Jeden z vlků

„Co bys beze mě byl“, zavrčel někde uvnitř mě. Těžko říct kde. Někdy to nejde poznat. Mozek? Srdce? Žlučník? Trochu mi přišlo, že to řekl už tak nějak ze zvyku. Tolikrát sem se ho snažil odehnat. Tolikrát sem po něm v sobě pátral, kdeže přesně je. Ale i když sem ho nakonec našel, chytit se nedal. A sám odejít taky nikterak nehodlal.

„No tak co bys byl, bez všech těch, podle tebe, blbejch věcí, co si díky mě udělal?“
Zvykli sme si na sebe. Trvalo to. A stejně tak dlouho trvalo se za něj přestat schovávat.

„Tak co bys byl?“