Po snídani na sebe významně kývli. Nastal čas.

Famfrpálové hřiště se stalo dějištěm pamětihodného utkání. Minerva McGonagallová si rozpustila vlasy. Albus Brumbál rovněž. Madam Hoochová vzdychla. Sibyla Trelawneyová si na svůj létající koberec rozložila čajový servis. Profesor Kratiknot zahájil zápas. Vítr zavyl ve vlasech.

Dokončil obrátku a vrhl se střemhlav dolů. Měl divokou radost z toho, že cítí vítr ve vlasech a svištění větru v konstrukci křídlech.
Konečně spatřil svůj osamělý cíl, německý trojplošník Fokker, který letěl směrem k zákopům ve snaze najít a zničit nepřítele. Jeho pilot ale netušil, že se na něj směrem od slunce řítí zkáza v podobě obratného Sopwith Camelu.
Dostal se až na dostřel a zmáčkl spoušť, ozvalo se dunění leteckého kulometu a plášť nepřátelského letounu rozervaly první kulky. Nepřítel zareagoval, pokusil se uniknout ostrým obratem, ale už bylo pozdě.
Kulky provrtaly trup a z trojplošníku vyšlehly ohnivé plameny.

Od jezera vál studený vítr a tahal mě za vlasy. Ohlédla jsem se k ostrovům. Tam na břehu jsme ještě nedávno stáli a mluvili o fotografiích.

Toronto bylo obrovské, tak jako před několika dny, ale přitom prázdné jako nikdy předtím. Bloudila jsem mezi lesklými mrakodrapy a červenobílými autobusy, ve kterých musíte zatáhnout za šňůrku, aby vám zastavily. Někde nad tím vším se do šedivých mraků zabodávala špička CN Tower.

Sedal na mě smutek.

Nezbývalo než zatnout zuby a jet daleko na předměstí. Neohlížet se k jezeru. Pracovat.

Zase budeme spolu a zase bude dobře. Asi tak za šedesát tři dní.

Nejdřív trochu strach.
Předsudky a otazníky.
A spousta adrenalinu navrch.
Zatnout zuby a překonat to.
Pak už jen extáze.
Splynutí.
Koupat se v paprscích slunce.
Dotknout se jazyků vln.
Potápět se do hlubin a vytrysknout nad hladinu.
Mizet v oblacích a soutěžit s bouří.
Vítr ve vlasech a v očích odrazy hvězd.
Kapky na šupinách jak perlový šat.
Nebeský tanec smrtících válečníků.
Bojový ryk a jásot nese se nad obzorem.
Přihnat se jako vichřice a zmizet nepoznán.
Halit se tmou, být její podstatou.
Neslyšné šustění křídel, ocasu svist.
Skočit a důvěřovat.
Střemhlav řítit se do neznáma,
na hřbetě věrného draka.

Položil telefon a zoufale složil hlavu do dlaní.
Myslel si, že už to všechno překonal, ale ne. Už zase nebyl schopen myslet na cokoliv jiného.
Vybavovala se mu ve všech podobách. Její důstojný úsměv a dokonale upravené kaštanové vlasy, když šli spolu do společnosti. Její veselý smích a rozevláté vlasy, když ji rozhoupal na houpačce. Její rozpustilý smích a praménky vody stékající z jejích vlasů, když spolu promokli na procházce kolem řeky. Její tichý smích a vlasy rozložené na polštáři. Její škodolibý smích, když ho lechtala vlasy v obličeji a přála mu dobré jitro.
A vůně kávy a čerstvých rohlíků.

Koukám na špionky připevněné k upínačkám. Zadobočák. Perfektní.
Dotáhnu otěží hlavní plachtu. Loď okamžitě reaguje a zrychluje, ale zároveň se citelně nahne. Posadím se na bort a vykloním se nad vodu. Přidržuju se otěže a také kormidelní páky.
Mířím přímo na bójku. Přede mnou je jen jedna loď, ostatní dost zaostávají.

Otáčím se okolo bójky. Vyšlo mi to, těsně, ale přece. Druhé místo na dosah.
Ještě dotahuju plachtu a na bočák mířím do cíle. Vykloněná z lodi s širokým úsměvem cítím, jak mi divoce buší srdce.

Té rychlosti, adrenalinu, svištivému větru ve vlasech a odletujícím kapičkám vody se nic nevyrovná.

Schůzka na Grimmauldově náměstí proběhla nad očekávání dobře. Eridani neomdlévala, nehledala telefon ani číslo do blázince, a dokonce ani neprobudila Walburgu. Obdivuhodné.
Když večer pokročil, vyjádřila přání podívat se na hvězdy. Přemístily se v objetí a nasedly na koště. Eri sice jednou chodila s motorkářkou, ale tohle se nedalo srovnat. Čirá nádhera. Vlahý vzduch, vítr ve vlasech a hvězdy na dosah ruky.

V Bradavicích na Auroru čekala soudní obsílka. Porušení zákona o utajení, protože výjimka se zřejmě vztahovala jen na heterosexuální páry. Nebo na ty, co se už nezapletli se zákonem dřív. Prostě po ní šli. Ale hvězdy zářily dál.

Nahlas nic neřekl, ale pod zem se těšil. Úzké chodby ani orientace mu nedělaly starosti; nestabilní stěnu uměl včas odhalit. Miloval s tváří u země naslouchat jejímu tepu.
Dovnitř vlezli vstupem na dně mělkého závrtu. Jestli hádají správně, potřebují se skrz jeskynní systém dostat na dno podzemní propasti několik mil odtud. Půjde-li to. Podle toho, co věděl, byly průchody mezi patry už pár set let zavalené. O to se ale snažil léčitelčin bývalý mistr, ne? Prorazit nové.
Poryv vánku mu odhodil pramínek z obličeje. Vpředu se šklebila průrva, přiváděla shora vzduch a sluneční paprsky.
Otvírala také cestu do jeskyně dole.

Má babička tři zrníčka
a dědeček jen dvě
dej mi, slunko, jedno zrnko,
budeme mít stejně.

Všechno se mi motá. Umřeme tu.

Hloupé básničky. Hloupá babička s dvěma zrnky rýže (jedno!) a dědeček s miskou rýžové kaše.
Hloupej seš i ty, rozum už nemáš!

Balónem to nevytrhneš. Blázne starej. S větrem ve vlasech chtěl bys lítat, ale plešatíš, a dědkovatíš.

Nikdo tě nechce, kromě mě.

Já tě mám pořád ráda.
Ale:

Prázdná gesta, sobecká radost. Výmluvy. Kardiostimulátor nanic. Pro mě tvoje srdce netluče.

Zvyk.

A pak jednou bude mít babička dvě zrníčka, vítr ve vlasech,

a dědek bude pod drnem.

Háďátko si vždy přálo zažít ten pocit, když vám vlasy vlajou ve větru, i když aby jsme byli přesní, pro čínské draky je to hříva místo vlasů.
Přálo si zažít tu volnost a chtělo si hrát v těch nádherných bílých chomáčcích.
Kdybych mohlo létat, netrčelo bych tady dole na tomhle bílem studeném cosi. Zamračilo se háďátko.
Všude jen tenhle sníh, sníh, led a... Remcalo v duchu háďátko, když si všimlo lidí.
A bylo překvapené co to ti lidi dělají.
Proč sedají na tak divná prkna? Divilo se. A proč jedou dolů, když vyšli nahoru? Nechápalo je.
Počkat... Vždyť oni letí!