Prokletý sníh

Yarana našla, jak opravuje plot. Chvíli ho pozorovala, než si odkašlala. Otočil se a usmál se na ni. Proč se musel vždycky usmívat, když ji viděl?
„Pojď se projít,“ navrhla.
„Proč?“
„Copak nemůže žena požádat svého bývalého manžela o procházku a rozhovor?“
Zasmál se, uklidil nástroje a vykročili. Nepadlo mezi nimi jediné slovo, dokud nedošli ke studánce v lese.
„Na pití ze studánky, abys přenesla jiskru života do dalšího roku, je ještě brzy,“ poznamenal Yaran. „Nebo se ti nedaří otěhotnět a doufáš, že ti studánka pomůže?“
„Byl jsi vždycky takhle jedovatý nebo je to věkem?“ vypálila zpátky. „Pojď se posadit.“

„Co by mohlo porazit Běsy?“ ptá se herec oblečený jako král.
„Tohle, můj králi?“ ukazuje mu druhý obrovský meč.
„Ne, to nebude ono.“
„Nebo snad toto?“ vytáhne jeho kolega sekeru, kterou sotva uzvedne.
„Nebuď blázen, válečníku,“ ohrne král přezíravě nos. „Jak by nám něco takového mohlo pomoct?“
„Pane, přece nebudeme sedět v paláci a nedělat nic!“
„Jistěže ne! Jen potřebujeme najít tu správnou zbraň!“
Na scénu se vplíží třetí herec v kostýmu Lasičky, lidového hrdiny a chytráka.
„Co toto, můj pane?“ vytáhl z mošny suchar stejně přehnané velikosti jako zbraně.
„Toť náš zachránce! Svolejte válečníky, našli jsme zbraň proti Běsům!“

Gormlaith Rícaseal znala. Stačilo jí zaposlouchat se do jeho hlasu, aby věděla, jaká nálada ve městě panuje.
Šeptání skupinky žen, že o svátku Alry Diase pršelo, takže v zimě bude hodně sněhu a všichni víme, co to znamená…
Přemítání farmáře, jestli Běsy zastaví větší plot…
Burácivý smích válečníka, chvástajícího se, že jestli mu nějaký Běs zkříží cestu…
Děti, recitující říkanku o Běsech, a předstírající, že se nebojí…
Všechny hlasy se spojovaly do společného nápěvu, věštícího návrat strachu a krve na sněhu.
Dám vám naději, slibovala v duchu. Jen mi dopřejte ještě jeden den. To si snad zasloužím – jeden den navíc.

Doma usoudila, že by měla uspořádat svoje věci, aby po její smrti její dcera nenašla něco kompromitujícího. Prošla svou truhlu, jen aby zjistila, že nemá co skrývat. Ne že by se neměla za co stydět, ale její největší hanby nezanechaly důkazy.
Úplně na dně našla v plátěném sáčku tři zelené stuhy, památky na její nevydařená manželství s Yaranem. Když je sevřela v dlani, jako by se ve stuhách probudil nějaký drobet magie. Náhle uviděla život, jaký s Yaranem mohla mít – plný hádek, ale i vášně. Ne zrovna šťastný, ale zajímavý.
Najednou věděla, kam musí jít, aby svoje věci doopravdy uspořádala.

Srdce se jí sevřelo, když znovu uviděla Rícaseal. Celou cestu rozjímala, ale teď se musela pustit do práce. Pod hradbami náhodou potkala Fiana, Corannova nejlepšího přítele, a požádala ho o novinky.
„Aodhan mě vyhodil z královské družiny, teď mám na starosti stráže ve městě. Corann odešel z paláce. Přespával ve stájích, aby nikoho neobtěžoval.“
„Doufám, že jsi ho tam nenechal,“ zamračila se Gormlaith přísně.
„Za co mě máš? Jenže on teď potřebuje něco víc než bydlení. Aodhan dělá všechno proto, aby v našich životech nenechal kámen na kameni.“
„Neboj,“ stiskla mu rameno. „Vystavíte je znovu. Všechno se dá postavit znovu.“

Pohled na vzdalující se Ostrov Tkadlen v Gormalith vyvolal pocit finality. Teprve teď, když nemusela před Liadan předstírat sebevědomí, si uvědomila, jak obrovský risk její plán znamená. Napadaly jí tisíce příležitostí, kde by stačila jedna malá náhoda a celá budoucnost se vydá směrem, kde umře spousta nevinných lidí.
Přesto Gormlaith neměla jinou možnost. Studnice jí ukázala jen jedinou nadějnou budoucnost a Gormlaith na ni vsadila všechno. I přesto, že tato budoucnost začínala její smrtí. Aby přivedla dívku, kterou ve Studnici našla, potřebovala kouzlo, a žádné kouzlo nebylo silnější než oběť. A žádná oběť nebyla silnější než dobrovolně obětovaný vlastní život.

Gormlaith a Liadan stály na kraji útesu a zasmušile pozorovaly blížící se loď.
„Vždycky jsi měla šílené nápady,“ řekla Liadan, „Pamatuješ, jak jsi ve škole vymyslela odvar proti bolesti v uších – babské ucho a… jak se jmenovala ta druhá bylina?“
„Popenec, nebo taky srnčí ouška,“ usmála se Gormlaith nostalgicky.
„Pak jsi ukázala ten lektvar nianám a tvrdila jsi, že se jmenuje splynutí uší. Vypadaly, že je trefí šlak.“
„Kéž by všechno šlo vyřešit smícháním dvou bylinek.“
„Kéž by. Budeš mi chybět, Gormlaith.“
Gormlaith přítelkyni pevně objala.
„V Zámořských krajích se všichni setkáme. Podívej, loď už bude přistávat. Je čas jít.“

Druhý den ráno se Gormlaith vydala zpátky k přístavu. Liadan se rozhodla, že ji doprovodí.
„Doufám, že se jí povede zastavit to, co se na pevnině teď děje. Bojím se, že jestli ne, tak přijdou sem,“ řekla Gormlaith.
„Běsi nebo Aodhanovi muži?“ pousmála se Liadan.
„Obojí,“ neváhala Gormlaith. „Oboje by mohlo napadnout, že vás zkusí využít.“
„Gormlaith, tenhle ostrov je plný vědem a besann,“ položila jí Liadan ruku na rameno. „Pokud přijdou, budeme o nich vědět dlouho dopředu a máme víc než dost možností, jak je nenechat byť jen vystoupit z lodi. Můžeš klidně spát, my se jen tak nedáme.“

Gormlaith požádala o prázdnou lahvičku a chvíli o samotě se Studnicí.
Hladina byla černá a nepřirozeně nehybná, jako zamrzlá. Vypadala stejně zatvrzele a prázdně, jako se Gormlaith cítila.
„To není všechno, a ty to víš,“ oslovila Studnici. „Moc dobře chápeš, co cítím, a že právě proto to musím udělat.“
Studnice jí ukázala tváře všech, které kdy milovala, její dcerou a vnoučaty počínaje, Yaranem konče.
„Ještě něco. Nezatajuj mi to.“
Obraz ženy a muže, kráčejících ruku v ruce ztichlým Rícasealem. Nepotřebovala jim vidět do tváře, aby je poznala.
„Tak vidíš, že cítím i naději,“ usmála se a ponořila lahvičku do vody.

Odtrhnout pohled od Studnice byla jedna z nejtěžších věcí, které Gormlaith v životě udělala. Venku už se setmělo a v místnosti s ní byla jen Liadan.
„Viděla jsi něco?“ zeptala se.
„Víc, než bych ti dokázala vypovědět,“ řekla Gormlaith a pak jí vyprávěla o svém plánu.
Vždy vyrovnaná Liadan poprvé v životě vypadala otřeseně. „Nemáš nějaký lepší nápad? Třeba Coranna někam zavřít na celou zimu bez kontaktu s vnějším světem a počkat, jestli budou Běsi zabíjet dál?“
„Je podezřelý ze spolčení s Běsy, ne ze skvrnitého moru,“ odfrkla si Gormlaith. „Karanténou tohle nevyřešíš.“
„A nějakou holkou z cizí země ano?“