Prokletý sníh

Trvalo to polovinu noci, než jim obchodník s hrnci řekl o úkrytu otrokářů v horách.
„V Ollienu je rádi kupují mladé, dokud si je můžou vychovat podle sebe,“ řekl a vyplivl krvavou slinu. Přes zlomený nos trochu huhňal. „Ten váš ale byl výjimka. Nikdy nechytáme v hlavním městě a nebereme je takhle malé. Je to moc práce.“
Esciel ta slova zněla v hlavě, když stála u tmavého vchodu do jeskyně a poslouchala hrubý mužský hlas, jak někde v hloubi hory křičí. Mnula si u toho sedřené klouby na ruce.
„Zůstaň tady,“ vybídl ji Gerián.
„Zbláznil ses?“ odvětila a tasila dýku.

„Ztratil se mi tu syn,“ pokračovala Esciel. „Už jsem se tě nejspíš ptala…“
„Žádného chlapce jsem neviděl.“
„Jsou mu skoro čtyři, má hnědé vlasy…“
„Jdi pryč, paní,“ přimhouřil kupec oči. Pak se k ní otočil zády, a tak ho chytila za paži. Prudce ji odstrčil, až upadla do bláta.
V tu chvíli se vedle ní objevil v doprovodu dvou válečníků Gerián, ruku položenou na jílci meče. „Pojď s námi, pane.“
„Proč?“
„Proč? Napadl jsi knížecí nianu. To ti nestačí?“
Zatímco kupce odváděli válečníci, Esciel se nechala vytáhnout na nohy.
„Díky, že jsi mě nenechal na holičkách,“ stiskla Geriánovi vděčně ruku.

Esciel a Gerián zpovzdálí pozorovali obchodníka s hrnci.
„Nech mě tam jít první,“ řekla Esciel. „Třeba z něj něco dostanu po dobrém.“
Než Gerián stačil zaprotestovat, Esciel vykročila ke stánku. Kromě nádobí měl kupec na voze navěšené spony do vlasů a náhrdelníky s barevnými sklíčky.
„Jezdíš až k Ai Gogda?“ zeptala se.
„Ne, tyhle ozdůbky jsou z Ollienu. Ve Dwyru mi ženské mohou ruce utrhat, aby je měly, žádná nechce být pozadu. Jestli chceš, mohu ti poradit, které vzory jsou nejoblíbenější.“
„Pokud vím, v Ollienu moc o deabartské nestojí. Co jim tam vyvážíš?“
„To nejlepší, co může naše země nabídnout.“

Esciel Geriána našla v rozhovoru se dvěma válečníky a odtáhla ho za loket do kouta, kde mu šeptem vyložila všechno, co se dozvěděla od niany,
„Obchodník s hrnci? Myslíš toho chlapa z Ai Hear?“
Esciel přikývla. Gerián si zamyšleně pohladil vous.
„Včera v noci někdo hlásil podivné záblesky na úbočí Černé hory. Poslal jsem tam dneska svoje muže a našli zbytky tábořiště. Přinesli mi odtud tohle,“ ukázal jí střep s vlnkovaným vzorkem, který s oblibou používal právě kmen Ai Hear.
Zvedla k němu tázavý pohled. „Co to znamená?“
„To znamená, že si budeme muset s tím obchodníkem velmi vážně promluvit.“

Esciel stoupala do kopce, když se za ní ozvaly údery kopyt a minul ji Gerián na vrané klisně. Zpovzdáli ho sledovala, jak se opatrně proplétá mezi lidmi. Bušení srdce ignorovala.
„Jen se dívej, mladá niano,“ objevila se jí po boku vědma Ranith. Stará žena ji obdařila úsměvem.
„Něco v tobě klíčí, matko válečníka, ale strach to dusí. Zabij strach, nech to vykvést, pečuj o květ a přinese plody. Stůj pevně, matko knížete, jehož otcem je vítězství.“
Esciel se uklonila, slova vědmy bylo vždy třeba přijímat s pokorou, a pak vykročila za Geriánem.
„Neměj strach, mladá niano,“ neslo se za ní.

„Říkala jsi, že prodává hrnce? Jsou dobré?“ zeptala se Esciel niany, zatímco v zádech cítila obchodníkův pohled.
„Ano, a levné, ty nejmenší za dva měďáky.“
„Za dva? To něco vydělá?“
„Taky je mi to divné, ale z nějakého důvodu to dělat musí. A to má některé hezké zboží, až z Ollienu.“
Při zmínce o sousedním království se Esciel v hlavě rozezněl varovný gong, i když nevěděla proč.
„Prosím tebe, pošli mi tu diviznu do paláce, já si musím ještě něco zařídit.“
Otočila se na patě a běžela najít Geriána, aby mu všechno vypověděla. Něco tady nehrálo, jen kdyby věděla, co.

„Aby to strom sežral!“
Byla si jistá, že tu květy divizny měla… ale teď ty zatracené kytky nemohla najít. Chtěla hledat syna, ne vařit medicínu pro knížete, ale copak mohla odmítnout? To by její kariéra knížecí niany skončila dřív, než by začala.
Musela tedy poprosit o pomoc nianu z města. Našla ji na tržišti u stánku s hrnci.
„Pojď, tu diviznu ti dám, tohle už jsem všechno viděla,“ mávla niana rukou. „Prodává tu už od slunovratu, nevím, proč ještě neodjel. Kdo si u něj chtěl nakoupit, ten už to udělal.“
Esciel se ohlédla a zjistila, že obchodník ji upřeně sleduje.

Po návratu do Abailu se vydali za knížecím laghanem, aby zjistili, proč jim neřekl, že v horách zmizely další děti.
A Esciel si uvědomila, že nikdy neviděla Geriána opravdu rozzuřeného.
„Žádné výmluvy!“ vyštěkl, když se laghan chtěl hájit. „I kdyby nezmizel náš syn, je naprosto neodpustitelné nedopřát sluchu komukoliv z našich lidí. Kdybych byl knížetem, tak už žádám Nejvyššího soudce o nového laghana! Půjdeš se jim osobně omluvit! Hned!“
Laghanova dcera a okolostojící válečníci se tvářili zaraženě, ale Esciel i přes vážnost situace potlačovala smích. Kdyby mohla, povzbuzovala by Geriána jako tým při negdanu. Ale to by se přece neslušelo…

Esciel našla Geriána, jak sedí za domem a hraje si s náhrdelníkem se stříbrným stromem.
„Myslíš, že za ta zmizení může něco… co se pohybuje na hranici našeho chápání?“ zeptal se tiše.
Ani se nechtěla domýšlet, co by to znamenalo pro Laola. „Věk hrdinů je dávno za námi. Příšery už naši zem nebrázdí.“
„A co Běsi? Ty jsi tam před čtyřmi lety nebyla… Neumíš si představit, jaké je to stát proti něčemu takovému.“
Stiskla mu ruku. „Pokud Laola sebralo něco nadpřirozeného, tak na tu hranici chápání dojdu a přivedu ho zpátky. Ať si mě to, co tam žije, zkusí zastavit.“

„Tři chlapci,“ prohrábl si náčelník vesnice vlasy barvy liščího kožichu. „Eithnini kluci před osmi dny a můj synovec dva dny poté. Posílal jsem zprávu do Abailu…“
„Žádná nedorazila,“ pronesl Gerián chmurně.
„Ale dorazila,“ namítl mladý muž, podle zrzavé kštice náčelníkův příbuzný. „Sám jsem mluvil s knížecím laghanem. Řekl mi, že děti se prostě občas v horách ztrácí, že na tom není nic divného.“
„Neztrácí, ne takhle, ne tihle,“ vrtěla hlavou náčelníkova žena.
„My vám věříme,“ ujistila ji Esciel.
„Tyhle hory znám jako vlastní boty,“ zahleděl se náčelník na strmé svahy porostlé brusinkami, „ale letošní léto tu obchází něco jiného, cizího…“