DMD č. 14 pro 14. 4. 2019. Téma: Vítr ve vlasech

„Tak co, podvodnice? Vydáš nám zrcadlo dobrovolně?“ táže se po dobrém Asterix.
„Ani náhodou!“ zavrčí zlodějka.
„Jenže náš přítel Trubadix ho moc chce zpátky.“
„Vždyť stejně není jeho!“
„Cože?“
„Sehnal ho u překupníka! Kdybyste jen tušili, komu to zrcadlo ve skutečnosti patří…!“
„Tak nám to řekni!“
Odezva zlodějky se ztratí v náhlém poryvu, ve kterém se vznesou i Obelixovy copy.
Asterix se opře o svého kamaráda, aby ho vichr neodnesl: „Ehm, šéfová…? Co to vyvádíš?“
„Co asi?“ prská obrýlená mučitelka pobíhající kolem tří obrovských větráků. „Vyrábím vám vítr ve vlasech, u Tutatise! Větší pitomost si taky při neděli vymyslet nemohli!“

Muž volá na přítele za sebou.
"Sire Nikolasi, přidejte! Musíme si pospíšit. Lady Jane na mne čeká, abych jí uštědřil jeden za svých vroucích polibků."
"Sire Charlesi, nemůžu přece uštvat svého oře." pokřikuje jezdec za ním, zatímco koleny svírá boky svého koně a kotníky pobízí ke cvalu.
"Sire Nicholasi, víš, že když nedorazím včas, čeká mě peklo."
Ještě více se přitiskne k hřbetu svého koně a přimhouří oči proti větru, který teď povlává i s jeho vlasy.
Stojím opodál, pozoruji muže a závidím jim.
Může jim být přes třicet a vůbec jim nevadí, že ten kolotoč je pro malé děti.

Jednoho srpnového dne začalo náhle foukat. Opravdu pořádně. Dokonce pršelo nahoru. Vítr bral vše, co nebylo přitlučené. Sklo ze skleníku, plech ze střechy (část odletěla asi 70 metrů daleko), jednu stěnu boudy pro jalovice, stromy padaly po desítkách. To vše během dvanácti minut. Nikomu z lidí ani zvířat se nic nestalo, ale bylo to o fous. Rodiče farmáře jeli zrovna autem, strom spadl přes silnici pár metrů před nimi.
Druhý den naběhli úžasní přátelé a příbuzní a pomáhali odklidit škody. Báječní lidé!
Několik týdnů byly zakázány hračky foukačky, účes foukaná, větrovky (bonbony i bundy) a fráze jako „to je fičák".

Konečně nahoře.
Tohle není jenom kousek předměstské zeleně. Nikde v blízkosti ani dům.
Rozlehlá planina na vrcholu kopce. Kam oko dohlédne, vlní se další návrší. Támhle les, zelené louky se střídají s hnědými poli a mezi nimi se táhnou pásy křoví postříkané zelení a prozářené kvetoucími trnkami.
Nad hlavou jenom široké nekonečné nebe. Spíše šedé než modré, ale nevadí. I ty tlumené pochmurnější barvy mají svůj půvab.
Zvedá se mírný větřík a opírá se do vlasů. Nastavím mu tvář a rozpřáhnu ruce. Je to skoro jako letět. Jen okamžik a poletím doopravdy.
Volná! Svobodná…
Jak mi tohle celou dobu chybělo…

Co se dělo po zbytek noci, vnímala jako v mrákotách. Dům, v němž se narodila, stál v plamenech. Sousedé a městská stráž už začali hasit, či alespoň zabránit rozšíření ohně do okolí.
Její zachránce ji zatáhl do jedné z bočních uliček, teprve později si uvědomila, jak se snažil, aby je nikdo nezahlédl.
„Jmenuji se Rotolf, kdybys nevěděla,“ řekl jí nad ránem, když kdesi sehnal jednoduchou halenu a nohavice a zastřihoval jí ohořelé konečky vlasů. Jestli je pustí po větru nebo hodí do vody, bylo v tu chvíli Yllanit naprosto lhostejné. Všechno, čím byla až do včerejšího večera, bylo v troskách.

Stojí v dešti, kapky jedna po druhé padají do vlasů, valí se dál a dál, v nekonečné neměnnosti se řítí k zemi.
Jaké to asi je, letět s vědomím, že se dole roztříštíte na kousíčky? Je to s hrůzou očekávaný konec vlastního já, nebo je pád do kaluže jen návratem do matčiny náruče?
Vítr chce odnést vše, co mu přijde do cesty. Tahá za vlasy, oblečení, bere vše.
Kam se tak řítíš? Bojíš se bezvětří, nebo se na něj těšíš? A až pomineš, jaké to pro tebe bude?
Kapky ani vítr neodpoví.
To jen my, lidé, se bojíme konce kruhu.

„Vysoký?“ řekl Herman.

„Je vyšší než Steg, který je půl-obr.“

„A půl-trpaslík,“ opdověděl Herman. „To mi připomíná válečnou kampaň...“

„Teď ne Hermane,“ řekl Steg. „A nebuď rasista.“

Howell šáhl do kapsy: „Tohle tě udělá neodolatelnou. Pět penízků.“

„Vlající vlasy taky pomůžou,“ dodal a vytáhl hůlku. „Dva penízky.“

Barbara se navoněla a Howell mávnul hůlkou. Prudký závan větru Barbaru málem srazil.

Dvě světélka najednou vlétla do hospody. Proměnila se v mohutná chlapiska s křídélky na zádech.

„Víláci! Ani hnout! Zachytili jsme zakázanou magii!“

Vílák stojící v cestě větru pohlédl na Barbaru a najednou zjihl.

„Protilátka?“ zeptal se Howell nevinně. „Pět penízků?“

Snad za to může pan Verne, snad bratři Montgolfierové, snad má duše toulavá, nekonečně zasněná.
Už je zase tady ten čas.
Po ránu nebo k večeru, kdy jsou vzdušné proudy nejpříznivější, objeví se na obloze malý bod.
Stává se, že zastavím u krajnice, vystoupím z auta a kochám se pohledem na tu krásu.
Ne, nemám na mysli velkolepé srocení desítek balónů, které hromadně startují nebo manévrují.
Jen ten jeden. Pomalu se pohybuje nad krajinou. Tiše pluje pod oblaky, ze strany ozářený paprsky slunce.
Jednou do něj nastoupím a nechám se vynést vzhůru. Jako pták.
Jen vítr bude hvízdat do uší.

S větrem o závod se žene. Sedí pevně v sedle. Dav žen v dáli chtíčem omdlévá. Je tak sebejistý, nic ho nezastaví! Bujný oř pod ním hrdě tryská, však i on je fešák! Dav kobyl v dáli chtíčem omdlévá. Když ve zpomaleném záběru uhání stepí s odhalenou hrudí, bicepsy se mu potem lesknou v horkém slunci a havraní vlasy rychlostí jízdy sladce tančí. Jeho snědé prsní svaly a velké mužné bradavky ve cvalu poskakují, jak se žene vysvobodit svou vyvolenou. Odněkud. Někam. Kvůli něčemu. Kvůli lásce! Jasně! Láska a odvaha popohání toho hřebce na hřebci kupředu. Jen vpřed, snový jezdče!

Zvedá se vítr.
Zatím ho necítíš.
Jedeš si autem v uniformě, co ti nepatří, a je ti skvěle.
Až na takový zvláštní pocit v zátylku, tam kde máš vlasy vyholené strojkem.
Zpátky na základnu se dostaneš bez problémů. Vystoupíš z auta, ten vítr se do tebe opře a obejde tě mráz.
Něco je strašně špatně.
A souvisí to s tím větrem.
Vběhneš na svoji ubikaci.
Prázdno.
A venku řvou motory a vítr a ty běžíš, kanady dusají po asfaltu, tak jako před chvílí, když tudy prošli všichni ostatní chlapci s krátkými vlasy.
Letadlo ti proletí nad hlavou.
Všechno je špatně.