Prokletý sníh

Gerián sice rozeslal zprávy náčelníkům, ale bližší vesnice objížděli s Esciel sami.
„Myslím, že jsme zabloudili,“ poznamenala Esciel suše.
Gerián pobídl koně. „Ne, na konci tohohle údolí je…“
Projeli zatáčkou a před sebou uviděli shluk domků, nalepených na strmá úbočí hor.
„Tímhle směrem žádná vesnice být neměla,“ upozornila.
Gerián neodpověděl.
„Že bychom se trošku zajeli?“
„Moc se nepošklebuj, budeme tam muset strávit noc,“ zavrčel s pohledem na slunce, klonící se k západu.
Všichni obyvatelé vesničky se seběhli a když zahlédli stříbrný strom na Geriánově krku, začali si šeptat.
Jejich náčelník vystoupil z řady. „Můj pane. Přijeli jste kvůli těm zmizením?“

Esciel a Gerián seděli nad mapou okolí.
„Moji válečníci uzavřeli všechny stezky z Abailu. Jízdní poslové vyrazili se zprávou pro všechny náčelníky kmene a taky k sousedním knížatům…“ vykládal.
V tu chvíli k nim přistoupila laghanova dcera Torlaith.
„Moc mě mrzí, co se stalo tvému synovi, Geriáne,“ vzdychla.
Esciel si odkašlala. Torlaith ji kývnutím zahrnula do své soustrasti, ale před odchodem ještě něžně stiskla Geriánovi ruku.
Jakmile se otočila zády, Gerián si ruku mimoděk otřel o tuniku.
„Jednou jsem ji našel ve svojí posteli. Nahou,“ zamumlal.
„Co jsi dělal?“
„Vyhodil ji, co jiného. Ale neboj, nechal jsem ji nejdřív obléct.“

Esciel se o západu slunce pomalu ploužila do knížecího paláce. Od příjezdu se nezastavila, propátrávala každou píď tržiště, ptala se každého, koho potkala. Jak tam mohl malý kluk beze stopy zmizet?
Vstoupila do hlavní síně a zarazil ji rozzlobený hlas. Poprvé v životě slyšela Geriána křičet.
„Ne! Jednání s Ai Baidír i jejich knížecí dcera jsou mi ukradené! Vyhověl jsem ti, podal jsem ti všechny zprávy z Rícasealu, ale teď jdu hledat svého syna. I kdybych měl obrátit každý kámen mezi Abailem a Urellachem, proslídit každou horskou strž.“
„I kdybych si měl najít jiného dědice?“ zeptal se kníže.
„I tehdy.“

Esciel se probudila a chvilku jí trvalo, než si uvědomila, kde je. Pod skalním převisem, necelý den cesty od Abailu. Včera tu zastavili, aby si koně potmě na úzkých horských stezkách nezlámali nohy. Už tak nešťastná zvířata hnali jako šílení.
Protože Laol zmizel.
Cadhla jim toho moc neřekla, chlapec šel s Escielinou matkou na trh a tam se zatoulal. Nikdo si ničeho nevšiml.
Esciel přemýšlela, kde se asi dnes probudil Laol. Jestli se vůbec probudil…
Zkontrolovala nůž u pasu. Ten, kdo sáhl na jejího syna se jednou probudí v její moci, a pak si bude přát, aby byl kdekoliv jinde.

Po cestě z Rícasealu se Esciel pořád točila hlava z toho, že se setkala nejen s královnou Tarou, ale i s králem Corannem. Teď, když zastavili pod dubem na mezi, Esciel nepřítomně sledovala píďalku, lezoucí po koření, a v hlavě si opakovala všechno, o čem chtěla vyprávět rodičům.
Gerián náhle zvedl hlavu a zadíval se k severu. Vzápětí to Esciel uslyšela také – údery kopyt.
Zpěněný vraník zastavil před nimi a seskočila z něj Cadhla, válečnice z knížecí družiny. Její oči zatěkaly mezi Geriánem a Esciel, než vyhrkla:
„Váš syn zmizel.“
Esciel zmrzla v polovině pohybu. Píďalka se netečně posouvala dál.

„Jak jsi věděla, že si chceš vzít krále?“
Tara sklopila oči. „Mělo to čtyři fáze, jako čtyři sloky písně.
Nejdřív se zamiluješ do něj, do jeho duše.
Potom si nalháváš, že tě jeho postavení neovlivní, že se ho buď vzdá a nebo se ty budeš držet stranou.
Pak si uvědomíš, že se to nikdy nestane, že on a náhrdelník, který nosí, jsou jedno.
Nakonec tě čeká rozhodnutí. Buď ho odmítnout a nechat to, co by mohlo být, shořet v pekle...“ odmlčela se.
„A nebo?“ pobídla ji Esciel.
„Nebo přijmout. A smířit se s tím, že nic už nebude jako dřív.“

O královně Taře kolovalo mnoho pověstí. Že ji Matka stvořila z vod řeky Deab jako pomoc pro její lid. Že se dokáže přeměnit ve vlčici a tak porazila Běsy. Že má dar vědmy a vidí události, které se dosud nestaly.
Esciel ji ale našla v rohu slavnosti, kde asi dvouletému děvčátku ukazovala, že když stéblem slámy foukne do vody, udělá to bubliny.
Když si Tara uvědomila, že se na ni někdo dívá, nesměle se zazubila, vstala a oprášila si sukni.
„Někdo mě shání?“
„Ne, já jenom…“ Esciel si nejistě zamnula ruce a pak vyhrkla: „Jaké to je, být manželkou vládce?“

Slavnost měla začít každou chvilku, ale Esciel v mumraji někde ztratila Geriána a místo toho se na ni nalepil jakýsi zasloužilý válečník.
„Corann si dává na čas,“ stěžoval si. „Když král žehnal můj rituál dospělosti, stáli jsme tu už za kuropění…“
„A ten král byl Madrig Jednoruký, ne?“ zamumlal někdo vedle.
Esciel je sotva vnímala, natahovala krk, aby o nic nepřišla. Od příjezdu do Rícasealu ještě nezahlédla ani krále, ani královnu, hrdiny, kteří království zbavili Běsů.
Zazněl roh a otevřely se dveře, vedoucí do posvátného prostoru za síní. Ozáření vycházejícím sluncem vstoupili ruku v ruce král Corann a královna Tara.

Na některá jednání knížat v Rícasealu nebyla Esciel přizvaná a tak si zvykla trávit dny sama. Dva dny před slunovratem ji ale čekalo v přízemí domu, kde se ubytovali, překvapení. Gerián sklesle seděl na stoličce u ohniště a upíjel z korbele. Zaváhala, než si k němu přisedla.
„Co se stalo?“ zeptala se tiše.
Dlouho se mlčky díval před sebe, než odpověděl: „Chytili muže, který je podezřelý z obchodu s otroky. Protože šlo o člena našeho kmene, král mě požádal, abych byl přítomen výslechu.“
Esciel soucitně sykla. „Nemusíš říkat víc.“
Gerián přikývl a dál hleděl do plamenů.
Esciel seděla s ním.

Celou cestu na Sněm Esciel pokukovala po Geriánovi, kdykoliv si myslela, že se knížecí dědic nedívá.
Z noci před čtyřmi lety si pamatovala jen útržky, vůni kouře, masa a medoviny, hudbu a smích, radost válečníků z toho, že se vrátili domů. Esciel se tím vírem nechala unášet, dokud ji a pohledného válečníka neodnesl na seno ve stáji. Tím by také všechno skončilo, kdyby neotěhotněla.
Do divoké zábavy se vrhla bez rozmyslu, ale z dlouhodobého závazku vycouvala a odmítla Geriánovu nabídku k sňatku. Poslední tři roky s Geriánem nebyla o samotě.
Znám tě vůbec? ptala se sama sebe. Kdo jsi, Geriáne?