DMD č. 14 pro 14. 4. 2019. Téma: Vítr ve vlasech

He didn't remember when was the last time he took the bike for a ride to nowhere deciding where to go at every intersection, every junction, not knowing where he would end up. There would be nothing but the sun, the wind, the road, the roar of the machine beneath.
Still reminiscing, he mounted his bike. The engine awakened with a cough that became a deep, thrumming roar. With a sigh, he set off. He missed the feeling of the wind blowing through his hair, and he would never experience that sensation again.
The sun reflected off his bald head.

Vzduch se tetelí horkem, na poli češe vítr zlátnoucí obilí, potok tiše zpívá bublavou písničku. Za lesem houká vlak. Tmavě zelený automobil se staženou střechou projíždí třešňovou alejí. Vzadu sedí tři ženy, ta vlevo je nejspíše matkou zbylých dvou. Místo vedle šoféra náleží vysokému tělnatému muži, zřejmě hlavě rodiny. Nejmladší dívka se směje a marně se snaží vrátit své vlasy do uhlazeného drdolu. Nakonec se raději vzdá a nasadí si hnědý klobouk. Ta starší něco říká, ale vítr jí bere slova z úst. Matka se klidně usmívá, pozoruje krajinu. Otec vypadá zamyšleně.
Nejbohatší emigrantská rodina míří na prázdniny do Kolodějí.

V hodině dvanácté se nepozvaný návštěvník pohodlně usazuje na úzkém lůžku, jímž je kabinet vybaven. Naprosto přitom ignoruje Jaroslavovu zjevnou nevoli. Marek toho však není schopen.
„Co je to za nahrávky, Danieli? Tedy, jestli nejsou tajné,“ pokusí se nejmladší pedagog změnit téma.
Daniel se rozesměje. „T-to sotv-va,“ zakoktá se. „Sperma tunelových mloků. Dělal mi je jeden doktorand na centrále.“

V kabinetě se rozhostí ticho. Tentokrát rozpačité. Než ho stačí někdo přerušit, rozrazí se dveře.
Závan větru rozevlaje dlouhé vlasy profesora biologie a takřka odhalí Vraspírův obličej. Ten však stačí kápi zachytit, aby nesklouzla. Do kabinetu se vkutálí špulka černých nití.

Konečně bylo léto a my jsme se vydali na každoroční dovolenou. Na tyhle chvíle jsem se těšila celý rok. Miluju cestování, teplo a moře a tohle místo splňovalo všechno. Kochala jsem se výhledem na bouřlivě se převalující vlny a užívala si vítr ve vlasech, který trochu zmírňoval teplo okolo a já se těšila na aspoň částečný odpočinek. Děti sice byly náročné jako obvykle, ale člověk nemusel vařit a uklízet.

Bohužel dovolená trvala jen dva týdny a po nich nastal obvyklý kolotoč v domácnosti, ale stálo to za to. Trošku toho sluníčka a krásného pocitu jsem si vždycky odvezla s sebou.

Běhání milovala už jako malá. Utíkat, co síly stačí s větrem o závod. V Bradavicích pak sedla na koště a létání prohlásila za novou nejoblíbenější činnost. Když ji však vyzvali, ať se přidá k famfrpálovému družstvu, odmítla. Na to byla velká individualistka. A pak, při famfrpálu jste se museli soustředit na soupeře a hlavně na míče. Nevnímali jste vítr ve vlasech.

Po čtvrtstoletí dlouhé pauze u sv. Munga netrvalo dlouho a nasedla na koště. Zpočátku se trochu obávala, když jí Ron se slovy: „Neboj, Alice, to dáš, tohle se nezapomíná,“ podával svůj Nimbus 2020. Sotva vzlétla, dala mu za pravdu.

Drahá Dezinvektilo,

když uvažuješ, jak co nejlépe pokoušet svou pacientku, neměla bys opomenout jistou touhu, která se v určité podobě skrývá bez výjimky v každém člověku: touhu po svobodě. Lidské představy o svobodě jsou často roztomile zábavné – cválající divoký lichokopytník s větrem rozcuchanými žíněmi. Velmi si jí však cení, natolik, že jsou si sami před sebou ochotni leccos omluvit, když cílem je svoboda – surově zpřetrhané vztahy, nesplněné sliby, opuštěné povinnosti, zasazené rány. Vše je povoleno, když svoboda je konečným cílem.
Velmi trefně to vyjádřil jistý libanonský pisálek: i sama touha po hledání svobody se stane jhem.

Tvůj milující strýc Zmarchrob

Cítí vítr ve vlasech, v rukou křídla a v srdci nekonečno. Je mu osmnáct a má všechno před sebou.

Pak ho povolají.

Uteče to, říkají všichni. Máma statečně zadržuje příliv v očích.

Nezlomí ho!
Jednou to bude pryč, bude to jen záblesk historky, stužka k jednohubkám a starejm fotkám.
Načančaná služba vlasti.

Pak vidí v očích mrtvejch dětí válku bez mejkapu.

Hra na vojáčky mu přijde kurevsky debilní - asi jako hra na mor.
Vítr nemá v čem cítit, ruce ztěžkly zbraní a v srdci má leda spoustu slaný krve.
Je mu dvacet, za sebou má všechno.
Před sebou nevidí nic.

Vítr, který se prohání Betánií, přivál z Galileje. Přinesl sebou vůni jezera, chaluh, pečených ryb, vůni trávy a polí, pach rybářských sítí, pocit domova.

Na Olivovou horu fouká od moře. Mírný vítr s tušením slané chuti, křiku pelikánů, dálek a hlubin.

V kamenných uličkách Jeruzaléma se točí a míchá pach oslů a stok, nekvašených chlebů, sladkých vín, jehněčích pečení, hořkých bylin i kyselých vín.

Pak začne vát z Judské pouště. Prudký vichr sebou nese písek a kamínky pouště, suchý a neživý. Zmírňuje jen pomalu, do lehkého vánku, který čechrá vlasy a něžně hladí po lících.

Cítíš jeho letmé polibky, Jidáši?

Verunce se pokazil fén na vlasy!

„To je teda obrovský průšvih…“ pomyslel si šílený elektrikář Martin. „Musím ten fén nějak opravit, přeci nepůjde spát s mokrými vlasy…“

Martin se tedy dal do práce. Rozebral fén a zjistil, že motor ventilátoru je úplně zničený.

„Doprčic! Druhý motor teď neseženu, to chce záložní plán! Na tu televizi se stejně nedíváme, potřebuju z ní vysokonapěťový zdroj a pár špendlíků.“

„Proboha, jak pomocí toho chceš opravit fén?“

„No to je jasné ze špendlíků a vysokonapěťového zdroje vytvořím iontový vítr, který bude foukat přes stále funkční topné těleso a ty si budeš moct vyfénovat vlasy!“

"How are you today, Yuzu?" Brian asks him after warm-up.

"Good," Yuzu responds. His warm-up triples felt solid. "Nothing hurts."

Brian hums, then nods. "Quad Axel?"

Yuzu all but bounces. "HAI!"

"Get in the harness, then."

Yuzu frowns. He doesn't do harness. It's embarrassing. "But - "

"No buts. Safety first."

He grumbles, but obliges. Once in the harness, Brian signals for him to go. He picks up speed. Air whips through his hair, exhilaration pumping through his veins. He jumps. One, two, three, fou-

The harness straps bite into his sides, holding him up to avoid the crash.

"Again," says Brian.